ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.936.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 936/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce MUDr. Mgr. M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 47/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 24. února 2004, č.j. 1 Co 371/2003-45, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2004, č.j. 1 Co 371/2003-45, se ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně,
a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2004, č.j. 1 Co 371/2003-45, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2003, č.j. 37 C 47/2003-32, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé ve znění textu omluvy: \"V M. byl dne 7. dubna 2003 uveřejněn článek \"Chcete rádio? Co za to ?\" s fotografiemi. Vydavatel použil fotografii MUDr. Mgr. M. S. a tuto fotografii označil jménem jiné osoby. Vydavatel se za protiprávní uveřejnění fotografie panu M. S. omlouvá.\". Odvolací soud dalším výrokem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy v penězích tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila 50 000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými v této věci soudem prvního stupně. Podle nich žalovaná ve svém deníku M. uveřejnila dne 7. dubna 2003 článek J. Š. s názvem \" Chcete rádio?
Co za to ?\" s podtitulkem \" Přidělování rozhlasových licencí doprovázejí podivné praktiky.\" spolu se dvěma fotografiemi osob, jichž se předmětný článek týkal. Na první z nich s uvedením jména \"J. B. (44)\" byl (ve skutečnosti) zachycen žalobce. Odvolací soud poukázal na to, že byť fotografie žalobce byla u předmětného článku připojena omylem, stalo se tak v rozporu s §12 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Proto dovodil odpovědnost žalovaného podle §13 - konkrétně §13 odst. 1 o.z. Pokud se týče odpovědnosti podle §13 odst. 2 o.z., odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal předpoklady pro to, aby žalobci byla přisouzena náhrada nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud připomněl, že tuto náhradu je možno přiznat pouze tam, kde nemajetková újma vzniklá dotčené fyzické osobě je zvlášť závažná, kdy zejména snižuje její důstojnost a vážnost ve společnosti a kde takto vzniklá újma je neodčinitelná prostředky morálního zadostiučinění. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně doložil prohlášením třetích osob, že jimi byl na dotčené fotografii identifikován a spojován s negativními praktikami uváděnými v článku. Vrchní soud však poukázal na to, že pro posouzení věci je rozhodující objektivní hledisko. Takto před čtenáři, kteří žalobce neznali, jichž byla absolutní většina, nemohlo dojít k jakémukoliv snížení jeho důstojnosti či vážnosti. Před čtenáři, kteří žalobce
na fotografii poznali, což byli zejména rodinní příslušníci, přátelé a spolupracovníci, rovněž nemohla být jeho důstojnost ani vážnost dotčena, neboť bylo z celkového kontextu článku zjevné, že jde o omyl v uveřejněné fotografii. U fotografie bylo uvedeno jméno jiné osoby, a to osoby, o které předmětný článek pojednával. O žalobci zde nebyla jakákoliv zmínka a nebyly uváděny žádné údaje, z nichž by bylo možné
na jeho osobu usuzovat. Práva žalobce chráněná §11 a násl. o.z. tak nemohla být objektivně dotčena. Nadto morální satisfakce poskytnutá žalobci byla podle názoru odvolacího soudu plně způsobilá nahradit mu vzniklou nemajetkovou újmu, protože právě ta vyvrátí případné domněnky osob, jejichž prohlášení žalobce předložil.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne
15. dubna 2004, kdy také nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze - konkrétně proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podal žalobce dne 14. června 2004 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.). Žalobce má především za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud shledal, že práva žalobce nebyla objektivně dotčena
a že jeho důstojnost a vážnost nebyla snížena ve značné míře tak, že se jeví dostatečným (pouze) přiznání morální satisfakce. Odvolací soud vychází jen ze zhodnocení míry zaměnitelnosti obou osob a to u dvou krajních pólů veřejnosti, t.j. buď u osob, které žalobce vůbec neznají anebo osob, které žalobce důvěrně znají a vědí, že by se nedopustil žádné závadné činnosti, která je naznačována titulkem článku. Dovolatel poukazuje na to, že v dané věci bylo dotčeno jak jeho právo na podobu, tak všeobecné osobnostní právo, přičemž není vyloučeno, že došlo i k zásahu do práva na jméno. Hodnotí-li odvolací soud snížení důstojnosti jako předpoklad pro přiznání peněžité satisfakce jen z hledisek objektivní zaměnitelnosti podoby dvou osob v přísných kategoriích důvěrné znalosti a naprosté neznalosti ve vztahu k žalobci samotnému, potom nevážil dostatečně všechna práva, jak jsou obsažena v §11 o.z. Proto se jeví závěr odvolacího soudu o absenci objektivní újmy na právech uvedených v §11 o.z.
a o způsobilosti (výlučně) morální satisfakce odčinit nemajetkovou újmu jako nesprávný. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v dotčeném výroku zrušen.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 6. srpna 2004, v němž se s napadeným rozhodnutím ztotožnila. Vyslovila přesvědčení, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z., neboť nebyla prokázána objektivní způsobilost zásahu
do osobnostních práv žalobce ve značné míře snížit jeho důstojnost nebo vážnost
ve společnosti. Stejně tak nebyly seznány ani okolnosti dokládající, že vzhledem k této značné míře dopadu do zákonem chráněných práv žalobce, není postačující morální zadostiučinění. Žalovaná proto navrhla zamítnutí dovolání a požaduje přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolání napadá výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
v dovoláním dotčené části v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy je tvrzeno, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Za osobnost lze považovat člověka jako jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotku i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně větší stálosti
v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu \"sebetvoření člověka\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem,
ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné
i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Není možno opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti
k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože přitom jde
o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je mnohdy dotčenou fyzickou osobou pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení
§13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. se tedy uplatní u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu
s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud neshledal předpoklady pro to, aby žalobci byla přisouzena náhrada nemajetkové újmy v penězích, neboť pro posouzení věci je rozhodující objektivní hledisko. Před čtenáři, kteří žalobce neznali (jichž byla absolutní většina) nemohlo dojít k jakémukoliv snížení jeho důstojnosti či vážnosti.
Před čtenáři, kteří žalobce na fotografii poznali (zejména rodinní příslušníci, přátelé a spolupracovníci) rovněž nemohla být jeho důstojnost ani vážnost dotčena, neboť bylo z celkového kontextu článku zjevné, že jde o omyl v uveřejněné fotografii. U fotografie bylo uvedeno jméno jiné osoby, a to osoby, o které předmětný článek pojednával.
O žalobci zde nebyla jakákoliv zmínka a nebyly uváděny žádné údaje, z nichž by bylo možné na jeho osobu usuzovat. Práva žalobce chráněná §11 a násl. o.z. tak nemohla být objektivně dotčena. Přitom morální satisfakce poskytnutá žalobci byla podle názoru odvolacího soudu plně způsobilá nahradit mu vzniklou nemajetkovou újmu, protože právě ta vyvrátí případné domněnky osob, jejichž prohlášení žalobce předložil.
Je třeba plně souhlasit s odvolacím soudem, pokud za základ svých úvah vztahujících se k posouzení uplatněného nároku bere objektivní hledisko. Přesto však má dovolací soud zato, že je zde oprávněná námitka dovolatele, podle níž hodnotí-li odvolací soud snížení důstojnosti jako předpokladu pro přiznání peněžité satisfakce jen z hlediska objektivní zaměnitelnosti podoby dvou osob v přísných kategoriích důvěrné znalosti a naprosté neznalosti ve vztahu k žalobci samotnému, pak ovšem dostatečně nevážil i možné dotčení dalších žalobcem zmíněných osobnostních práv, jak jsou obsažena v §11 o.z. (přesněji řečeno, jak jsou vyvozována z uvedeného ustanovení). Již v žalobě totiž žalobce vedle práva na ochranu jeho podobizny (které soudy obou stupňů posoudili podle ustanovení §12 o.z., přičemž žalobci byla v této souvislosti přiznána morální satisfakce ve formě omluvy ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z.) akcentoval např. i právo na podobu a současně i právo na jméno. Současně poukazoval na to, že
v souzeném případě uveřejněním jeho podobizny (v souvislosti s kritickým textem týkajícím se však jiné osoby) byla poškozena jeho čest, důstojnost a dobrá pověst.
Je nutno připomenout, že v právu na podobu je nezbytné rozlišovat mezi právem na podobu v užším smyslu a mezi právem k podobizně. Předmětem práva na podobu je individualizovaná (identifikovatelná) podoba fyzické osoby jako jedna z významných hodnot osobnosti jednotlivce. Podmínkou ochrany práva na podobu je (obdobně jako tomu je i u ochrany práva k podobizně), že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná. Současně lze z uvedeného odvodit právo fyzické osoby, aby k ní byla přiřazována právě její podoba, a aby touto podobou byla identifikována. Vyložené obdobně platí též pro právo na jméno, jehož obsahem je výlučné právo fyzické osoby mít a užívat ke svému označení jména, disponovat s ním, bránit tomu, aby někdo jiný tohoto jména neoprávněně užíval, ale současně i právo nebýt označován jiným jménem, než jménem svým.
Z napadeného rozsudku však nevyplývá, že se odvolací soud také vypořádal
s takto naznačenou šíří tvrzeného zásahu do osobnostní sféry žalobce, resp., že by se jí skutečně také v tomto rozsahu zabýval. Přitom i jeho úvaha o možné šíři zásahu odvozovaného z předpokládaného okruhu osob, které by mohly žalobce na základě zveřejněné fotografie individualizovat, mimo jiné přehlíží eventuální možnost nahodilosti a alternativu nepříznivých důsledků pro žalobce v případě, že by takto byl případně ztotožněn osobou mimo okruh odvolacím soudem zvažovaných dvou krajních skupin čtenářů předmětného článku.
Nejsou proto zatím dány předpoklady k tomu, aby bylo možno akceptovat závěr odvolacího soudu, že práva žalobce chráněná ustanovením §11 násl. o.z. nemohla být objektivně dotčena (zde však je možno současně poukázat na to, že odvolací soud přesto s možností existence nemajetkové újmy u žalobce do značné míry počítal, když uvedl, že přisouzená morální satisfakce je plně způsobilá tuto újmu u žalobce nahradit, když vyvrátí domněnky osob, jejichž prohlášení v řízení předložil).
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v dotčeném výroku pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto ve zmíněné části toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu