ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1016.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1016/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce V. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) M. V., 2) S. V., zastoupeným, advokátkou, o zaplacení částky 579.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 88/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2004, č.j. 15 Co 381//2003-219, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobce podanou žalobou (upravenou v průběhu řízení) domáhal po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili celkovou částku ve výši 579.000,- Kč. Tento žalobní nárok odůvodnil požadavkem na vrácení peněžitého vkladu ve výši 470.000,- Kč, který do sdružení účastníků řízení vnesl, jakož i na vypořádací podíl na majetku tohoto sdružení ke dni zániku jeho členství.
Okresní soud v Novém Jičíně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. května 1999, č.j. 16 C 88/95-113, žalobu, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 579.000,- Kč s příslušenstvím, v celém rozsahu zamítl, rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nepřiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. dubna 2001, č.j. 15 Co 264/2000-136, zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně pro procesní pochybení (neprojednatelnost žaloby pro nedostatečnost skutkových tvrzení žalobce) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším textu odůvodnění již nad rámec důvodu, pro který rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, se odvolací soud vyjádřil k nepřezkoumatelnosti některých jeho závěrů, jakož i k otázce, jaký nárok žalobce vlastně uplatňuje, aniž však zavázal soud prvního stupně pro další řízení právním názorem.
O věci tak znovu rozhodoval soud prvního stupně, který v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. ledna 2003, č.j. 16 C 88/95-188, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 420.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 27. listopadu 1995 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 31.221,72 Kč (výrok III.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaných úhrady částky 159.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 4. dubna 1995 do zaplacení a se 17 % úrokem z prodlení ročně z částky 420.000,- Kč od 4. dubna 1995 do 26. listopadu 1995 (výrok II.). Dále rozhodl o vrácení přeplatku na záloze na znalečném žalovaným (výrok IV.) a o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek (výrok V.).V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že mezi účastníky byla dne 12. dubna 1993 uzavřena podle §829 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) smlouva o sdružení (dále též jen „smlouva“). Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce prokázal důvodnost svého nároku na vrácení věcí poskytnutých do sdružení pouze do výše 420.000,- Kč, když vyšší peněžitý vnos do sdružení se žalobci nepodařilo prokázat. V souladu s §839 obč. zák. tak žalobci vznikl nárok na vrácení těchto peněz, neboť k datu 6. března 1994, kdy ukončil své podnikání, jeho účast ve sdružení zanikla, a to dle článku 8.2 smlouvy pro ztrátu své možnosti přispívat ke splnění účelu sdružení. Další požadavek žalobce, tj. jím nárokovaný podíl na majetku sdružení vycházející z úvahy, že sdružení dosahovalo zisku, však žalobce podle soudu prvního stupně neprokázal, stejně jako žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně důvodnosti jejich obrany spočívající v tvrzení, že vnos nelze žalobci vyplatit pro jeho povinnost podílet se na ztrátě vzniklé z hospodaření sdružení a že tak sami mají nárok vůči žalobci z titulu jeho podílu na ztrátách sdružení. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že v obou případech bylo na žalobci i na žalovaných, aby tvrdili a prokázali, jaký konkrétní majetek měli ve spoluvlastnictví v rámci činnosti sdružení ke dni zániku členství či ke dni zániku sdružení rozpuštěním, jaké konkrétní pohledávky a závazky vyplývající ze sdružení měly být soudem vypořádány a označit k těmto svým tvrzením konkrétní důkazy. V tomto směru účastníky učiněný odkaz na předložené účetní doklady a znalecký posudek posoudil jako nedostatečný. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu do částky 159.000,- Kč s příslušenstvím, představující podíl žalobce na zisku sdružení a vyhověl žalobě na vrácení peněžitého vnosu ve výši 420.000,- Kč, když posoudil jako nedůvodnou obranu žalovaných, že proti tomuto vnosu je nutné započítat jejich nárok z titulu uhrazovací povinnosti žalobce na ztrátách sdružení.
K odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho prvního, třetího a pátého výroku o věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č.j. 15 Co 381/2003-219, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu (druhý odstavec výroku) a změnil ho v napadeném výroku o nákladech řízení tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 28.173,- Kč (první odstavec výroku). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných uhradit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 38.636,- Kč (třetí odstavec výroku).
Odvolací soud označil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za správný, proto z něho vyšel a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Jako nedůvodné posoudil jak výtku odvolatelů k závěru soudu prvního stupně, že se jim nezdařil důkaz o převzetí závazku žalobce podílet se na úhradě úvěru žalované, tak i jejich námitky vztahující se k posouzení toho, zda účastníci unesli důkazní břemeno ke svým tvrzením o výsledcích hospodaření sdružení. Za situace, kdy okresní soud učinil důvodně ze znaleckého posudku skutkový závěr o neprůkaznosti účetnictví a o tom, že znalcem uváděné hodnoty ohledně stavu majetku, zásob a pohledávek sdružení jsou pouze orientační, takže nemohou sloužit k prokázání správnosti tvrzení žádné ze strany sporu, odvolací soud označil za správný i jeho závěr o neunesení důkazního břemene účastníky ohledně vždy druhou stranou popíraného tvrzení o zisku, eventuelně ztrátách sdružení. V této souvislosti posoudil jako nepřípadnou též odvolací námitku žalovaných o vadném posouzení důkazního břemene. Vysvětlil, že žalobce měl prokazovat skutečnost o dosažení zisku sdružením ve vztahu ke svému požadavku na zaplacení částky 159.000,- Kč a důsledkem neunesení důkazního břemene bylo zamítnutí této části žalobního nároku. Naproti tomu žalované stíhalo důkazní břemeno k prokázání jejich tvrzení o ztrátě z hospodaření sdružení k jejich obraně proti požadavku žalobce na vyplacení vnosu ve výši 420.000,- Kč, které rovněž neunesli. Odvolací soud tak v návaznosti na odvolací námitky žalovaných souhrnně uzavřel, že žalovaní neprokázali jak jimi tvrzené ve smlouvě o sdružení převzetí závazku žalobcem hradit rovným dílem i splátky úvěru žalované ve výši 3,5 mil. Kč, tak ani tvrzenou skutečnost o ztrátě z hospodaření sdružení, na níž by byl žalobce povinen se podílet. Žalovaní tedy neprokázali existenci své případné pohledávky proti žalobci, kterou by bylo možné proti žalované pohledávce na vrácení peněžitého vnosu do sdružení započíst.Odvolací soud, vycházeje ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že peněžní prostředky v nesporné výši 420.000,- Kč vnesl do sdružení pouze žalobce, potvrdil i jeho právní názor o žalobcově nároku na vrácení peněžní hotovosti vnesené do sdružení. Okresní soud tak podle odvolacího soudu ve vazbě na ustanovení §833 obč. zák., jakož i příslušné ujednání ve smlouvě o sdružení správně dovodil, že pokud žalovaní (na rozdíl od žalobce) nevložili do sdružení žádnou peněžní hotovost, byl podílovým spoluvlastníkem částky ve výši 420.000,- Kč v rozsahu 100% podílu pouze žalobce a vznikl mu tak nárok na vrácení vnesené částky v plné (prokázané) výši.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaných týkající se přisouzeného práva na zaplacení úroku z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalovaní společným dovoláním. Opírajíce jeho přípustnost o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uvedli, že ho podávají z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Tohoto právního pochybení se dopustil podle dovolatelů odvolací soud (i soud prvního stupně) oddělováním nároků žalobce na vrácení poskytnutého vkladu a na podíl na majetku, kdy nevzal v úvahu dohodu účastníků v jimi uzavřené smlouvě o sdružení o vázání práva na vypořádání účastníka sdružení na uhrazení všech dluhů a pohledávek, které vznikly v době jeho účasti na sdružení, na schválené účetní závěrce, jakož i dohodu účastníků na úhradě případných ztrát. Namítli, že nelze bez dalšího vrátit žalobci jím poskytnutý vklad v plné výši, nýbrž že je nutné přihlédnout k celkovému majetku sdružení, k jeho ztrátám a k příslušným ustanovením smlouvy o sdružení.
Dovolatelé rozporují jim uloženou povinnost zaplatit žalobci peněžitý vklad ve výši 420.000,- Kč, jelikož ze zpracovaného znaleckého posudku podle jejich názoru vyplývá, že ke dni účasti žalobce ve sdružení toto vykazovalo nezaplacené závazky a ztrátu, na jejichž úhradě se měli všichni účastníci podílet rovným dílem. Rovněž tak nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o neprůkaznosti vedení účetnictví sdružení, tvrdíce, že takový závěr není podložen znaleckým posudkem a ani nevyplývá z výpovědi znalce. Dalšího pochybení se podle dovolatelů dopustil odvolací soud i závěrem o neunesení jejich důkazního břemene o převzetí závazku žalobce podílet se na úhradě úvěru žalované, jelikož opak vyplývá ze samotného ujednání v článku VI. odst. 2 předmětné smlouvy. Konečně dovolatelé brojí i proti jim uložené povinnosti platit žalobci úroky z prodlení.
Dovolatelé, majíce jimi napadené rozhodnutí ve věci samé za zásadně právně významné, navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ však v posuzované věci nešlo, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, jakož i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 27. dubna 2001, odvolací soud nezrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně pro jiný právní názor na posuzovanou věc, ale pro procesní nedostatky, kterých se soud prvního stupně v řízení dopustil. Dovolání tak podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné.
Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelé, předpokládající zřejmě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., sice tvrdí, že jimi napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, ale žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nevymezují a tedy neuvádí, v řešení které právní otázky je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné.
Z dovolání se podává, že námitky dovolatelů směřují především do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Konkrétně dovolatelé brojí proti skutkovému závěru soudu o neprůkaznosti vedení účetnictví sdružení a tedy i neprůkaznosti jimi tvrzených ztrát sdružení, přičemž dále, odvolávajíce se na ujednání v článku VI. odst. 2 smlouvy o sdružení, nesouhlasí se závěrem o neunesení důkazního břemene o převzetí závazku žalobcem podílet se na úhradě úvěru poskytnutého žalované.
Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř .
Právního pochybení se měl podle tvrzení dovolatelů dopustit odvolací soud oddělením nároku žalobce na vrácení poskytnutého vkladu do sdružení od nároku na podíl na majetku, kdy nevzal v úvahu dohodu účastníků o vázání práva na vypořádání účastníka sdružení na uhrazení všech dluhů a pohledávek, které vznikly v době jeho účasti na sdružení. Jelikož dovolatelé soudu vytýkají, že při vypořádání žalobce vystoupivšího ze sdružení nepřihlédl ke ztrátám sdružení, ač tak měl i s ohledem na smluvní ujednání účastníků učinit, zpochybňují tak právní posouzení věci prostřednictvím námitky do skutkového zjištění. Za situace, kdy jak již bylo shora vysvětleno, je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, nepřísluší mu správnost ani jejich skutkového závěru o neprokázání ztráty sdružení přezkoumávat. K námitce dovolatelů je třeba rovněž uvést, že soud žádné nároky od sebe neodděloval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se zcela jasně podává, že soud vyhověl žalobě pouze na vrácení peněžitého vkladu do sdružení, a to v rozsahu žalobcem prokázaného nároku, přičemž důvodem „neodečtení“ podílu žalobce na dovolateli tvrzených ztrátách sdružení byla skutečnost, že dovolatelé neunesli důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení o ztrátě z hospodaření sdružení (stejně jako žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o zisku sdružení).
Pokud dovolatelé v závěru dovolání brojí proti jim uložené povinnosti platit žalobci úroky z prodlení, nijak z pohledu tohoto přiznaného nároku zásadní právní význam jimi napadeného rozhodnutí nevymezují, ani konkrétně neuvádějí, v čem spatřují rozpor s hmotným právem.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná otázka, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadají, není otázkou zásadního právního významu, a to ani z důvodu, že by byla řešena v rozporu s hmotným právem. Lze tedy uzavřít, že dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti měnícímu výroku odvolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky, proti potvrzujícímu výroku o nákladech řízení státu a proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaných bylo odmítnuto, žalobci však v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu