ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1075.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1075/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované E. s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 422.673,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 258/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2003, č.j. 11 Cmo 106/2003-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobkyně domáhala žalobou po žalované vrácení zálohy ve výši 422.673,20 Kč s příslušenstvím, kterou v této výši uhradila žalované na dodávku strojního zařízení, jež však žalovaná nedodala a zálohu rovněž nevrátila.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. listopadu 2002, č.j. 13 Cm 258/2001-74, žalobu o zaplacení částky 422.673,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z uvedené částky za dobu od 29. prosince 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně považoval za nesporné, že mezi účastníky byla sjednána dodávka strojního zařízení ze strany žalované s tím, že z tohoto důvodu zaplatila žalobkyně jako zálohu žalovanou částku k rukám bývalého jednatele žalované J. K., který převzetí tohoto finančního obnosu před soudem svědecky potvrdil. Dodávka však realizována nebyla. K obraně žalované namítající nedostatek její pasivní věcné legitimace soud zaměřil pozornost zejména na objasnění, zda jmenovaný převzal zálohu jako fyzická osoba nebo zda tak učinil jako jednatel žalované. Za tím účelem provedl dokazování fakturou, kterou žalovaná vystavila žalobkyni na žalovanou částku jako zálohu na dodávku, dále výdajovým dokladem, podle něhož převzal žalovanou částku J. K. a dalšími důkazy, zejména protokolem o uznání pohledávky sepsaným dne 16. června 2000 mezi žalobkyní, žalovanou a J. K. V tomto protokolu jmenovaným podepsané prohlášení, že ostatní pohledávky uvedené v návrhu na zahájení konkurzního řízení, což je i žalovaná částka, jsou pohledávky žalobkyně vůči němu jako fyzické osobě, soud prvního stupně kvalifikoval jako uznání závazku jmenovaného vůči žalobkyni. Z tohoto uznání pohledávky pak dovodil, že žalovanou částku převzal jmenovaný jako fyzická osoba a nikoliv jako jednatel žalované. Dospěl k závěru, že žalovaná není v řízení pasivně legitimována, neboť nebylo prokázáno, že by převzala žalovanou částku. Proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2003, č.j. 11 Cmo 106/2003-87, změnil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 422.673,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 22. února 2001 do zaplacení (výrok I.) a potvrdil ho ohledně úroků z prodlení za dobu od 29. prosince 1998 do 21. února 2001 (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud opakoval zčásti dokazování – zejména obsahem předmětné zálohové faktury, výdajovým dokladem a protokolem o uznání pohledávky z 16. června 2000, přičemž provedl další dokazování návrhem na prohlášení konkurzu z 20. ledna 2000 a příslušným usnesením tamního soudu, kterým bylo řízení o prohlášení konkursu na majetek žalované zastaveno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Podle právního závěru odvolacího soudu převzal žalovanou částku J. K. jménem žalované jako jeden ze dvou tehdejších jejich jednatelů. Tuto skutečnost má za prokázanou jednak z příslušného výdajového pokladního dokladu a dále z výpovědí J. K. a Ing. L. Š., kteří byli vyslechnuti před soudem prvního stupně jako svědci a vypověděli, že žalovaná částka byla zálohou na technologické zařízení pro žalobkyni od žalované.
Obsah předmětného protokolu ze dne 16. června 2000 je podle odvolacího soudu natolik neurčitý, že ho nelze kvalifikovat jako uznání pohledávky žalobkyně J. K. ve smyslu §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jelikož se nejedná o uznání určitého závazku a není zřejmý rozsah tohoto uznání, ale ani ve smyslu §558 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť v uvedeném protokolu není uznávaný dluh určen ani co do důvodu, ani co do výše. V odůvodnění rozsudku dále vysvětlil, že v případě úmyslu jmenovaného přistoupit k dluhu či jej převzít by musel být tento projev vůle vyjádřen výslovně a v písemné formě podle §531 odst. 2 a §533 obč. zák., o čemž však uvedený protokol nesvědčí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť žalobkyně jí zaplatila zálohu na zboží, které nebylo dodáno, a žalovaná je povinna toto plnění žalobkyni vrátit (§451 a násl. obč. zák.). Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Ohledně požadovaného příslušenství vycházel odvolací soud z toho, že žalobkyně neprokázala, jak a kdy žalovanou vyzvala k zaplacení žalované částky. Proto jí přiznal nárok na úrok z prodlení až za dobu od doručení žaloby žalované, což považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení, a za dobu předcházející – od proplacení zálohy žalované do doručení žaloby – zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku ve věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka rozporuje právní závěr odvolacího soudu, že J. K. pohledávku žalobkyně platně neuznal. Poukazujíc na konkrétní text předmětného protokolu namítá, že závazek jmenovaného je zcela určitý, jelikož je jednoznačně identifikován v tomto dokumentu, který jmenovaný bez výhrad podepsal, a to ve spojení s návrhem na prohlášení konkurzu, v němž je předmětná částka 422.673,20 Kč jasně definována do důvodu i výše.
Podle dovolatelky odvolací soud rovněž nesprávně posoudil, že J. K. měl v úmyslu přistoupit k dluhu žalované. Skutečnost, že jmenovaný nepřistupoval k dluhu žalované, ale ke svému dluhu, dovolatelka dovozuje z příslušného výdajového pokladního dokladu žalobkyně vystaveného na částku 422.673,20 Kč, na němž je v kolonce komu vypsáno „J. K. – E. s.r.o.“ s tím, že uvedená obchodní firma žalované je přeškrtnuta. Z takto vyplněného dokladu dovozuje, že souzenou částku převzal od jednatele žalobkyně J. K. jako fyzická osoba, z čehož pak plyne závazek fyzické osoby (nikoli závazek žalované) vůči žalobkyni.
Na straně žalované nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení podle názoru dovolatelky i z toho důvodu, že na základě svědeckých výpovědí jednatele žalobkyně a J. K. a jejich konfrontace bylo potvrzeno, že J. K. předal souzenou částku hned zpět jednateli žalobkyně.
Dovolatelka, v závěru dovolání znovu namítajíc nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a rozhodl ve věci samé“.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (a proti souvisejícímu výroku o nákladech řízení), není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze obsahově podřadit jednak pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., dle něhož lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále pak pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku, dovolací soud žádný logický rozpor, kterého by se odvolací soud při hodnocení důkazů dopustil, neshledal. Ve světle shora uvedeného nebylo proto možné přisvědčit dovolatelce, podle jejíhož názoru bylo na základě svědeckých výpovědí jednatele žalobkyně a J. K. a jejich konfrontace potvrzeno, že jmenovaný předal žalovanou částku hned zpět jednateli žalobkyně. Pokud takový skutkový závěr odvolací soud neučinil, tj. v tomto směru výpovědi J. K. neuvěřil, nelze mu žádné pochybení, kterým by došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., vytýkat.
Dovolací soud se dále zabýval věcí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud nejprve posuzoval důvodnost námitky dovolatelky směřující proti právnímu závěru odvolacího soudu, že žalovanou částku převzal J. K. jako jednatel žalované, a nikoli jako fyzická osoba. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že uvedený právní závěr odvolací soud postavil na důkazu listinou – výdajovým pokladním dokladem a na výpovědi svědků J. K. a Ing. L. Š. a tyto důkazy posoudil právně tak, že J. K. převzal souzenou částku jménem žalované. Za situace, kdy dovolací soud nezjistil, že by výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. neodpovídal, se odvolací soud dovolatelkou vytýkané nesprávnosti právního posouzení závěrem, že žalovanou částku převzal J. K. jako jednatel žalované, nedopustil.
Přisvědčit nebylo možné ani dovolatelce, pokud odvolacímu soudu vytýkala nesprávnost jeho právního závěru o úmyslu J. K. přistoupit k dluhu žalované. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se nepochybně podává, že odvolací soud žádný takový závěr neučinil, nýbrž pouze účastníky poučil o tom, jaké zákonné podmínky by musely být naplněny v případě úmyslu jmenovaného přistoupit k dluhu žalované nebo jej převzít.
Další výhradou dovolatelky brojící proti právnímu závěru odvolacího soudu o neplatnosti uznání závazku J. K. pro neurčitost učiněného projevu vůle se dovolací soud nezabýval, jelikož posouzení určitosti či neurčitosti projevu vůle a z toho vyvozený závěr, zda-li došlo k uznání závazku J. K., je v předmětné věci právně nerozhodné. I kdyby uvedené uznání závazku jmenovaným naplňovalo znaky určitosti, jak tvrdí dovolatelka, samo o sobě by to neměnilo nic na tom, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Jestliže odvolací soud skutkové zjištění, že J. K. převzal žalovanou částku od žalobkyně, vyhodnotil právně tak, že tak učinil jako jednatel žalované, nemůže ani případné uznání závazku třetí osobou (J. K. jako fyzickou osobou) přivodit zánik závazku mezi věřitelem a dlužníkem.
Pokud za této situace dospěl odvolací soud k závěru o oprávněnosti žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení, rozhodl správně a žádná právní pochybení, jak činila dovolatelka, mu vytýkat nelze. Lze tak uzavřít, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu