ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.728.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 728/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci dědictví po O. V., za účasti: 1) H. B., zastoupené advokátem, 2) Ing. O. V., vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 29 D 1352/97, o dovolání H. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2004, č. j. 11 Co 435/2002-255, takto:
I. Dovolání H. B. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 16.8.2002, č.j. 29 D 1352/97-220, určil obecnou cenu majetku O. V., zemřelé dne 2.8.1997 (dále též jen zůstavitelka) částkou 37.780,35 Kč, výši dluhů zůstavitelky částkou 7.110,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 30.670,35 Kč; potvrdil, že „veškerý majetek patřící
do dědictví, který zůstal mezi dědici nesporný“, sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí popsaných, „úmrtím zůstavitelky nabývají do svého vlastnictví rovným dílem“ H. B. a Ing. O. V. Při posouzení dědického práva vycházel ze závěru, že dědici zůstavitelky jsou ze zákona její děti H. B. a Ing. O. V., vzhledem k tomu, že zůstavitelka byla vdova
a nepořídila závěť. Ve vztahu k rozsahu zůstavitelčina majetku dospěl k závěru, že „nesporná aktiva dědictví tvoří majetek uvedený ve výroku rozhodnutí“; že „ostatní aktiva, zejména další věci, které by podle tvrzení vždy jen jednoho z dědiců měly patřit do majetku zůstavitelky, další věci tvořící zařízení bytu, vklady na vkladních knížkách, pohledávky zůstavitelky vůči pozůstalému synovi z různých právních titulů, zůstala mezi dědici sporná … tento spor o aktiva dědictví je podle §175k odst. 3 o.s.ř. konstatován ve spise a při výpočtu čistého majetku se k nim nepřihlíží“. Při potvrzení nabytí dědictví dědici podle dědických podílů vycházel ze závěru, že „žádný z darů, které jsou pozůstalou dcerou považovány za dary mimo obvyklá darování, se pozůstalé dceři nepodařilo prokázat, resp. náklady na vzdělání není možno uznat jako dar mimo obvyklá darování“.
Usnesením ze dne 16.8.2002, č.j. 29 D 1352/97-221, Okresní soud Plzeň - město rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů soudního komisaře JUDr. O. B., notáře v P.
K odvolání H. B. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21.9.2004, č.j. 11 Co 435/2002-255, usnesení soudu prvního stupně ze dne 16.8.2002, č.j. 29 D 1352/97-220, a ze dne 16.8.2002, č.j. 29 D 1352/97-221, jako věcně správná potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při posouzení dědického práva i rozsahu majetku zůstavitelky dospěl ke shodným závěrům jako soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala H. B. dovolání. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a namítá, že „soudy se dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami a návrhy, aby byl vypořádán mezi dědici i majetek, který byl odcizen, dále vklady, přeplatky převzaté pozůstalým synem za života zůstavitelky, hrobové zařízení s provedením zápočtů na dědický podíl pozůstalého syna“; že „byla nesprávně určena výše pasiv dědictví, neboť má
za prokázané, že byly použity úspory zůstavitelky v částce 10.000,- Kč, vybrané synem zůstavitelky z vkladní knížky ke krytí nákladů pohřbu“; že „naproti tomu v pasivech postrádá vyjádření dluhů, které vůči ní měla zůstavitelka“; že „nemůže souhlasit s tím, že nebyla do dědictví zahrnuta veškerá aktiva i pasiva, která byla v průběhu dědického řízení zjištěna … jedná se i o aktiva, která byla označena jako sporná, přestože jejich existence byla objektivně zjištěna a bylo prokázáno, že byla ve vlastnictví zůstavitelky, nebo se prokazatelně týkala dispozice s jejím majetkem … to se týká zejména hodnoty hrobky a jejího příslušenství a dispozice s úsporami na účtech“; že „se neztotožňuje
se závěry odvolacího soudu, že bylo v souladu s právní úpravou, když bylo o některých aktivech a pasivech rozhodnuto ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř., aniž byly provedeny veškeré potřebné úkony a zajištěny podklady k zahrnutí těchto dle soudu sporných aktiv a pasiv do majetku“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12.
a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“)
a zůstavitelka O. V., zemřela dne 2.8.1997, tedy před 31.12.2000, mělo by být dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednáno a rozhodnuto (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Protože však odvolací soud při vydání napadeného rozhodnutí postupoval - jak vyplývá zejména z obsahu poučení o dovolání - nesprávně podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, musel také dovolací soud dovolání v dané věci projednat a rozhodnout podle občanského soudního řádu v uvedeném znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2003, sp.zn. 21 Cdo 547/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 156, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n)
a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo
v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
H. B. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o věci samé potvrzeno. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
H. B. v dovolání namítá, že „byla nesprávně určena výše pasiv dědictví, neboť má za prokázané, že byly použity úspory zůstavitelky v částce 10.000,- Kč, vybrané synem zůstavitelky z vkladní knížky ke krytí nákladů pohřbu“, a že „naproti tomu v pasivech postrádá vyjádření dluhů, které vůči ní měla zůstavitelka“;
I když H. B. v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení uvedených důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. H. B. tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
H. B. v dovolání dále namítá, že „soudy se dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami a návrhy, aby byl vypořádán mezi dědici i majetek, který byl odcizen, dále vklady, přeplatky převzaté pozůstalým synem za života zůstavitelky, hrobové zařízení s provedením zápočtů na dědický podíl pozůstalého syna“; že „nemůže souhlasit s tím, že nebyla do dědictví zahrnuta veškerá aktiva
i pasiva, která byla v průběhu dědického řízení zjištěna … jedná se i o aktiva, která byla označena jako sporná, přestože jejich existence byla objektivně zjištěna a bylo prokázáno, že byla ve vlastnictví zůstavitelky, nebo se prokazatelně týkala dispozice s jejím majetkem … to se týká zejména hodnoty hrobky a jejího příslušenství
a dispozice s úsporami na účtech“; že „se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že bylo v souladu s právní úpravou, když bylo o některých aktivech a pasivech rozhodnuto ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř., aniž byly provedeny veškeré potřebné úkony a zajištěny podklady k zahrnutí těchto dle soudu sporných aktiv a pasiv do majetku“.
Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání H. B. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání H. B. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b
odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na místě je současně dodat, že i v případě, kdy by odvolací soud postupoval správně podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31.12.2000, nezbylo by dovolacímu soudu než dovolání H. B. odmítnout. Posuzované usnesení odvolacího soudu totiž není potvrzujícím usnesením ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., v uvedeném znění, a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., v uvedeném znění. Přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu H. B. by tak v dané věci mohla vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř., v uvedeném znění, nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., v uvedeném znění. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., v uvedeném znění, však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud
ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a H. B. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinila. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., v uvedeném znění, nebylo by dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení
§237 odst. 1 o.s.ř., v uvedeném znění.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu