ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.955.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 955/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) M. V. a b) K. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované S. Š., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 149/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 22. dubna 2003, č.j. 23 Co 67/2003-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 27. dubna 2003, č.j. 23 Co 67/2003-137, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. července 2002, č.j. 11 C 149/2001-80, se zrušují a věc
se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. července 2002, č.j. 11 C 149/2001-80 rozhodl, že darovací smlouva uzavřená mezi manžely JUDr. B. Š. a žalovanou, vložená do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu dne 6.4.2001 u Katastrálního úřadu v P., pod č.j. 121V-1513/2001, kterou byly z manžela na žalovanou převedeny ve výroku rozsudku specifikované nemovitosti, je vůči žalobcům právně neúčinná (výrok I.). Současně rozhodl, o povinnosti žalované nahradit žalobcům v zákonné lhůtě náklady řízené ve výši 18.240,- Kč, k rukám jejich zástupce (výrok II.). Okresní soud vycházel z ustanovení §42a odst. 1, 2 obč. zák. a dovodil, že uzavřením předmětné darovací smlouvy uzavřené dne 5.4.2001 zkrátil manžel žalované oba žalobce v uspokojení jejich pohledávek, které jim byly přisouzeny ve výši 70.000,- Kč s příslušenstvím a 100.000,- Kč s příslušenstvím pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30.8.1999, č.j. 8 C 84/93-172. Žalovaná neprokázala náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu jejího manžela zkrátit věřitele, proto byla odpůrčí žaloba úspěšná.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. dubna 2003, č.j. 23 Co 67/2003-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně zavázal žalovanou nahradit žalobcům v zákonné lhůtě
na nákladech odvolacího řízení 6.075,- Kč, každému stejným dílem, k rukám jejich zástupce. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud vycházel
ze stejných skutkových a právních závěrů jako soud prvního stupně. K odvolacímu důvodu uplatněnému žalovanou podle ustanovení §205 odst. 2 písm. c) o.s.ř., že jí postupem soudu prvého stupně byla odňata možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.), v odůvodnění uvedl, že není opodstatněný. Pokud o nařízení jednání soudu
na 26.7.2002 (jediného konaného v řízení před soudem prvého stupně), kdy přítomnosti účastníka nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen její zástupce s procesní plnou mocí, nejedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejně tak odvolací soud neshledal pochybení okresního soudu, pokud neodročil uvedené jednání z důvodu žádosti zástupce žalované, který omlouval svoji neúčast pracovní neschopností. Odvolací soud dovodil, že pracovní neschopnost mu byla vystavena s tím, že může konat vycházky v rozsahu čtyř hodin denně, a v takovém případě mu pracovní neschopnost nebránila v účasti na jednání soudu. Při posuzování vážnosti důvodu nepřítomnosti zástupce žalované vzal též v úvahu, že žalovaná oddalovala projednání věci soudem. Rovněž, že jejímu zástupci nebránila jeho dlouhodobá pracovní neschopnost v přijetí zmocnění žalovanou zastupovat, ale na druhé straně spatřovat v pracovní neschopnosti překážku, aby probíhalo ve věci jednání. Odvolací soud nepřisvědčil žalované ani v naplnění dalších uplatněných odvolacích důvodů podle ustanovení §205 odst. 2 písm. d/ a g/ o.s.ř (neúplná skutková zjištění a nesprávný právní názor). Krajský soud vycházel ze závěru, že v souzené věci se jedná
o odporovatelnost vůči právnímu úkonu uzavřenému mezi dlužníkem a osobou blízkou, kdy postačí zjištění, že hmotněprávní úkon sám o sobě vedl ke zkrácení věřitele a je
na osobě blízké, aby prokázala náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (který zákon předpokládá, jakož i vědomí o tomto úmyslu). V průběhu řízení však žalovaná jen zpochybňuje pravomocně přisouzené pohledávky žalobců vůči jejímu manželovi, tvrdí a k tomu nabízí i důkazy, že tyto pohledávky neexistovaly již
od samého počátku a že byly žalobcům přisouzeny neprávem. „Žalovaná tak založila svoji obranu proti uplatněnému nároku na tvrzení, které je nezpůsobilé uplatněný nárok zpochybnit. Proto bylo i zbytečné provádět o takovém tvrzení důkazy. Tvrzený odvolací důvod, který měl spočívat v tom, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (§205 odst. 2 písm. d/) tak nebyl naplněn. Uplatněný nárok okresní soud posoudil správně
i hmotněprávně“.
V obsáhlém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná odkázala
na ustanovení §237 odst, 1 písm. c) o.s.ř., z něhož dovodila přípustnost dovolání. Zásadní právní význam spatřuje zejména v tom, že „řešená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, přičemž ale dosud okresním a odvolacím soudem byla řešena v rozporu s hmotným právem“. Jako dovolací důvody uvedla ustanovení
§241a odst. 2 o.s.ř. Především namítá, že „manžel žalované žalobcům žádnou částku 170.000,- Kč s příslušenstvím … nedluží. Ačkoli tato částka byla žalobcům přisouzena, stalo se tak v rozporu s právem“. V rozsudku, ze kterého žalobci dovozují své vymahatelné pohledávky vůči žalované jsou „nepřesně identifikováni účastník a údajný zástupce“. Dále namítá, že postupem soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť nebyla řádně předvolána k jednání nařízenému na 26.7.2002. Aby mohla prokázat náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu jejího manžela zkrátit věřitele, měla být slyšena jako účastnice řízení, což jí nebylo soudem prvního stupně umožněno. Popírá, že by způsobovala průtahy řízení, neboť „od měsíce října 2001 byla hospitalizovaná pro úraz a poté v rekonvalescenci do měsíce května 2002 … V průběhu doby byl soud požadován několikrát o přerušení řízení pro překážku trvalejší povahy. Nebylo však soudem vzato na vědomí“. Usnesení okresního soudu o koncentraci řízení ze dne 15.5.2002 považuje pouze za obecné, postrádající konkrétní smysl, a žalované nebylo dle zákona doručeno do vlastních rukou. Zástupce žalované požádal o odročení jednání nařízeného
na 26.7.2002 ze zdravotních důvodů, řádně doložených pracovní neschopností.
Je nepřípustné, aby soud hodnotil zdravotní stav. Lékař, pokud je to možné, zpravidla vždy povolí vycházky dvakrát po dvou hodinách s dvouhodinovou přestávkou doma. Onemocnění zástupce žalované souviselo s mozkovou příhodou, trpěl omezenou možností pohyblivosti a špatným psychickým stavem. Navíc místo jeho bydliště je vzdáleno od okresního soudu 17 km. Z uvedených důvodů soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, když žalované neumožnil prokázat rozhodné skutečnosti. Nepřipustil jí podle ustanovení §118a odst. 1, 2 v návaznosti na §118c odst. 2 o.s.ř., aby případně rozhodné skutečnosti ještě doplnila. Žaloba měla být zamítnuta i z důvodu nesprávného právního posouzení, neboť žalobci neosvědčili a neunesli důkazní břemeno ohledně podmínky odporovatelnosti, že byli předmětným úkonem zkráceni. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, eventuelně zrušení rozsudků obou soudů a zastavení řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o.s.ř. a je přípustné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku týkající se ustanovení §42a odst. 1, 2 obč. zák. v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalovaná uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (§241a odst. 1 o.s.ř.), a to zejména v závěrech o aktivní věcné legitimaci a podmínkách odporovatelnosti podle ust. §42a odst. 1, 2 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému
z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže
v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99).
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (tj. osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak
(tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku z hlediska skutkového pouze uvedl, že „manželu žalované, jejímu právnímu zástupci v této věci, bylo rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30.8.1999 pod č.j. 8 C 84/93-72 pravomocně uloženo zaplatit A/ žalobci 70.000,- Kč s příslušenstvím a B/ žalobci 100.000,- Kč s příslušenstvím. Dle výroku tohoto rozhodnutí citované darovací smlouvy došlo mezi manžely Š. (žalovanou a jejím právním zástupcem) k darování nemovitosti ve výlučném vlastnictví manžela. Byl povolen vklad a žalovaná je zapsána jako vlastnice v katastru u všech nemovitostí, jak jsou výše uvedeny.“… „A poněvadž v souzené věci žalovaná ve svém tvrzení, že manželův úmysl zkrátit žalobce i při náležité pečlivosti nemohla poznat, zůstala osamocena, opačná tvrzení žalobce nevyvrátila a ani se nesnažila vyvracet provedením nějakého důkazu, soudu ze všech těchto důvodů nezbylo, než včas podané žalobě vyhovět“. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením uvedených skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně ve shora uvedeném smyslu, „že v souzené věci se jedná o odporovatelnost vůči právnímu úkonu uzavřenému mezi dlužníkem a osobou blízkou, tak jak jsou tyto právní úkony předvídány v ust. §42a odst. 2 o.z. za spojkou ‚a‘ k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými …“. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval právní otázkou vymezenou dovolacím důvodem, že žalující věřitelé jsou povinni mimo jiné tvrdit a prokázat (má-li být jejich žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) objektivně zkracuje uspokojení jejich vymahatelné pohledávky (že k jejímu uspokojení prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka). Právní posouzení skutkového základu pro rozhodnutí odvolacím soudem je proto nesprávné, neboť je z hlediska dovoláním namítané právní otázky v rozporu s hmotným právem, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá.
Odvolací soud dále pochybil, když se nezabýval vadami, jež mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterými je postiženo rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející. Zejména krajský soud postupoval v rozporu
s ustanovením §221 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když pominul, že rozsudek okresního soudu není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů. V odůvodnění soud prvního stupně neuvedl, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a jaký závěr o skutkovém stavu věci učinil (§157 odst. 2 o.s.ř). Při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Z protokolu o jednání ze dne 26.7.2002 (č.l. 79 spisu) vyplývá, že soud neprovedl dokazování v souladu s ustanovením §129 odst. 1 o.s.ř., pouze vycházel z přednesu zástupce žalobců. Soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalovanou nebo jí označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle §118c a §118a o.s.ř. (usnesení o koncentraci řízení ze dne 15.5.2002, č.j. 11 C 149/2001-72 nebylo žalované řádně doručeno, nenabylo právní moci, a proto nemohlo dojít
ke koncentraci řízení). V důsledku toho byla žalované odňata možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř). To platí i pro postup okresního soudu, který bez jejího výslovného návrhu projednal dne 26.7.2002 věc v nepřítomnosti jejího zástupce, který z důležitého důvodu požádal o odročení jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27.02.1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný v Soudní judikatuře, pod číslem SJ 62/98). Odvolací soud vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť soudem prvního stupně v rozporu se zákonem nebyly zjištěny všechny právně významné skutečnosti.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty
za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu