ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1142.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1142/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému S. p. b. h. M. O. a P., v likvidaci, zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 445.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 14/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2004, č.j. 8 Co 128/2004-186, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši 445.000,- Kč jako plnění z neplatného právního úkonu. Podle tvrzení žalobce se žalovaný o uvedenou částku na jeho úkor neoprávněně obohatil tím, že mu žalobce ze svého účtu uhradil kupní cenu nemovitostí, které byly předmětem hospodářských smluv o převodu jejich vlastnictví uzavřených mezi O. s. s., s.r.o. jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím, jež byly později – v konkursním řízení vedeném proti uvedené společnosti – posouzeny jako neplatné.
Krajský soud v Ostravě shora označeným v pořadí druhým rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2003, č.j. 54 C 14/99-125, tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 445.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 14. ledna 2004, č.j. 32 Odo 653/2003-175, jeho předcházející v pořadí první rozsudek ze dne 4. června 2003, č.j. 8 Co 247/2003-149, k dovolání žalovaného zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vysvětlil, že právo dlužníka vznést námitku promlčení není omezeno pouze na určité stádium soudního řízení a lze ji tak uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí ve věci, tj. i v rámci řízení odvolacího; současně však vymezil, za jakých podmínek se jí může odvolací soud v režimu neúplné apelace zabývat a kdy může být tato námitka v odvolacím řízení důvodná. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že neuvedl, které skutečnosti má z pohledu promlčení nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vzniklého plněním bez právního důvodu za významné a nekonkretizoval, které z těchto rozhodných skutečností nebyly uplatněny, popřípadě nevyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo, a že pominul skutečnosti seznatelné z obsahu spisu, vztahující se k datu úhrady peněžního plnění žalovanému a k datu uplatnění nároku.
Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení žalobce spolu s další osobou (Z. V.) založil společenskou smlouvou ze dne 25. února 1991 O. s. s., s.r.o. (dále též jen „ O. s. s.“), která byla dne 10. dubna 1991 zapsána do obchodního rejstříku. Dále bylo zjištěno, že před vznikem uvedené společnosti (konkrétně ve dnech 14.2.1991, 15.2.1991 a 12.3.1991) žalobce společně s uvedenou další osobou, vystupující jako O. s. s., coby kupující uzavřeli se S. p. b. h. O. 1 jako prodávajícím hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem za celkovou dohodnutou cenu ve výši 445.000,- Kč, která byla dne 29. května 1991 zaplacena z účtu žalobce. V konkursním řízení vedeném proti úpadci O. s. s. dospěl příslušný soud k závěru o neplatnosti všech tří předmětných smluv na základě zjištění, že je uvedená společnost uzavřela před svým vznikem, přičemž tento závěr učinil soud nesporným i v tomto řízení.
Odvolací soud, setrvávaje na právním závěru formulovaném již v rozsudku ze dne 4. června 2003, že žalobce plnil na účet žalovaného vlastním jménem a že žalovaný získal tímto jeho plněním bez právního důvodu na jeho úkor neoprávněný majetkový prospěch podle §452 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „obč. zák.“), jelikož mezi žalobcem jako fyzickou osobou a žalovaným nedošlo k žádnému splnění závazku, se ve smyslu právního názoru Nejvyššího soudu znovu zabýval oprávněností námitky promlčení vznesené žalovaným v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud opětovně zdůraznil, že žalobce plnil žalovanému bez právního důvodu, přičemž se nemohlo jednat ani o plnění z jakéhokoliv závazku vzniklého v souvislosti s existencí O. s. s., neboť ta v době plnění neexistovala. Z tohoto důvodu taky nevznikl synallagmatický vztah mezi účastníky řízení, tj. mezi žalobcem a žalovaným, který se na úkor žalobce obohatil, a nelze dovodit povinnost žalobce právě žalovanému vrátit nemovitosti, jež měla nabýt neplatnou smlouvou neexistující právnická osoba a nejsou naplněny ani podmínky pro aplikaci §107 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud, vycházeje z objektivní tříleté promlčecí doby a ze subjektivní dvouleté promlčecí doby na vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle §107 odst. 1, 2 obč. zák., dospěl k závěru, že námitka promlčení nároku vznesená žalovaným je důvodná. Za situace, kdy žalobce plnil žalovanému dne 29. května 1991, od kterého začala plynout uvedená tříletá objektivní promlčecí doba, a kdy žalobce uplatnil právo na vydání jím poskytnutého plnění žalovanému až žalobou došlou k soudu dne 23. září 1999, dospěl k závěru, že žalobní nárok je promlčen, neboť žalobce tak učinil až poté, co promlčecí doba již marně uplynula. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvádí, že ho podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., případně rovněž z důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel vznáší výhrady proti způsobu interpretace institutu promlčení podle §100 a násl. obč. zák. a jeho aplikace soudem na projednávaný případ. Namítá, že odvolací soud posoudil otázku promlčení žalobního nároku mechanicky, a tudíž nesprávně. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud vztáhl počátek běhu promlčecí doby již k okamžiku, kdy byla z jeho účtu kupní cena předmětných nemovitostí žalovanému (v dovolání nesprávně uvedeno žalobci) uhrazena, jelikož domáhat se nároku na vydání bezdůvodného obohacení mohl až poté, kdy byl v roce 1996 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí žalovaný. Do té doby byla jako jejich vlastník uvedena v evidenci nemovitostí O. o. s. (dovolatel zřejmě mínil O. s. s.), která se žalovaným kupní smlouvu na předmětné nemovitosti uzavřela. Informaci o tom, že zmíněnou smlouvu uzavřel jako kupující tzv. nonsubjekt, jelikož uvedená společnost tak učinila ještě před svým vznikem, a z toho vyplývající zjištění, že kupní smlouva je zcela neplatná, se dovolatel podle svého vyjádření dozvěděl až v průběhu roku 1997. Tvrdí, že pokud byla uvedená společnost zapsána v katastru jako vlastník předmětných nemovitostí, neměl v rámci popsaného trojstranného vztahu možnost žalovat na vrácení bezdůvodného obohacení. Dovolatel, dožadujíce se aplikace stejného postupu při posuzování námitky promlčení jako u synallagmatických vztahů, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Námitky dovolatele lze obsahově podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud se nejprve zabýval stěžejní námitkou dovolatele směřující proti právnímu závěru odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby jeho práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vůči žalovanému, který učinil předmětem žalobního nároku.
Jelikož podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení uhradil žalobce žalovanému celkovou kupní cenu předmětných nemovitostí ve výši 445.000,- Kč dne 29. května 1991, kdy byla na účet žalovaného tato částka připsána, vyšel dovolací soud (stejně jako odvolací soud) z občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991, tj. ze znění tohoto právního předpisu před jeho novelizací provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
Podle §452 obč. zák. je neoprávněným majetkovým prospěchem prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu, jakož i prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení §107 obč. zák. se právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že byl majetkový prospěch neoprávněně získán a kdo jej získal (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu promlčí za tři roky, a jde-li o prospěch získaný úmyslně, za deset let ode dne, kdy k neoprávněně získanému majetkovému prospěchu došlo (odstavec 2).
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, které dovolatel nenapadl, uhradil žalovanému částku 445.000,- Kč (na kupní cenu dle neplatných smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem uzavřených mezi žalovaným a O. s. s.) dne 29. května 1991 svým jménem. Dovolatel, vycházeje z neplatnosti uvedených smluv, v podstatě tvrdí, že zaplacením kupní ceny předmětných nemovitostí plnil za jiného a že se žalovaný na jeho úkor neoprávněně obohatil.
Dovolací soud, jsa vázán obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu, nemohl přezkoumat závěr soudů nižších stupňů o neplatnosti předmětných smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem, neboť správnost tohoto právního posouzení dovolatel nenapadal.
Za této situace je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že v důsledku zaplacení částky 445.000,- Kč žalobcem žalovanému došlo k neoprávněnému majetkovému prospěchu žalovaného na úkor žalobce plněním bez právního důvodu. O plnění z neplatného právního úkonu, natož o plnění za jiného se nejednalo. Žalobce neměl povinnost platit – nebyl zde žádný právní titul, který by zakládal jeho povinnost hradit úplatu převáděných nemovitostí. Pokud tak přesto učinil, plnil žalovanému bez právního důvodu a přijetím úhrady žalovaným vzniklo žalobci vůči němu právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu. O plnění za jiného by se v případě poskytnuté uvedené částky žalobcem žalovanému mohlo jednat pouze za podmínky, že by sám „jiný“ byl povinen plnit. Tato situace však v souzené věci nenastala již z toho důvodu, že „jiného“ - O. s. s. - smlouvy nezavazovaly z důvodu jejich neplatnosti a nevznikla jí tak v souvislosti s předmětnými smlouvami žádná povinnost plnit a tedy ani závazek platit úplatu za převáděné nemovitosti.
Je proto třeba souhlasit s odvolacím soudem, že k neoprávněnému majetkovému prospěchu žalovaného na úkor žalobce došlo dne 29. května 1991, kdy mu žalobce ze svého účtu kupní cenu uhradil (uvedeného dne byl příslušný finanční obnos připsán na účet žalovaného) a že od tohoto dne počala běžet žalobci objektivní tříletá promlčecí doba (§107 odst. 2 obč. zák.) k uplatnění nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vůči žalovanému.
Jako nedůvodnou dovolací soud posoudil rovněž výtku dovolatele, pokud se dožadoval aplikace zásady uplatňované soudem při posuzování námitky promlčení v synallagmatických vztazích a vytýkal tak odvolacímu soudu opomenutí ustanovení §107 odst. 3 obč. zák.
Podle ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Podle ustanovení §457 odst. 1 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Tato ustanovení nelze v souzené věci uplatnit, neboť jak správně uvedl i odvolací soud v odůvodnění rozsudku, mezi účastníky řízení synallagmatický vztah nevznikl. O synallagmatický (vzájemný) závazek ve smyslu ustanovení §107 odst. 3 a §457 obč. zák. nešlo mezi žalobcem a žalovaným již z toho důvodu, že žalobci nebylo poskytnuto žádné protiplnění – žalobce sice zaplatil kupní cenu předmětných nemovitostí žalovanému, ale jejich vlastnictví na něj nebylo převedeno. Žalobci proto nevznikla povinnost žalovanému cokoli vydat a žalobce se tak nemůže aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. úspěšně dovolávat.
Za situace, kdy žalobce uplatnil žalobní nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vůči žalovanému žalobou došlou soudu podle otisku jeho příjmového prezenčního razítka až dne 23. září 1999 (tj. po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák., která počala běžet od okamžiku zaplacení kupní ceny žalobcem, k čemuž došlo dne 29. května 1991), je závěr o promlčení nároku žalobce vůči žalovanému na vrácení jím zaplacené kupní ceny předmětných nemovitostí správný a žádná právní pochybení, jak činil dovolatel, mu vytýkat nelze.
Shodný závěr o promlčení nároku žalobce by platil i v případě, pokud by O. s. s. byla předmětnými smlouvami o převodu vlastnictví k nemovitostem vázána a žalobce za její závazek k úplatě za převod vlastnictví nemovitostí za podmínek §106c odst. 3 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „hosp. zák.“) ručil. Za této situace by žalobce mohl uplatnit svůj nárok jako ručitel po dlužníku a to rovněž ihned po zaplacení úplaty převáděných nemovitostí, takže tříletá promlčecí doba [§131a) hosp. zák.] k uplatnění nároku by počala žalobci běžet rovněž od okamžiku zaplacení kupní ceny žalobcem - ode dne 29. května 1991, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (srov. §131a hosp. zák.). S ohledem na počátek běhu promlčecí doby a na shora již uvedené konkrétní datum uplatnění žalobního nároku nelze než dospět k závěru, že nárok žalobce vůči žalovanému i z titulu jeho ručitelského regresu byl promlčen.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu