ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.999.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 999/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po L. O., za účasti J. Ž. a Z. T., o návrhu I. K., zastoupené advokátem, na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.zn. D 1191/93, o dovolání I. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 2004, č.j. 17 Co 226/2004-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 5.3.2004, č.j.
D 1191/93-47, zamítl „žalobu“ I. K. „na obnovu řízení ve věci projednání dědictví po zemřelém L. O.“ (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vycházel ze závěru, že I. K. nemá „legitimaci“ k podání předmětné „žaloby“, protože nebyla účastnicí řízení o dědictví po L. O.
K odvolání I. K. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23.8.2004, č.j. 17 Co 226/2004-62, rozhodl, že „usnesení okresního soudu se potvrzuje, avšak ve výroku pod bodem I v tomto správném znění: Návrh na obnovu řízení
o dědictví po L. O., vedeného u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.zn. D 1191/93, se zamítá“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala I. K. dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., v platném znění“. Namítá, že v řízení o dědictví „jako věřitelka měla být vyrozumívána o úkonech … a mělo jí být doručováno v rozsahu předepsaném v občanském soudním řádu a v notářském řádu, v tehdy platném znění“; že „doklady nově předložené okresnímu soudu v řízení o povolení obnovy umožňují odpovědný závěr, že státní notářství projednalo v původním řízení o dědictví majetek … který ve skutečnosti vůbec netvořil součást aktiv dědictví po zůstaviteli“; že se odvolací soud „nezabýval věcí ani z pohledu dodržení lhůty k podání návrhu na povolení obnovy“, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné; že „z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení krajského soudu není patrno, byl-li v odvolacím řízení vůbec přezkoumáván II. výrok usnesení okresního soudu“; že dovolatelku „nevyzval ke specifikaci stran nákladů odvolacího řízení“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení, i tímto usnesením potvrzené usnesení soudu prvního stupně, zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví i v řízení o návrhu na obnovu řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12., 15. a 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel L. O. zemřel dne 14.10.1993, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem
o rodině.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Podle §239 odst. 3 o.s.ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
V posuzovaném případě I. K. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající jeho návrh na obnovu řízení. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení
§238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani
z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 odst. 1, či odst. 2 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení
§237 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé.
Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. V posuzované věci se dovolatel domáhá obnovy řízení o dědictví, tedy řízení, v němž jde o to, aby rozhodnutím soudu byly deklarovány právní vztahy vzniklé v důsledku smrti zůstavitele. Věcí samou jsou zde práva a povinnosti majetkové povahy ve svém souhrnu tvořící dědictví po zůstaviteli.
V posuzovaném případě bylo o „věci samé“, tj. o právech a povinnostech tvořících dědictví po L. O., zemřelém dne 14.10.1993 (dále též jen „zůstavitel“), rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4.12.1995, č.j. D 1191/93-27 (právní moc 28.12.1995), kterým bylo rozhodnuto
o obecné ceně majetku zůstavitele, výši jeho dluhů a čisté hodnotě dědictví a byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstaviteli, podle níž zůstavitelův v rozhodnutí popsaný majetek nabyla Z. T. s tím, že „uhradí náklady pohřbu“. Při posouzení dědického práva vycházel soud ze závěru, že dědičkami zůstavitele jsou ze zákona jeho dcery J. Ž. a Z. T.
Rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení ve věci vypořádání dědictví (§234 odst. 1 o.s.ř.) je, na rozdíl od rozhodnutí o dědictví, rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože neřeší věc samu, ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda věc sama bude
v případném obnoveném řízení projednána znovu. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na obnovu řízení, proto není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení §239 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.12.1997, sp.zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Protože I. K. netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání I. K. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu