ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1125.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1125/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně B. spol. s r.o. - v likvidaci, proti žalovanému R. D., o zaplacení částky 1 000 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 332/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2004 č. j. 7 Cmo 12/2003-55, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2004 č. j. 7 Cmo 12/2003-55 v rozsahu, ve kterém bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2002 č. j. 11 Cm 332/98-45 ve výrocích pod body II a III o odmítnutí podání ze dne 6. 11. 1998, kterým se zahajuje řízení, a o náhradě nákladů řízení, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2002 č. j. 11 Cm 332/98-45 ve výrocích pod body II a III o odmítnutí podání ze dne 6. 11. 1998, kterým se zahajuje řízení, a o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. listopadu 2002 č. j. 11 Cm 332/98-45 nevyhověl žádosti o prodloužení lhůty doručené soudu 4. 11. 2002 (výrok pod bodem I), odmítl žalobu ze dne 6. 11. 1998 (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč, kterou označil jako přiměřené zadostiučinění v penězích za neoprávněné užití svého obchodního jména žalovaným, který toto obchodní jméno uveřejnil v reklamním periodiku B. N. ze 44. týdne roku 1998 v inzerátu, který si zde žalovaný objednal. Soud prvního stupně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 4. října 2002 č. j. 11 Cm 332/98-43 podle §43 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby ve stanovené třicetidenní lhůtě opravila a odstranila vady žaloby. Výzvu odůvodnil tím, že žaloba je neúplná a neurčitá, protože v ní není řádně vylíčeno, v čem by konkrétně mělo spočívat poškození žalobkyně a z čeho by se měla odvíjet žalovaná částka přiměřeného zadostiučinění, proč by případné nároky nebylo možno řešit jiným zadostiučiněním než v penězích; žalobkyně byla rovněž vyzvána, aby přiložila navržené listinné důkazy a současně poučena o následcích nesplnění této výzvy spočívajících v odmítnutí žaloby. Stanovená lhůta marně uplynula 3. 11. 2002. Žalobkyně však vytčené vady žaloby neodstranila a navržené listinné důkazy nepředložila. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 4. 11. 2002 pouze požádala soud o prodloužení třicetidenní lhůty, což odůvodnila tím, že se právnímu zástupci nepodařilo setkání s klientem. Soud prvního stupně proto žalobu odmítl.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. května 2004 č. j. 7 Cmo 12/2003-55 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba nemá náležitosti, které občanský soudní řád stanoví obecně v §42 odst. 4 a dále v 79 odst. 1 o. s. ř., neboť z vylíčení rozhodujících skutečností nelze dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu, tak jak je v žalobě formulován, rozhodnuto. Soud prvního stupně proto správně vyzval podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni k odstranění vad podání a s přihlédnutím k náročnosti odstranění vad stanovil i přiměřenou lhůtu 30 dnů, přičemž žalobkyni v souladu se zákonem poučil o následcích nesplnění této výzvy. Odmítnutí žaloby soudem prvního stupně tak bylo plně v souladu s §43 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud poukázal také na to, že žalobkyně vady žaloby neodstranila ani ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka je toho názoru, že již v žalobě byl dostatečně vylíčen skutkový stav, když je v ní uvedeno, že „neoprávněné užití své firmy spatřuje žalobkyně v tom, že „obchodní jméno firmy je uvedeno v kontextu, který neodpovídá realitě. Dojde-li k jazykovému rozboru inzerátu, průměrný čtenář nabude dojmu, že firma žalobkyně je dlužníkem ve stadiu před podáním návrhu na prohlášení konkurzu … pokud jde o čtenáře, který je … prostý, v tomto čtenáři inzerát vyvolá představu, že firma žalobců není solidní, věrohodná apod.“ Soud se podle názoru dovolatelky neměl zabývat poškozením žalobkyně, ale tím, zda došlo k neoprávněnému užití její firmy a pokud ano, je-li dostatečně zdůvodněn požadavek na zadostiučinění, resp. je-li přiměřený. Škoda je svou podstatou jiným institutem, než zadostiučinění. Svojí výzvou ze 4. 10. 2002 soud prvního stupně nutil dovolatelku v rozporu se zásadou legality dokládat důkazy a tvrdit skutečnosti, které zcela zřejmě překračují rámec, který může určit výlučně žalobce. Dovolatelka dále poukázala na §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř., podle kterého není dovolací soud vázán rozsahem dovolání v případech, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a na odstavec 3 tohoto ustanovení, podle něhož dovolací soud přihlédne i k těm vadám řízení, které nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se zabýval nejprve otázkou, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání vypočteným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je však společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o nevyhovění žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad žaloby je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002 sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 89).
Přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž nebylo vyhověno žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad žaloby, nevyplývá ani z ostatních ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Nejvyšší soud proto dovolání v této části jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu ve zbývající části, v níž je dovolání podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996 sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., neboť z vylíčení rozhodujících skutečností nelze dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto tak, jak je v žalobě formulován.
Ze žaloby na č. l. 1 - 3 spisu se podává, že se jí žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení „částky 1 000 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za neoprávněné užití obchodního jména žalobkyně“ ve vazbě na tvrzení, že žalovaný zveřejnil v reklamním periodiku v B. inzerát, jehož celý text citovala a současně uvedla, v čem spatřuje protiprávnost jednání žalovaného, který inzerát publikoval. Z předmětného inzerátu lze podle jejího názoru dovodit, že žalobkyně „je ve stadiu před podáním návrhu na prohlášení konkurzu“ a že u čtenáře, který je méně informovaný, méně vzdělaný, či dokonce velmi prostý, „vyvolává představu, že firma žalobců není solidní, věrohodná apod.“ Usnesením ze dne 4. října 2002 č. j. 11 Cm 332/98-43 (č. l. 43 spisu) soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a uvedla, v čem by konkrétně mělo spočívat poškození žalobkyně a z čeho se měla odvíjet žalovaná částka 1 000 000 Kč přiměřeného zadostiučinění a proč by případné nároky nebylo možno řešit jiným zadostiučiněním než v penězích, žalobkyně měla dále doplnit příslušné listinné důkazy.
Žalobkyně reagovala na výzvu soudu prvního stupně přípisem ze dne 1. listopadu 2002 (č. l. 44 spisu), v němž požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad žalobního návrhu o tři týdny, s ohledem na to, že se nepodařilo právnímu zástupci žalobkyně setkat se zastupovaným klientem.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobkyně neuvedla v žalobě a ani v podání, kterým reagovala na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila. Nesplnění dalších požadavků na doplnění žalobního návrhu vznesené soudem prvního stupně by mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, nepředstavovalo však takovou vadu žaloby, která by neumožnila pokračování v řízení.
Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně vymezila předmět sporu vylíčením rozhodujících skutečností přímo v textu žaloby. Již z vlastního textu žaloby a formulace jejího petitu bylo jasné, že se žalobkyně domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněné použití jejího obchodního jména v inzerátu citovaném a blíže specifikovaném v žalobě, který zveřejnil v tisku žalovaný, v žalobě označeném periodiku. Žalobkyně současně uvedla, že obchodní jméno je uvedeno v kontextu, který neodpovídá realitě. Průměrný čtenář z inzerátu nabude dojmu, že žalobkyně je dlužníkem ve stadiu před podáním návrhu na konkurz. U čtenáře méně informovaného a méně vzdělaného vyvolá představu, že žalobkyně není solidní a věrohodná. Účel inzerátu podle žalobkyně spočíval v poškození obchodního jména žalobkyně a tím celé její budoucnosti.
Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Právní posouzení skutku je pak věcí soudu.
Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace §43 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem neobstojí jeho závěr, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neboť soudu prvního stupně nic nebránilo rozhodnout ve věci, takže dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, zrušil; protože důvody, pro které byla zrušena část rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i příslušnou část usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu