ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1148.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1148/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně S.-H., s.r.o. v likvidaci, zastoupené, advokátem, proti žalované J. Š., zastoupené, advokátem, o zaplacení 180.346,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 55/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2004, č.j. 12 Cmo 306/2003-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce ...
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. srpna 2003, č.j. 47 Cm 55/2002-64, ve výroku ve věci samé, kterým Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o zaplacení částky 180.346,- Kč s příslušenstvím a změnil ho ve výši náhrady nákladů řízení přiznaných soudem prvního stupně žalované vůči žalobkyni. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V odůvodnění rozsudku uvedl, že se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení ceny zájezdů, které vyúčtovala žalované fakturami č. 85/99, č. 91/99, č. 97/99, č. 124/99 a č. 131/99 v celkové výši 180.346,- Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným v žalobě. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutková tvrzení v tom smyslu, že převzala od JUDr. P. aktivity ve F., dále že to byla žalovaná, z jejíž iniciativy došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy. Rovněž uvedla, že další vzájemné smluvní vztahy pak vznikaly konkludentně; žalobkyně žalované plnila na základě ústních objednávek a plnění následně fakturovala. Ač soud prvního stupně účastníky řádně poučil o povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání, žalobkyně svá tvrzení k žalobou uplatněnému nároku již nedoplnila a žádné další důkazy nedoložila. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že samotné faktury nesvědčí o uzavření smlouvy mezi účastníky, o jejím obsahu, ani o tom, že žalobkyně poskytla tvrzené plnění žalované. Rovněž tak přisvědčil soudu prvního stupně, že dopis žalované ze dne 15. října 1999, byť nadepsaný jako uznání závazku, nelze kvalifikovat jako uznání závazku podle §323 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jelikož z jeho obsahu uznání určitého závazku co do důvodu i rozsahu nevyplývá. Důkazní břemeno k prokázání existence dluhu tak leží na žalobkyni, jíž se navrženými a soudem provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že žalované vznikl závazek k zaplacení žalované pohledávky. Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud také odvolací námitku žalobkyně, že zaplacením části dluhu z faktury č. 97/99 došlo k uznání i zbytku dluhu, jelikož z tohoto ani jiného dalšího úkonu nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by částečnou úhradou uvedené faktury žalovaná uznávala závazek k zaplacení celého žalobkyní tvrzeného dluhu. Jako neoprávněnou shledal i další výhradu odvolatelky, že byla zkrácena na svých procesních právech, když soud jednal ve věci přesto, že se z jednání řádně omluvila, jelikož příslušné faxové podání obsahuje pouze omluvu neúčasti žalobkyně na jednání ze zdravotních důvodů, a nikoli žádost o jeho odročení. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož důvodnost opřela o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Oproti odvolacímu soudu se domnívá, že skutkový stav věci vylíčila úplně a dostatečně a tvrdí, že mezi účastníky došlo k uzavření konkludentní smlouvy. Dovolatelka rovněž oponuje odvolacímu soudu, pokud uvedl, že nenavrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. V této souvislosti namítá, že na jednání, ze kterého se i se svým právním zástupcem omluvila, soud ukončil dokazování, čímž jí znemožnil navrhnout jako důkaz účastnickou výpověď jednatele, který obchodní případ sjednával, jakož i případnou konfrontaci účastníků. Skutečnost, že mezi účastníky k uzavření závazkového vztahu došlo, je podle dovolatelky patrná i z dopisu žalované ze dne 15. října 1999, v němž se žalovaná zavázala dlužnou částku ve smyslu splátkového kalendáře uhradit, ale mimo jiné i z toho, že faktury nejenže žalobkyni nevrátila, ale na fakturu č. 97/99 částečně plnila, čímž se zcela zjevně ke svému závazku přihlásila. Za zásadní pochybení odvolacího soudu ve věci samé pak dovolatelka označila opomenutí §407 odst. 3 obch. zák., pro jehož aplikaci byly dle jejího názoru v důsledku uznání závazku a částečné úhrady dluhu žalovanou podmínky naplněny.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud, shledá-li dovolání přípustným, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání, které označila za účelové, poukázala na to, že žalobkyně nepožádala o odročení o jednání, z něhož se omluvila. Účelovost tvrzení dovolatelky spatřuje v tom, že ta, ač byla v průběhu nalézacího řízení soudem opakovaně vyzvána k doplnění svých skutkových tvrzení a k označení důkazů k jejich prokázání, této možnosti nevyužila. Za této situace proto nemůže úspěšně namítat, že jí byla ze strany procesního soudu zamezena možnost navrhovat důkazy. K věci samé pak žalovaná uvedla, že setrvává na svém stanovisku, že mezi účastníky v daném období ke vzniku žádného závazkového vztahu nedošlo, jelikož žalobkyně žádný důkaz, kterým by prokázala opak, nepředložila. Rovněž tak podmínky pro aplikaci §407 odst. 3 obch. zák., jehož aplikace se dovolatelka dožaduje, nebyly podle žalované naplněny. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelka svou námitkou, že jí byla soudem zamezena možnost navrhnout důkazy svědčících o vzniku závazkového vztahu mezi účastníky - uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Svými dalšími výhradami do soudem provedeného hodnocení důkazů (týká se zejména dopisu žalované ze dne 15. října 1999 ve spojení s částečnou úhrady faktury č. 97/99) pak soudu vytýkala nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na základě nichž dospěl k závěru, že mezi účastníky k uzavření smlouvy nedošlo a že žalovaná předmětný závazek podle §323 obch. zák. (ani dle §407 odst. 3 obch. zák.) neuznala, čímž směřovala na dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem jednak námitkou o tzv. jiné vadě řízení a dále svými výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. vysvětleného již shora. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato, a jak ostatně tvrdí v projednávané věci i dovolatelka, se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, že jí soud znemožnil navrhnout důkazy k prokázání žalobního nároku.
Za situace, kdy dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, která by měla judikatorní přesah a pro kterou by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a tím i k přípustnosti dovolání a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, lze uzavřít, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu