ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1053.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1053/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně Q. D., s.r.o., proti žalované P. e., a.s., o zaplacení částky 86 277 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 15/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2003 č. j. 4 Cmo 209/2002-39, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2003 č. j. 4 Cmo 209/2002-39 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2002 č. j. 25 Cm 15/2000-19 zamítl žalobu na úhradu částky 86 277 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 26. 11. 1996 smlouvu, v níž se žalovaná zavázala provést opatření v rozvodných zařízeních dodavatele, která umožní dodávání příkonu elektrické energie v odběrném místě 15 rodinných domů v ulici K H.-N. v P. – D.; předávacím místem elektrické energie z rozvodného zařízení bylo stanoveno 15 skříní SP 5 v oplocení jednotlivých rodinných domů. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala uhradit podíl na nákladech vynaložených žalovanou na sjednané plnění ve výši 60 % z částky 319 000 Kč, což činí částku 191 400 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v rámci uvedené smlouvy byl sjednána povinnost žalobkyně podílet se na nákladech vynaložených na připojení 10 rodinných domů, neboť zjistil, že výstavba probíhala ve dvou etapách - nejprve bylo podle rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení vydaných Magistrátem hlavního města Prahy postaveno a připojeno na elektrickou síť 10 rodinných domů a teprve poté vydal příslušný stavební úřad rozhodnutí o umístění staveb dalších tří a dvou rodinných domů. Uvedenému závěru svědčil i obsah smlouvy o dílo uzavřené žalovanou se společností K. Praha, s.r.o., která pro žalovanou realizovala práce v uvedené lokalitě, a předložila cenovou nabídku pouze pro 10 skříní SP 5. O připojení dalších 5 rodinných domů na elektrickou síť požádala žalobkyně žalovanou v únoru 1998 a žalovaná zajistila připojení u společnosti K. P., s.r.o., s níž dne 23. 4. 1998 uzavřela smlouvu o dílo se sjednanou cenou díla ve výši 127 300 Kč. Podle zjištění soudu prvního bylo připojení těchto 5 rodinných domů realizováno v září 1998; na základě požadavku žalované pak žalobkyně 17. 2. 1999 uhradila žalované požadovaný podíl na nákladech vynaložených na připojení 5 rodinných domů v částce 86 277 Kč. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že pokud žalobkyně platila žalované částku, která je předmětem tohoto řízení, zaplatila tak za mimosmluvní plnění, které jí bylo žalovanou poskytnuto v druhé etapě výstavby pěti rodinných domů, a toto plnění tudíž není plněním bez právního důvodu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2003 č. j. 4 Cmo 209/2002-39 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 86 277 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 22. 5. 1999 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, především z obsahu smlouvy ze dne 26. listopadu 1996, kterou posoudil jako platnou smlouvu uzavřenou ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Především z jasně a srozumitelně vymezených závazků obou stran s přihlédnutím k názvu smlouvy je podle závěru odvolacího soudu zřejmé, že závazkem žalované bylo uskutečnit sjednané plnění ke všem domům v dané lokalitě, tedy k patnácti domům, a k tomuto rozsahu plnění se vztahuje i sjednaná cena plnění ve výši 191 400 Kč. Pokud tedy žalobkyně uhradila žalované nyní vymáhanou částku, nemá toto plnění oporu ve smluvním ujednání shora označené smlouvy, jedná se o plnění bez právního důvodu, které musí být ve smyslu §451 odst. 1 §458 občanského zákona (dále jen „ObčZ“) vydáno. Za irelevantní označil odvolací soud okolnost, že zhotovitel jako smluvní partner žalované učinil cenovou nabídku v rozsahu plnění jen k deseti domům, neboť smlouva mezi třetím subjektem a žalovanou není v žádném vztahu k obsahu ujednání mezi účastníky tohoto řízení; totéž pak platí i o skutečnosti, že výstavba domů probíhala ve dvou, eventuálně třech etapách, a o obsahu rozhodnutí příslušných orgánů v územním či stavebním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v hodnocení závazků, které mezi žalobkyní a dovolatelkou vznikly. Předmět smlouvy nelze podle dovolatelky hodnotit jako určitý, neboť je sice zřejmé, že žalobkyně chtěla připojit patnáct domů, stavebně však připravila v termínu uvedeném ve smlouvě pouze deset domů, dovolatelka tak plnila pouze způsobem, který jí umožnilo poskytnutí součinnosti žalobkyně. Dovolatelka dále namítla, že pokud odvolací soud dovodil, že plnění ze smlouvy bylo řádné a včasné, smlouva zanikla řádným splněním závazku žalobkyně i žalované dne 31. 8. 1997 a další plnění ze strany dovolatelky, tj. připojení dalších pěti rodinných domů v roce 1998, pak již dle této logiky nebylo plněním ze smlouvy, ale plněním bezesmluvním, za které dovolatelka vyúčtovala žalovanou částku a žalobkyně ji zaplatila. Odvolací soud se dále podle názoru dovolatelky nevypořádal s tím, zda smlouva vůbec vznikla, neboť její účastníci se rozcházejí ve výkladu sjednaného předmětu plnění. To, že dovolatelka vynaložila náklady na vybudování 5 míst připojení, jejichž část jí nebyla uhrazena na základě smlouvy, vyplývá z 15 listinných důkazů předložených soudu prvního stupně, jejichž důkazní hodnotu odvolací soud nezpochybnil, ani se jimi jinak nezabýval. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které považuje za věcně správné a řádně odůvodněné. Dovolatelka opomíjí podle názoru žalobkyně podstatu věci, jíž bylo nedůvodné zaplacení žalované částky na účet dovolatelky. O platnosti smlouvy či jejímu výkladu nelze mít pochyb, protože je v ní zcela bez jakýchkoliv pochybností deklarováno umožnění připojení k 15 rodinným domům a jiný „výklad“ nelze použít. Pokud dovolatelka odkazuje na část nákladů, na které měla právo podle tehdy platných předpisů (zákon č. 222/1994 Sb. a vyhláška č. 169/1995 Sb.), je nutno tento argument odmítnout. Pokud byly vztahy mezi účastníky upraveny uzavřenou smlouvou, nelze aplikovat na jejich vztah zákon či prováděcí vyhlášku. Pokud dovolatelka odůvodňovala svůj nárok na 60 % účelně vynaložených nákladů na připojení odběrních míst a zajištění požadovaného příkonu, pak žalobkyně poukazuje na to, že v řízení nikterak nedoložila účelnost vynaložení nákladů spojených s připojením příslušných odběrních míst, a také na okolnost, že tento podíl činil podle uvedených předpisů maximální hranici těchto nákladů, takže může být požadována i částka nižší. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání žalované.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka výkladu smlouvy účastnic z 26. 11. 1996, když příslušná právní úprava byla dána zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci (dále jen „zákon“), a vyhláškou č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny (dále jen „vyhláška“), z hlediska rozsahu povinnosti žalobkyně jako odběratele elektřiny podílet se na nákladech spojených s připojením nového odběrného zařízení elektrické energie.
Povinnost podílet se na účelně vynaložených nákladech dodavatele spojených s připojením ukládá zákon odběrateli elektrické energie ve svém ustanovení §15 odst. 8 a ohledně výše tohoto podílu odkazuje na vyhlášku. Z ustanovení §5 odst. 1 a odst. 5 vyhlášky pak vyplývá, že způsob výpočtu účelně vynaložených nákladů dodavatele spojených s připojením odběrného zařízení u odběratelů všech kategorií určených v souladu se zvláštními předpisy se sjednává pro každý případ zvlášť, přičemž je stanovena maximální výše těchto nákladů, kterou může dodavatel požadovat, na 60 % těchto nákladů.
Při uzavírání předmětné smlouvy z 26. 11. 1996 se její účastnice řídily zákonem i vyhláškou, což promítly do vlastního názvu smlouvy, kterou označily jako smlouvu o úhradě podílu odběratele na účelně vynaložených nákladech dodavatele spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu elektrické energie a odkázaly na §15 odst. 8 zákona a §5 vyhlášky. Co se týče předmětu smlouvy, ten je vymezen již ve vlastním názvu smlouvy tak, že se smlouva uzavírá pro stavbu s názvem „Připojení skupiny 15 RD v ul. K H. - N., P. - D.“. V návaznosti na název smlouvy je rozsah plnění dovolatelky sjednán v článku I smlouvy jako uskutečnění opatření k zajištění příkonu elektrické energie pro „odběrné místo: 15 RD“ a jako předávací místo elektrické energie z rozvodného zařízení je označeno „15 skříní SP v oplocení jednotlivých RD“. Lze tedy shodně se závěrem odvolacího soudu uzavřít, že sjednané plnění se mělo uskutečnit ke všem domům ve vymezené lokalitě, to je k 15 rodinným domům. Nelze však souhlasit s jeho dalším závěrem, že ve smlouvě byla sjednána cena plnění přesně stanovenou částkou ve výši 191 400 Kč. Zákon i vyhláška totiž umožňovaly dodavateli elektrické elektřiny a jeho odběrateli sjednat si určitý podíl, kterým se bude odběratel podílet na účelně vynaložených nákladech dodavatele spojených s připojením odběrného zařízení elektrické energie a vyhláška stanovila maximální výši tohoto podílu na 60 % těchto nákladů. Žalobkyně a dovolatelka si výši tohoto podílu žalobkyně sjednaly v článku IV. písmenu b) předmětné smlouvy na 60 % nákladů. Tato dohoda o výši podílu žalobkyně na účelně vynaložených nákladech žalované spojených s připojením odběrného zařízení žalobkyně je rozhodující. Není naopak právně významné, že strany v této smlouvě uvedly i nominální výši těchto nákladů. Pokud totiž 60 % účelně vynaložených nákladů žalované ve smyslu shora označených ustanovení představuje jinou částku, je tato rozhodující. Z tohoto hlediska však odvolací soud věc neposuzoval.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správné, neboť jeho právní posouzení věci je nesprávné; dovolání je tudíž důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu