ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1092.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1092/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně M., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému K. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 219 901,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 6 C 165/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2003 č. j. 23 Co 31/2003-164, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2003 č. j. 23 Co 31/2003-164 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. května 2002 č. j. 6 C 165/97-142 v rozsahu výroků I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 219 901,53 Kč spolu s 15% úroky z prodlení z částky 138 685,20 Kč od 6.8.1997 do zaplacení, a to (v částce 138.685,20 Kč) jako ceny otištění inzerátů žalovaného podle 12 faktur splatných od 29.7.1993 do 21.10.1993. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. května 2000 č. j. 6 C 165/97-63 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaný není v řízení pasivně legitimován. Vzal za prokázané, že žalobkyně zveřejňovala inzeráty ve prospěch C. A. a že žalovaný podnikal tehdy pod obchodním jménem C. A. a byl zároveň i jednatelem obchodní společnosti A., s.r.o. a protože pak žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy se žalovaným, neměl žalobu za důvodnou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. listopadu 2000 č. j. 23 Co 415/2000-75 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že objednávka inzerátu ze dne 9.8.1993 byla obsažena na tiskopise s názvem „A., c. k.“, IČ …, a byl jí objednán jen jeden spěšný inzerát. Žalovaný byl registrován od 28.12.1992 s IČ 13150871 a označením: K. N. – C. A. O. s. A., s. s r. o., byla zapsána v obchodním rejstříku dne 15.4.1993, IČ ... Podle výtisku deníku M. D. ze dne 25.7.1993 odvolací soud zjistil, že byl otištěn ve prospěch C. A., J. 37, P. 3. Vzhledem k údajům, jež podle odvolacího soudu prokazují, že inzeráty objednal žalovaný, dospěl k závěru opačnému než soud prvního stupně a soud prvního stupně zavázal svým závěrem, že pasivně legitimovaným subjektem, pro něhož byly inzeráty zveřejňovány, je žalovaný.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. května 2002 č. j. 6 C 165/97-142 soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 138 685,20 Kč s 15% úrokem z prodlení od 4.12.1997 do zaplacení, zčásti – o zaplacení 81 216,33 Kč s příslušenstvím - žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla v březnu – dubnu 1993 uzavřena smlouva o dílo, podle níž byly pro žalovaného provedeny a zveřejněny inzeráty za dohodnutou cenu, zahrnující „opakovací“ slevu, tyto inzeráty byly žalovaným hrazeny do června 1993 podle sjednaných podmínek za cenu jednoho inzerátu 11.557,10 Kč s „opakovací“ slevou 13%. Uveřejněno bylo celkem 28 inzerátů, z nichž 12 za cenu 138 685,20 Kč žalovaný nezaplatil. V tomto rozsahu bylo proto žalobě vyhověno spolu s úrokem z prodlení, jehož počátek soud – vzhledem k rozpornosti údajů faktur a zpochybnění jejich doručení – stanovil dnem následujícím po doručení žaloby.
K odvolání žalovaného do vyhovujícího výroku ve věci samé Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2003 č.j. 23 Co 31/2003-164 napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jak uvedl, soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav a vyvodil z něho i odpovídající právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že u všech faktur je objednávka uvedena s datem 16.3.1993, potvrzení přijetí objednávky je datováno dnem 18.3.1993. Z výpisu obchodní společnosti A., spol. s r.o., vyplynulo, že vznikla až dnem 15.4.1993, odvolací námitky žalovaného, který poukazuje na notářský zápis o založení společnosti ze dne 17.3.1993, jsou proto nedůvodné. Protože soud prvního stupně i správně vztah účastníků posoudil podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), správně odkázal i na výkladová pravidla §266 odst. 3 obch. zák., napadený výrok odvolací soud podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost odvozuje ze skutečnosti, že jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím usnesení ohledně předchozího – zamítavého - rozhodnutí. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný zde zopakoval své námitky a snesl argumenty k názoru, že to nebyl on – jako podnikatel, fyzická osoba – kdo objednal objednávkou ze dne 18.3.1993 inzerci, ale že tak učinila po svém založení dne 17.3.1993 obchodní společnost. Jak uvádí, důkazy prokazující jeho tvrzení, listinné i svědecké výpovědi, byly před soudem prvního stupně provedeny a správně jím i (v původním zamítavém rozsudku) hodnoceny, odvolací soud však jim patřičnou váhu nepřikládal. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí (v dovolání nesprávně uvedeno usnesení, ač šlo o rozsudek) odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání bylo, jak shledal dovolací soud, podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jak je patrné z výše uvedené rekapitulace dosavadního průběhu řízení, a rovněž i - jak je uvedeno dále - důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Lze tedy přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacích důvodů. Podle dovolatele rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je jím tedy uplatněn dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. Ten umožňuje vytýkat dovoláním napadenému rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem
pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jak vyplývá z provedeného shrnutí, dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný právní závěr, že to je on, kdo byl účastníkem daného smluvního vztahu se žalobkyní a v tomto sporu je i povinným (tedy že je pasivně legitimován), a tvrdí, tak jako v průběhu celého řízení, že datum notářského zápisu o založení obchodní společnosti (jejímž je jednatelem) dne 17.3.1993 a datum předložení objednávky žalobkyni dne 18.3.1993 naopak svědčí o tom, že účastníkem smluvního vztahu se žalobkyní byla obchodní společnost.
Z obsahu spisu, zjištění, jež byla učiněna soudem prvního stupně z provedeného dokazování, vyplývá, že žalovaný začal podnikat pod obchodním jménem K. N. – C. A., IČ …, s místem podnikání P. 137, P. 8, D. Ch., podle výpisu založeného ve spise od 1.11.1990. O. s. A., spol. s r.o., se sídlem P. 137, P. 8, IČ …, založená (podle výpisu, obsaženého ve spise) notářským zápisem ze dne 17.3.1993, byla zapsána do obchodního rejstříku dne 15.4.1993, jejím jediným společníkem a jednatelem je žalovaný. Předmětem sporu je zaplacení inzerátů s nabídkou různých zájezdů, vytvořených a otištěných žalobkyní v jejím deníku M. f. D. – dle vystavených 12 faktur – v období od července 1993 do října 1993.
Odvolací soud i soud prvního stupně (na jehož zjištění a závěry odvolací soud odkázal) při rozhodování o uplatněném nároku vycházely ze závěru, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření smlouvy o dílo podle §526 a násl. obch. zák. Soud prvního stupně měl za prokázané, že k tomuto uzavření smlouvy – za níž považoval „rámcovou smlouvu o vydávání inzerátů“ – došlo v průběhu března či dubna 1993, a to ze zjištění, jež učinil z výpovědi svědků B., Š. (Š.) a výpovědi žalovaného, dále z písemných dokladů, předložených žalobkyní (faktur a Potvrzení objednávky ze dne 18.3.1993, kopie faxové objednávky C. A. z 9.8.1993). Odvolací soud vyšel při odmítnutí námitek žalovaného z data, jež žalobkyně uváděla ve fakturách (16.3.1993), jako z data předložení objednávky žalovaným, jež vylučuje uskutečnění takového úkonu až následující den založenou obchodní společností.
Je třeba připomenout, že žalobkyně k odůvodnění uplatněného nároku v žalobě tvrdila, že inzeráty zveřejňovala na základě objednávek žalovaného průběžně jím předkládaných, nevylučovala však „z opatrnosti“ plnění bezesmluvní a vydání bezdůvodného obohacení, jež se dle ní rovná ceně plnění.
Listinné doklady, předložené žalobkyní, nezahrnují písemné vyhotovení konkrétní smlouvy, rovněž nebyla předložena objednávka žalovaného, jež by směřovala k uzavření zmíněné „rámcové“ smlouvy.
Z dokazování, provedeného soudem prvního stupně, vyplývá skutečnost, že faktury žalobkyně v rubrice „objednávka číslo“ vesměs uvádějí datum 16.3.1993. Podle Potvrzení o přijetí objednávky žalobkyně dne 18.3.1993 potvrdila „přijetí objednávky č. MDO3135 dne 18.3.1993 na zveřejnění následujících inzerátů“ v počtu 28 od 25.3. do 30.9.1993. Svědek Bok, v rozhodném období pracovník inzertního oddělení žalobkyně, si nepamatoval, zda byla smlouva se žalovaným uzavřena, uvedl, že vzhledem k realizaci inzerce by takovou smlouvu předpokládal, v dokladech žalobkyně by měl být originál objednávky a výpis z obchodního rejstříku či živnostenské oprávnění, podle toho, co zákazník předložil. Potvrzení o přijetí objednávky založené ve spise je dle něho – vedle toho, že není nikým potvrzeno – neúplné, neboť součástí by – při takovém rozsahu inzerce bylo i poskytnutí slevy. Takové „Potvrzení“, jak uvedl, může být kdykoli „vyjeto“ z počítače žalobkyně a „bez potvrzení zákazníka a bez útržků, že bylo zasláno žalovanému, nejde o žádný doklad, s kým jako se zákazníkem bylo jednáno.“ Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že od března 1993, poté co založil obchodní společnost, veškerá činnost cestovní kanceláře byla realizována již obchodní společností, taktéž i inzeráty, otištěné žalobkyní, ji byly hrazeny z účtu obchodní společnosti. Uvedl dále, že společnost „někdy v březnu nebo dubnu, po té co společnost vznikla, uzavřela rámcovou smlouvu“ se žalobkyní na vydání asi 15 – 17 inzerátů pro období – pokud si vzpomíná - do konce června 1993. Společnosti se dle něho týkala faxová objednávka konkrétního inzerátu ze dne 9.8.1993, vyhotovená paní Š., zaměstnankyní společnosti, odkazující na platební podmínky „dle naší smlouvy“. Svědkyně Š. (Š.) ve své výpovědi uvedla, že o rámcové smlouvě, na níž ve faxu odkázala, byla informována svým zaměstnavatelem, sama ji ani neviděla. Byla zaměstnancem obchodní společnosti – referentem prodeje zájezdů, k vyhotovení objednávky použila tiskopis, „který byl v kanceláři k dosažení“. Nekontrolovala přitom IČ objednávajícího, opravila pouze adresu a telefon, nevěděla, že žalovaný podnikal jako fyzická osoba. Žalobkyně dále předloženými upomínkami prokázala, že urgovala zaplacení faktur u adresáta „A., pan K. N.“. Je nesporné, že inzeráty, zaplacení jejichž ceny se žalobkyně na žalovaném domáhá v řízení, otištěny byly, obsah prokazuje v termínech zájezdů, že jejich text musel být aktualizován, kdo inzeruje (zda žalovaný jako podnikatel, fyzická osoba či obchodní společnost) z nich ale neplyne.
Výsledky dokazování, učiněného dosud v průběhu řízení, jak shora shrnuty, podle dovolacího soudu neodůvodňují skutkový závěr, že mezi účastníky tohoto řízení došlo k uzavření smlouvy o vyhotovení a zveřejnění inzerátů, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá. Nejenže nebyla žalobkyní předložena (vyjma faxové objednávky z 9.8.1993, k ní ještě dále) jakákoli objednávka (návrh smlouvy), ale ani jakékoli průkazné potvrzení návrhu smlouvy (akcept). Tím není „Potvrzení“ z 18.3.1993, jež je výpisem údajů z počítačové databáze žalobkyně, přičemž nebylo zjištěno, že by také bylo v určité podobě žalovanému doručeno – ostatně toto ani žalobkyně netvrdila, natož prokazovala. Skutečnost, že se v žalobkyní vystavených fakturách uvádí datum 16.3.1993 (zřejmě jako datum předložení objednávky), se nepromítá ani v údajích „Potvrzení“, shodné je jen IČ žalovaného. To by sice mohlo nasvědčovat tomu, že z jeho jednání (jako podnikatele) započalo u žalobkyně zhotovování a zveřejnění inzerátů, bez opory v dalších zjištěních tím však ještě uzavření smlouvy s obsahem, jež jí přisuzují oba soudy, prokázáno není. Oba soudy vyšly ze závěru, že mezi účastníky byla uzavřena jedna smlouva o zhotovení a otištění všech inzerátů v době od 25.3.1993 do 30.9.1993, popř. dohodnuty smluvní podmínky („rámcová smlouva“), podle níž bude žalobkyně na základě jednotlivých konkrétních požadavků žalovaného inzeráty zhotovovat a uveřejňovat. Takovýto závěr však není v řízení výsledky dokazování a z něho možnými zjištěními podložen. Uzavření smlouvy mezi účastníky řízení nelze dovodit ani ohledně inzerátu, jehož se týká jediná v řízení předložená listina objednatele – fax z 9.8.1993, neboť z výpovědi svědkyně Š. (Š.) plyne, že objednávku učinila za společnost.
Neuzavření smlouvy v písemné formě nevylučuje, aby soudy učinily zjištění, že k uzavření smlouvy došlo ústně, popř. postupem dle §275 odst. 4 obch. zák. Nehledě k tomu, že žalobkyně takové tvrzení ani nečinila, z dokazování toto nevyplynulo, jak již shora - ohledně neprokázání předložení návrhu na uzavření smlouvy - uvedeno. Pokud zde byly v tvrzení účastníků od počátku rozpory o tom, kdo, kdy a v jakém rozsahu inzerci objednal, pak zjištění soudů – přestože nárok shledaly (až na příslušenství) důvodným – k jednoznačným závěrům nevedla. Jestliže zde chybí důkaz o určitém úkonu, pak ovšem nepřichází v úvahu ani jeho výklad a odkaz na pravidla §266 odst. 3 obch. zák., obsažený v rozhodnutích obou soudů, je tak nepřípadný.
Pokud tedy soudy obou stupňů uložily žalovanému povinnost k zaplacení předmětné částky jako povinnost ze smlouvy, pak jejich skutková zjištění ohledně uzavření takové smlouvy nemají oporu v provedeném dokazování. Uvedené přináší konečný závěr, že dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. byl žalovaným uplatněn důvodně.
Na základě uvedeného lze uzavřít, že pokud své rozhodnutí odvolací soud založil na uvedeném závěru, že z uzavřené smlouvy je dána povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni 138 685,20 Kč jako cenu účtovanou za zhotovení a otištění inzerátů, pak z dosud provedeného dokazování toto neplyne. Rozhodnutí není proto správné a dovolacímu soudu nezbylo (aniž se proto mohl zabývat dalšími námitkami dovolatele), než napadený rozsudek zrušit. Protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.), v němž vázán shora uvedenými závěry, znovu ve věci rozhodne, a to i o nákladech tohoto dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu