ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1095.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1095/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně K., p., a.s., proti žalované T., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 758.760,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 673/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 9 Cmo 199/2004 - 72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem pro uznání ze dne 26. února 2004, č.j. 19 Cm 673/99 - 46, uložil žalované zaplatit žalobkyni 758.760,- Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Vyhověl tak zcela žalobě, kterou žalobkyně uplatnila právo na náhradu škody (kterou uhradila poškozenému), které na ni jako na pojistitelku přešlo podle §813 občanského zákoníku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2004, č.j. 9 Cmo 199/2004 - 72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně usnesením ze dne 3. června 2003 uložil žalované, aby se do třiceti dnů od doručení usnesení vyjádřila ve věci samé, přičemž ji poučil o obsahu požadovaného vyjádření a o následcích, které by byly s nesplněním výzvy spojeny. Usnesení bylo zástupci žalované doručeno dne 10. června 2003, o čemž svědčí obsah dodejky, přičemž žalovaná tuto skutečnost nezpochybnila. Žalovaná sepsala vyjádření, které datovala dnem 8. července 2003, v němž v záhlaví označila soud prvního stupně včetně adresy sídla. Zásilka s vyjádřením byla předána k přepravě poště dne 10. července 2003, avšak adresát byl na obálce označen jako Krajský soud v Ústí nad Orlicí, se sídlem Národního odboje 1274, Ústí nad Orlicí (správné označení a adresa soudu prvního stupně v této věci přitom zní: Krajský soud v Ústí nad Labem, Národního odboje 1274, Ústí nad Labem). Na obálce bylo přepsáno poštovní směrovací číslo tak, že odpovídalo místu doručení, tedy Ústí nad Orlicí. Tato zásilka byla doručena Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí dne 11. července 2003, jmenovaný soud ji zaslal soudu, který v prvním stupni v této věci rozhodoval, tomu byla doručena dne 15. července 2003, když již uplynula lhůta stanovená usnesením ze dne 3. června 2003. Právně odvolací soud uzavřel, že ve smyslu ustanovení §57, odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) je lhůta, v případě, že podání je odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit, zachována, je-li podání adresováno soudu, vůči němuž je úkon učiněn. Pošta nemůže zjišťovat, zda adresát uvedený na obálce podání je totožný s osobou označenou v záhlaví podání. Pro doručení je pak rozhodnou adresa uvedená na obálce podání. Poště nelze vyčítat pochybení, pokud zásilku doručovala do místa uvedeného na obálce, ani pokud provedla opravu poštovního směrovacího čísla tak, aby odpovídalo odesílatelem označené obci doručení. Podle §153a, odst. 3 o.s.ř. nastane-li fikce uznání, je povinností soudu rozsudek pro uznání ve věci vydat. S odkazem na §153a, odst. 2 o.s.ř. odvolací soud uzavřel, že pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny zákonné podmínky, a proto svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. §237, odst. 1, písm c/ o.s.ř.), který shledala v nejednotnosti dosavadní rozhodovací praxe odvolacích soudů při posuzování otázky, zda lze vydat usnesení podle §114b o.s.ř. i v situaci, kdy již dříve byl v řízení vydán platební rozkaz, nebo zda uvedené usnesení může být vydáno nejpozději současně s platebním rozkazem. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2002, č.j. 8 Cmo 81/2002 - 30. Mimo tuto výtku dovolatelka podrobně popsala, že k omylu při uvedení adresy na obálce zasílané písemnosti došlo písařskou chybou sektetářky advokáta. Napadla skutečnost, že soud prvního stupně byl ve věci 52 měsíců nečinný, zdůraznila, že žalovaná v řízení pečovala o svá práva, a proto je v rozporu s dobrými mravy, pokud banální písařská chyba je jí takto přičítána k tíži, neboť ustanovení §114b o.s.ř. sleduje urychlení řízení v případech, kdy účastníci řízení záměrně prodlužují. Dovolatelka zdůvodnila, že fikce uznání dluhu v předmětném případě nenastala, když předáním písemnosti k odeslání zástupce žalované ztratil (a po celou třicetidenní dobu stanovenou k vyjádření tedy neměl) možnost činit opatření k tomu, aby nenastaly zákonné následky spojené s fikcí uznání. Dovolatelka rovněž vyjádřila názor, že dodržela stanovenou lhůtu, neboť vyjádření k poštovní přepravě v poslední den lhůty předala, přičemž její úmysl nemohl směřovat k zaslání vyjádření Krajskému soudu v Ústí nad Orlicí, když v uvedeném městě taková instituce ani není a dovolatelkou užité (a poštou přepsané) poštovní směrovací číslo je směrovacím číslem pro Ústí nad Labem. Písemnost se navíc soudní cestou správnému adresátu dostala. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit mu věc k novému rozhodnutí.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolání není přípustné.
K otázce, zda usnesení podle §114b o.s.ř. lze vydat, pokud bylo dříve v řízení rozhodnuto platebním rozkazem, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku z 16. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 459/2004, kde vysvětlil, že samotné vydání platebního rozkazu není překážkou pro postup soudu v rámci přípravy jednání podle §114b o. s. ř., neboť přímo z druhého odstavce uvedeného ustanovení se podává, že usnesení s výzvou k vyjádření podle odstavce prvního může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem (dále obdobně v rozsudku ze dne 30. března 2004, sp. zn. 32 Odo 767/2003, a v rozsudku ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 14/2003). Tato dovolatelkou nastolená otázka tedy nemá zásadní právní význam, protože je řešena ustálenou judikaturou a odvolací soud nerozhodoval v rozporu s platnou právní úpravou.
K námitce dovolatelky, že lhůta byla i za shora popsaných konkrétních okolností zachována samotným podáním k poštovní přepravě, odkazuje Nejvyšší soud na správný závěr odvolacího soudu, který uvedl, že lhůta je ve smyslu §57, odst. 3 o.s.ř. zachována pouze za podmínky, že je podání (odevzdané orgánu povinnému je doručit) adresováno soudu, vůči němuž je úkon učiněn. V předmětné věci adresovala žalovaná své podání (ať z jakýchkoliv příčin) neexistujícímu Krajskému soudu v Ústí nad Orlicí, proto účinky podle §57, odst. 3 o.s.ř. spojené s odevzdáním doručujícímu orgánu nemohly nastat a nenastaly.
Již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/1986, rozhodl Nejvyšší soud v otázce zachování procesní lhůty tak, že v případě podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně u nepříslušného okresního soudu jinak než do protokolu ( §218 odst. 2 o. s. ř.), nemá toto odvolání účinky řádně a včas podaného odvolání, pokud nebylo ve lhůtě podle ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. předáno tímto nepříslušným soudem soudu příslušnému nebo orgánu, který má povinnost podání doručit ve smyslu ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. (např. poště). Judikátní řešení lze zobecnit i pro jiná procesní podání účastníků, tedy i pro podání žalované v projednávané věci. Byla-li výzva k vyjádření podle §114b o.s.ř. doručena 10. června 2003, počala třicetidenní lhůta k podání vyjádření běžet dnem 11. června 2003 (srov. §57, odst. 1 o.s.ř.) a skončila uplynutím dne 10. července 2003. Nebyl-li nejpozději v tento den učiněn úkon u Krajského soudu v Ústí nad Labem ani zachována lhůta postupem podle §57, odst. 3 o.s.ř. (jak je vysvětleno shora), nemá prostřednictvím jiného soudu později doručené podání žalované účinky včasného vyjádření na výzvu podle §114b o.s.ř.
Odvolací soud shledal, že pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny zákonné podmínky. Dovoláním žalovaná neformulovala jiné než shora uvedené výtky směřující do nesprávného právního posouzení věci, pro něž jako pro jediné by mohla být v této věci shledána přípustnost dovolání podle §237, odst. 1, písm. c) o.s.ř. a žádnou jinou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, nevymezila. Výtkou směřující do nesprávného právního posouzení věci není kritika neúměrné délky soudního řízení, ani popis událostí vedoucích k písařské chybě při nadepsání obálky, v níž bylo procesní podání předáno k poštovní přepravě, ani námitka nesouladu rozhodnutí soudu s dobrými mravy.
Za situace, kdy odvolací soud postupoval v souladu se stávající judikaturou a dovolací soud nedospěl k závěru, že by věc byla posouzena v rozporu s právní úpravou a neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání (§237, odst. 3 o.s.ř.), lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání tak není podle ustanovení §237, odst. 1, písm c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalobkyni však žádné náklady v tomto řízení nevznikly. Proto dovolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu