ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1194.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1194/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce L. P., zastoupeného, advokátem, proti žalované H. B., zastoupené, advokátem, o zaplacení 221 968 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 28/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002 č. j. 29 Co 92/2002-84, ve znění opravného usnesení ze dne 26. listopadu 2003 č. j. 29 Co 92/2002-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 9 250 Kč k rukám jejího právního zástupce ...
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. října 2001 č. j. 39 C 28/99-66 Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 177 639 Kč s 18% úroky od 29.1.1999 do zaplacení, jinak žalobu o zaplacení 44 329 Kč s 18% úroky od 29.1.1999 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce se domáhal na žalované zaplacení 221 968 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za nesplnění povinností, jež žalovaná převzala ve smlouvě o prodeji pozemku parc. č. 307/40 o výměře 1 040 m2 v k.ú. J. z 12.2.1997, v níž se zavázala vybudovat přípojky kanalizační soustavy, vodovodního potrubí, elektrické sítě a přístupovou komunikaci, když již na tuto smluvní pokutu započetl částku 100 000 Kč, kterou měl žalované uhradit. Žalovaná se bránila uplatněnému nároku tvrzením, že v dané části smlouvy jde nejspíše o smlouvu o dílo, ta však nemá potřebné náležitosti, vedle toho splnění jejího závazku nepředpokládalo kolaudaci přípojek, postačovalo jejich faktické zbudování. Pokud pak došlo k prodlení, žalovaná tvrdila, že je sama nezavinila. Soud vyšel ze zjištění, že v souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou o prodeji pozemku se žalovaná zavázala vybudovat do 30.6.1997 k pozemku přípojky a komunikaci. Tuto část kupní smlouvy soud považoval za smlouvu nepojmenovanou, jíž se nejvíce blíží jako typ smlouva o dílo podle §631 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Vzhledem k dohodě o předmětu i ceně plnění měl soud smlouvu za platnou. Zjistil, že vybudování přípojky kanalizace a vodovodu byla ukončeno k 20.5.1997, přípojky elektrické energie k 12.3.1998 (zkolaudováno 6.4.1998), výstavba přístupové komunikace ukončena nebyla. Jako nesporné bylo mezi účastníky sjednání smluvní pokuty 1 000 Kč za každý den prodlení. Soud prvního stupně uzavřel, že v souvislosti s prodlením s vybudováním přípojky přívodu elektrické energie žalobce uplatňoval zaplacení smluvní pokuty denně ve výši 333,30 Kč, za prodlení v rozsahu 256 dní mu náleží 85 324,80 Kč, za dosud nezbudovanou přístupovou komunikaci mu náleží jím požadovaných 192 314 Kč. Dlužná částka – při zohlednění již započtené částky 100 000 Kč – tedy činí 177 639 Kč, v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2002 č. j. 29 Co 92/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 26. listopadu 2003 č. j. 29 Co 92/2002-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl i ohledně zaplacení 92 314,20 Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku rozsudek potvrdil a změnil ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně měl za dostatečná k rozhodnutí věci, rovněž měl za správné i právní posouzení – vyjma nároku žalobce uplatněného z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti zbudovat přístupovou komunikaci do 30.6.1997. Vlastní část smlouvy je pak třeba dle něho považovat za jednostranný závazek žalované, v němž je předmět plnění, k němuž se žalovaná zavázala, určen zcela jednoznačně – tudíž její odvolací námitky, pokud namítala neplatnost této části smlouvy, neobstojí. Jasně a způsobem nevzbuzujícím pochybnost je formulována v tomto článku i smluvní pokuta, tou však bylo sankcionováno pouze porušení povinnosti žalované vybudovat ve stanovené lhůtě tam specifikované přípojky, nikoli však již přístupovou komunikaci na pozemek. Z tohoto důvodu žalobci náleží pouze smluvní pokuta za prodlení s vybudováním přípojky elektřiny žalovanou v částce 85 324,80 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce svým dovoláním, jako dovolací důvod tvrdí, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále rovněž, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud aplikoval nesprávně při výkladu kupní smlouvy „ustanovení §35 odst. 2 o. s. ř.“. Smlouvu totiž bylo třeba vyložit podle skutečné vůle a úmyslu obou smluvních stran, nikoli ji vyložit – jak učinil odvolací soud – „povýtce formalisticky a zejména i nesprávně“. Dovolatel dovozuje, že slovo „přípojky“ bylo užito jako zkratky pro všechny stavby, jež měla žalovaná zbudovat. Totéž platí i pro termín „shora uvedené přípojky“, užitý ve smlouvě, když před tím jsou v textu zde jednotlivé stavby výslovně vypočteny. Bylo zcela logické a úmyslům i potřebám účastníků smlouvy odpovídající, že právě zbudování nejnákladnější „přípojky – komunikační přípojky“ bylo zajištěno majetkovou sankcí. Odvolací soud se dále nesprávně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud splnění povinnosti žalované nevázal na vyhotovení v právním slova smyslu – tj. na kolaudaci přípojek. Pak žalovaná byla v prodlení s vybudováním přípojky elektrické sítě nikoli 256 dnů, ale 301 dnů, nesplnila ale ani povinnost s vybudováním vodovodní a kanalizační přípojky, kde byla v prodlení dalších 109 dní. Protože ke dni podání žaloby byla žalovaná v prodlení s povinností zbudovat další „přípojku“ – přístupovou komunikaci, její prodlení činilo 578 dní. Ke dni podání žaloby – po kompenzaci dluhu žalobce ve výši 100 000 Kč – žalobce měl právo na zaplacení 478 000 Kč, pokud proto odvolací soud žalobu o zaplacení 92 314,20 Kč zamítl, je jeho rozhodnutí, jak dovozuje dovolatel, nesprávné a proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, poukazuje i na to, že dovolatel nepřípustně napadá rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu, v němž byl potvrzen. Pokud dovolatel tvrdí dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., pak toto tvrzení nijak nerozvedl, k dalšímu dovolacímu důvodu má žalovaná za to, že odvolací soud vyložil právní úkon zcela správně. Interpretační pravidla §35 ObčZ, včetně výkladu jazykového neumožňují jiný závěr, než učinil odvolací soud. Nesprávně si žalobce vykládá i pojem „vybudování“, jímž je třeba rozumět faktické dokončení díla, nikoli jeho kolaudaci. V ostatním žalovaná odkázala na svou obranu, obsaženou ve vyjádření k žalobě a v odvolání, podle níž je ujednání ve smlouvě zcela neurčité a nelze je vyložit ani pomocí ustanovení §35 ObčZ.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě dovolání žalobce přípustné, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně zaplacení 92 314,20 Kč, dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Lze tedy přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacích důvodů. Podle dovolatele rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatňuje tedy dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. Ten umožňuje vytýkat dovoláním napadenému rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývající z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak vyplývá z provedeného shrnutí námitek dovolatele, ten brojí především proti tomu, jak odvolací soud vyložil obsah závazku žalované se zbudováním „přípojek“ a rozsah zajištění tohoto závazku, když dle něho za „přípojku“ účastníci považovali i přístupovou komunikaci a nedodržení termínu 30.6.1997 i ohledně této komunikace zakládá nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty.
V řízení žalobce uplatnil z důvodů obsažených v žalobě v souvislosti s prodlením žalované s výstavbou přípojky z veřejné kanalizační sítě a přípojky z veřejného vodovodu nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 36 330 Kč, v souvislosti s jejím prodlením s vybudováním přípojky z veřejné elektrické sítě nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 93 324 Kč a konečně v souvislosti s prodlením se zbudováním přípojné komunikace na prodaný pozemek nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 192 314 Kč. Soud prvního stupně zamítl nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 36 330 Kč za prodlení se zbudováním přípojky kanalizace a vodovodu, naproti tomu zčásti vyhověl nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty účtované za prodlení se zbudováním přípojky elektrické sítě – v rozsahu zaplacení 85 324,80 Kč (ve zbytku též žalobu zamítl), zcela vyhověl nároku na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s výstavbou přístupové komunikace (192 314 Kč), přičemž zohlednil dosud nesplatnou pohledávku žalované na doplacení 100 000 Kč, kterou žalobce žalobou započetl na svou pohledávku, v řízení uplatněnou. Odvolací soud k odvolání žalované potvrdil její povinnost zaplatit žalobci jako smluvní pokutu 85 324,80 Kč (s příslušenstvím) za prodlení se zbudováním přípojky elektrické sítě, ohledně zaplacení dalších 92 314,20 Kč jako smluvní pokuty za prodlení s vybudováním přístupové komunikace žalobu zamítl. V tomto naposled uvedeném byl rozsudek odvolacího soudu napaden dovoláním, jak vyplývá z obsahu dovolání, a jen pro tento měnící výrok je otevřen dovolacímu přezkumu.
Podle §35 odst. 2 ObčZ právní úkony, vyjádřené slovy, je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Z obsahu smlouvy, uzavřené účastníky dne 12.2.1997, plyne, že její základní částí (čl. I. – V., VII. – IX.) je kupní smlouva o prodeji pozemku, podle níž žalovaná jako prodávající a žalobce jako kupující si sjednali prodej pozemku - orné půdy č. parc. 307/40 o výměře 1 040 m2 v k.ú. J., zapsaného na LV č. 647 pro obec a k.ú. J. V čl. VI. smlouvy se prodávající zavázala, že „do 30.6.1997 vybuduje pro kupujícího přípojky z veřejné kanalizační soustavy, z veřejného vodovodního potrubí, z veřejné elektrické sítě na hranice prodávaného pozemku a přístupovou komunikaci na prodávaný pozemek. Za vybudování shora uvedených přípojek a přístupové komunikace se zavazuje zaplatit prodávající částku 200 000 Kč (…). Na zaplacení této ceny za vybudování shora uvedených přípojek a přístupové komunikace zaplatil kupující prodávající před podpisem této kupní smlouvy zálohu v částce 100 000 Kč (…), což prodávající svým podpisem stvrzuje. Zbytek této ceny v částce 100 000 Kč (…) zaplatí kupující prodávající do patnácti dnů po úplném splnění povinnosti prodávající uvedené v tomto článku této kupní smlouvy. V případě prodlení prodávající s povinností vybudovat shora uvedené přípojky, je prodávající povinna platit kupujícímu smluvní pokutu 1 000 Kč (…) za každý den prodlení.“.
Uvedené znění ujednání účastníků podle názoru dovolacího soudu nepřipouští pochybnosti v tom, že smluvní pokutu strany sjednaly pro nesplnění žalovanou převzatých závazků vybudovat „pro kupujícího přípojky z veřejné kanalizační soustavy, z veřejného vodovodního potrubí, z veřejné elektrické sítě na hranice prodávaného pozemku.“ Pro tento výklad svědčí důsledné rozlišování „přípojek“ a přístupové komunikace v celém obsahu článku VI. smlouvy a dále odchylné určení okamžiku splatnosti zbývající částky 100 000 Kč „po úplném splnění povinností prodávající uvedené v tomto článku“, zahrnující jak zbudování přípojek tak i zbudování přístupové komunikace, z čehož se nabízí výklad, že pokud by bylo úmyslem účastníků „sankcionovat“ všechny povinnosti přebírané žalovanou smluvní pokutou, nepochybně by zvolili shodné určení. Pokud nyní žalobce tvrdí, že jeho úmyslem bylo sjednat smluvní pokutu i pro prodlení s výstavbou komunikace, pak – nehledě k tomu, že žalovaná takový úmysl pro sebe popírá - ani s pomocí výkladových pravidel podle §35 ObčZ nelze takový závazek žalované dovodit, neboť jazykový projev je jednoznačný. Nelze ani odhlédnout od toho, že zákon (§544 odst. 2 ObčZ) vyžaduje písemnou formu pro sjednání smluvní pokuty a vyvození výkladu, jenž není v souladu s písemným projevem účastníků, nepřichází v úvahu. Je tak dle dovolacího soudu třeba uzavřít, že zbudování přístupové komunikace je zahrnuto mezi podmínky, za nichž vznikne žalované právo na doplacení zbývající v čl. VI. sjednané částky, právo na zaplacení smluvní pokuty ve prospěch žalobce však pro prodlení žalované se zbudováním takové komunikace sjednáno nebylo.
Pokud i odvolací soud dospěl k uvedenému závěru a na jeho základě vydal dovoláním napadený výrok svého rozsudku, je jeho právní posouzení věci podle ust. §544 ObčZ správné, přičemž ani použitím výkladových pravidel, jimiž argumentuje dovolatel, k jinému závěru dospět nelze. Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem. Další námitky, jež dovolatel uvedl k otázce výkladu ukončení vybudování přípojek, se posouzení oprávněnosti daného nároku netýkají a dovolací soud se proto jimi nezabýval. Pokud pak nově dovolatel konstruuje nárok na zaplacení smluvní pokuty nikoli podle plnění jednotlivých žalovanou převzatých (a smluvní pokutou zajištěných) povinností, ale jen podle celkové délky prodlení, pak je třeba poukázat na obsah žaloby, z níž plyne, že žalobce takto svůj nárok neuplatnil a nebylo o něm ani soudy proto rozhodováno. Žalobce uplatnil samostatně tři nároky na smluvní pokutu podle jednotlivých dle něho touto pokutou zajišťovaných povinností žalované (jak uvedl “ze tří titulů“) a jen o těchto nárocích bylo rozhodováno v proběhlém řízení. Jestliže žádal méně, než žádat mohl, není to rozhodné, pokud však nyní tvrdí pouze jeden nárok ve věci a jiný právní důvod pro jeho vznik, jde jím o v dovolacím řízení nepřípustné uplatnění nového nároku. Jeho oprávněností se proto dovolací soud nemohl rovněž zabývat (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Pokud pak dovolatel tvrdil dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. , pak ovšem pouze v obecné rovině, aniž specifikoval, která skutková zjištění dle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud pak namítal právní posouzení smluvního ujednání, jak obsaženo ve smlouvě ze dne 12.2.1997, pak tato námitka byla posouzena již shora při zkoumání důvodnosti výše uvedeného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., bez toho, že by tím byl dotčen skutkový stav věci, jak byl ostatně zde zjištěn již soudem prvního stupně a nedoznal změny ani v odvolacím řízení a nemůže doznat změny ani v řízení dovolacím (§241a odst. 4 o. s. ř.). Tvrzený dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto rovněž neobstojí.
Lze uzavřít, že dovolací důvody uplatněné žalobcem nejsou naplněny, neboť odvolací soud právní normy použité na zjištěný skutkový stav, jak vyplynul z provedeného dokazování, vyložil správným způsobem a dovolacímu soudu nezbylo, než aby dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem, o. s. ř.).
Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je proto povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za její zastupování advokátem v dovolacím řízení, vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ust. §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1, jež spolu s náhradou hotových výdajů ve výši 75 Kč za podané vyjádření k dovolání dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, činí celkem 9 250 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu