ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.752.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 752/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. M., a 2) F. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 314/2001, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2004, č. j. 31 Co 41/2004 -119, takto:
I. Řízení o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 4. 2003, č. j. 11 C 314/2001 - 97, se zastavuje.
II. Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 16. 3. 2004, č. j. 31 Co 41/2004 - 119, se odmítá.
III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, č. j. 11 C 314/2001 - 97, určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 286/4 o výměře 3533 m2 (lesní pozemek), zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví
č. 345 pro katastrální území a obec J., okres K., je žalobkyně H. M., žalobu o určení vlastnického práva žalobkyně proti prvnímu žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. V řízení zjistil, že podle výpisu z listu vlastnictví č. 345 pro kat. území a obec J. ze dne 25. 7. 1997, vedeného u Katastrálního úřadu v K. byla žalobkyně zapsána jako vlastnice předmětného lesního pozemku. Notářským zápisem ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. N 175/2000, NZ 130/2000, sepsaným notářem JUDr. J. H. uzavřela žalobkyně jako prodávající, zastoupená prvním žalovaným (jejím synem), na základě plné moci ze dne 2. 2. 2000, jímž
ho zmocnila ke všem úkonům potřebným v souvislosti s prodejem pozemku, s druhým žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod uvedeného pozemku za kupní cenu ve výši 120.000 Kč. Podpis žalobkyně na této plné moci byl úředně ověřen Z. H., pracovnicí pověřenou JUDr. E. N., notářkou v P. Z výpisu z listu vlastnictví č. 345 pro kat. území a obec J. ze dne 2. 12. 2000 vedeného u Katastrálního úřadu v K. bylo zjištěno, že jako vlastník poz. parc. č. 286/4 je zapsán druhý žalovaný. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2002, č. j. 4 T 28/2001 - 638, byl první žalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody, podmíněně odloženému, mimo jiné pro trestný čin podvodu podle
§250 odst. 3 trestního zákona, který spáchal dne 17. 2. 2000 v P. v notářské kanceláři JUDr. J. H., kdy uzavřel s druhým žalovaným kupní smlouvu sepsanou formou notářského zápisu na prodej nemovitosti zapsané
u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 345 pro obec a katastrální území J., parč. Č. 286/4, lesní pozemek, o výměře 3533 m2, jehož majitelkou je jeho matka H. M., při sepisování notářského zápisu předložil padělanou plnou moc, na základě níž měl být zmocněn H. M. ke všem úkonům potřebným k prodeji nemovitosti, ačkoliv si byl plně vědom toho, že nemá její souhlas k sepsání kupní smlouvy ani k realizaci prodeje nemovitosti, přesto uzavřel kupní smlouvu s dohodnutou kupní cenou na částku ve výši 120.000 Kč, čímž způsobil H. M. škodu ve výši 2.100.000,- Kč, což je hodnota předmětné nemovitosti stanovená znalcem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba proti druhému žalovanému je důvodná; dovodil, že žalobkyně má na požalovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem a že je v daném sporu aktivně věcně legitimována, neboť tvrdí, že je vlastnicí předmětného pozemku, a že na straně druhého žalovaného, který je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník tohoto pozemku, je dána pasivní věcná legitimace. Vzhledem k tomu, že v daném řízení je soud dle ust.
§135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím vydaným v trestním řízení o tom, že došlo
ke spáchání trestného činu (včetně popsaného skutku) a kdo jej spáchal, považoval soud za nadbytečné provádět další dokazování ve věci, jak druhý žalovaný navrhoval. Soud dále posuzoval jako předběžnou otázku platnost kupní smlouvy ze dne 17. 2. 2000 a dovodil, že právní úkon prvního žalovaného, který vystupoval jako zmocněnec žalobkyně při uzavření kupní smlouvy, je absolutně neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť „se nejednalo o právní úkon žalobkyně“. „V důsledku absolutně neplatné kupní smlouvy dochází určovacím výrokem soudu k obnovení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku tak, jak existovalo před uzavřením kupní smlouvy“. Proti prvnímu žalovanému byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č. j. 31 Co 41/2004 - 119, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Námitky žalovaného, že soud v trestním řízení nesprávně zjistil skutkový stav a že dokazování bylo neúplné, neshledal důvodnými; vycházel z názoru, že v souladu s ust. §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestného činu a osoby pachatele, a soud prvního stupně správně z tohoto rozhodnutí zjistil, že první žalovaný byl pro skutek týkající se uzavření kupní smlouvy s druhým žalovaným o převodu předmětné nemovitosti (a pro další skutky) uznán vinným a pravomocně odsouzen. „Vzhledem k tomu, že první žalovaný k uzavření kupní smlouvy ze dne 17. 2. 2000 nesplňoval hmotněprávní podmínky (§31 odst. 1, 4 a §37 odst. 1 obč. zák.), neboť v trestním řízení bylo prokázáno, že plná moc ze dne 2. 2. 2000 byla zfalšována, je kupní smlouva od samého počátku (ex tunc) absolutně neplatná, a jsou tak splněny podmínky, aby soud vyslovil určovacím výrokem podle
§80 písm. c) o. s. ř., že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti, která neplatným právním úkonem byla převedena na druhého žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podal druhý žalovaný dovolání. Namítá, že v trestním řízení vedeném proti prvnímu žalovanému nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, a toto řízení tudíž neproběhlo v souladu s trestním řádem, neboť nebyly provedeny všechny dostupné důkazy a o vině prvního žalovaného soud rozhodl jen na základě jeho doznání a
na základě výpovědi jeho matky, kteří plnou moc ze dne 2. 2. 2000 označili
za falzifikát. Z tohoto důvodu druhý žalovaný navrhl před soudem prvního stupně provedení řady důkazů, avšak těmto jeho návrhům nebylo vyhověno, a odvolací soud další dokazování týkající se uvedené plné moci, jmenovitě znaleckým posudkem z oboru grafologie ohledně pravosti podpisu, neprovedl, a nebyly zjištěny ani okolnosti úředního ověření tohoto podpisu. Bez provedení těchto důkazů však „soud nemohl dospět k závěru o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 2. 2000“. I když soud v občanskoprávním řízení je ve smyslu ust. §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je jeho povinností náležitě zjistit skutkový stav věci, „i když výsledek důkazního řízení by nemohl vést k odlišnému právnímu názoru“. Jestliže soud v projednávaném případě důkazy navržené druhým žalovaným s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení neprovedl, ačkoliv mu formálně umožnil vznést návrhy na doplnění dokazování, porušil zásadu rovného postavení účastníků a zkrátil jej na jeho procesních právech. Pokud tak již učinil, neměla být žalobkyni podle §142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení, když je vlastnicí pozemku v hodnotě 2.100.000,- Kč, o nějž druhý žalovaný
v daném sporu (stejně jako o zaplacenou kupní cenu) přišel. Podle názoru dovolatele měl soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postupovat podle §143 a §150 o. s. ř. Dále poukazuje na to, že „soudem tvrzenou absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 17. 2. 2000 nezapříčinil“, že smlouva byla sepsána notářským zápisem, přičemž notář mimo jiné posuzoval i předloženou úředně ověřenou plnou moc, a že na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemné vyjádření k dovolání vyslovila názor, že dovolání v dané věci není přípustné ani důvodné, a navrhla, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241
o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupnì ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci druhý žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu
na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Vzhledem k tomu, že první žalovaný byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným (mimo jiné) trestným činem podvodu podle §250 odst. 3 trestního zákona, kterého se dopustil dne 17. 2. 2000 v P. v notářské kanceláři JUDr. J. H., a byl odsouzen pro skutek, jenž je popsán ve výroku rozhodnutí ohledně konkrétního jednání pachatele, postupovaly soudy obou stupňů zcela správně, když vycházely z celého výroku o vině, tedy nejen z jeho právní, ale i ze skutkové části s tím, že v rozsahu tohoto výroku, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o podané žalobě o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, je soud v občanskoprávním řízení
ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným trestním rozhodnutím vázán.
Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro dané občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, včetně toho, že první žalovaný předložil při sepisování notářského zápisu dne 17. 2. 2000 padělanou plnou moc s datem 2. 2. 2000, na základě níž měl být zmocněn svojí matkou (žalobkyní) ke všem úkonům potřebným k prodeji předmětného pozemku v jejím vlastnictví, ačkoliv si byl plně vědom toho, že nemá její souhlas k sepsání kupní smlouvy ani k realizaci prodeje nemovitosti.
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný právní názor, pokud dovodil, že soud v souladu s ust. §135 odst. 1 o. s. ř. je vázán citovaným trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestného činu a osoby pachatele.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení, mající povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v ust. §236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání druhého žalovaného, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a
§218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou uvedenou v ust.
§229 o. s. ř., jakož i jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy, neboť z hlediska těchto vad, resp. dovolacího důvodu, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov.
§242 odst. 3 o. s. ř.).
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že druhý žalovaný směřuje „dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvého stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladù dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna určená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §17 odst. 2 a
§18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předseda senátu