ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1124.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1124/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobce L. M., proti žalovanému Z. K., o zaplacení 37 886 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 54/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2005, č.j. 11 Co 331/2005- 221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. května 2005 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. ledna 2005 č. j. 11 C 54/2000 – 197, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 37 886 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř. „) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem)), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 37 886 Kč s příslušenstvím, potvrdil.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, právní úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil /§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./. Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je ve druhém případě /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. / dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. I při splnění shora uvedených předpokladů přípustnosti však není ani v jednom z obou uvedených případů dovolání přípustné, bylo-li v dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží /§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Jelikož dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ale současně převyšujícím 20 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z titulu vydání bezdůvodného obohacení, což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 37 886 Kč jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. )
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s . ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu