ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1206.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1206/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně W. I. S. s.r.o., zastoupeného JUDr. I. R., advokátem, proti žalované E., spol. s r.o., zastoupené JUDr. PhDr. J. S., advokátem, o zaplacení částky 216.119,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 103/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2004, č.j. 2 Cmo 646/2002-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. PhDr. J. S.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. června 2002, č.j. 17 Cm 103/97-132, zamítl žalobu o zaplacení částky 216.119,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala svou aktivní legitimaci, pasivní legitimaci žalované, ani existenci závazkového vztahu se žalovanou, na základě něhož by se mohla domáhat úhrady vyúčtovaných cen přepravy a dalších poplatků s přepravou spojených, které učinila předmětem žaloby. Žalobkyně zejména neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že přeprava byla prováděna vždy ve prospěch žalované a že žalovaná zásilky i nákladní listy od žalobkyně převzala. Rovněž tak nepřisvědčil názoru žalobkyně, že žalovaná svým přípisem ze dne 21. listopadu 2000, kterým vůči ní provedla jednostranný zápočet vzájemných pohledávek, současně svůj závazek vůči ní uznala.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. května 2004, č.j. 2 Cmo 646/2002-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že soud prvního stupně posuzoval uplatněné nároky správně podle ustanovení §610 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, která se stala součástí českého právního řádu vyhláškou č. 11/1975 Sb. Jelikož odvolací námitky žalobkyně směřovaly pouze do hodnocení jednostranného zápočtu učiněného vůči ní žalovanou, v rámci odvolacího přezkumu posuzoval, zda projev vůle žalované směřoval i k uznání závazku, jak tvrdila žalobkyně a což obecně vyloučit nelze. Konstatoval, že při výkladu projevu vůle je třeba především vycházet ze subjektivního hlediska, tedy z úmyslu jednajícího a pokud nelze bezezbytku jeho úmysl zjistit, vychází se z toho, jak mohl a měl projev vůle chápat průměrný seriozní obchodník, vůči němuž právní úkon směřoval, s přihlédnutím k okolnostem případu, chování účastníků i k případným obchodním zvyklostem. Vycházeje z obsahu předmětného přípisu žalované dospěl k závěru, že projev vůle žalované jednoznačně směřoval k zániku vzájemných pohledávek a nikoli k uznání jejich závazků vůči žalobkyni, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že zápočet k zániku žalované pohledávky nevedl. Soud prvního stupně tedy učinil správný závěr, že zápočet žalované ze dne 21. listopadu 2000 uznáním závazku nebyl. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam uvedeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dle názoru dovolatelky spočívá jí napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Vady řízení se dle tvrzení dovolatelky dopustily soudy obou stupňů při hodnocení předložených důkazů, konkrétně při posouzení přípisu žalované ze dne 21. listopadu 2000. Dovolatelka, poukazujíc na jí zastávaný názor v průběhu řízení, že uvedenou listinu sice nelze považovat za započtení pohledávky ve smyslu §580 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ale lze ji mít za uznání závazku podle §323 obch. zák., soudům vytýká jejich postup, pokud se spokojily pouze se závěrem, že listina neobsahuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu §323 obch. zák., aniž se však jakkoli dále zabývaly tím, že z ní lze nepochybně učinit závěr o existenci pohledávek. Takový postup soudů označila za nepřípustně formalistický. Podle dovolatelky je nezbytné, aby soudy právní úkony a důkazy o nich přesně oddělovaly, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Situace, kdy projev vůle, který byl zjištěn v rámci dokazování z listiny předložené k důkazu, nemá zákonem předepsané náležitosti, neznamená, že listinu nelze jako důkaz použít. Podle dovolatelky soudy obou stupňů pominuly, že z předmětné listiny lze učinit i jiná zjištění než obsah, byť neplatného, právního úkonu žalované. Jinak řečeno, i z listiny obsahující neplatné uznání závazku lze činit závěry podstatné pro rozhodnutí sporu. Tím poukazuje na stav, kdy předmětným přípisem žalovaná podle ní zcela nepochybně deklaruje existenci sporných pohledávek žalobkyně, z čehož lze podle dovolatelky učinit závěr o existenci pohledávek. Skutečnost, že sama žalovaná existenci pohledávek žalobkyně nepopírala a tuto okolnost dokonce žalobkyni sama oznámila, však soudy pominuly a žalobu zamítly pro neunesení důkazního břemene žalobkyní, jelikož žalovaná v průběhu řízení existenci pohledávek popřela, aniž považovaly za nutné objasnit důvod rozporu v tvrzeních žalované.
Dovolatelka nesouhlasí se zcela jednoznačně vysloveným závěrem soudů, že nesplnila důkazní povinnost ohledně existence pohledávek za žalovanou. Tvrdí, že soudu předložila dokumenty prokazující poskytnutí přepravních služeb, přičemž existence pohledávek vyplývá i z přípisu samotné žalované, případně ke zjištění této skutečnosti bylo možné provést i další důkazy, zejména důkaz účetní evidencí žalované. Podle dovolatelky postupovaly soudy zcela formálně a účelově, pokud důkazním břemenem zatížily v plném rozsahu pouze žalobkyni. Namítá, že žalobce je v řízení povinen prokázat tvrzený nárok do takové míry, aby jeho existence nebyla pochybná. Pokud však žalovaný tento nárok zpochybňuje, je na něm, aby o svých tvrzeních předložil důkazy, v žádném případě však není možné, aby soud k námitkám žalovaného zatěžoval povinností předložit k těmto námitkám důkazy pouze žalobce.
Dovolatelka označila jí napadené rozhodnutí za zásadně právně významné pro dosud judikaturou neřešenou otázku, „zda přesto, že právní úkon obsažený v listině předložené k důkazu je považován za neplatný, lze takovou listinu použít k důkazu o skutečnostech v ní uvedených“, jejíž posouzení označila za zásadní v průběhu řízení před soudem prvního stupně a zejména pak před odvolacím soudem. Je tak přesvědčena o zásadním právnímu významu otázky, zda neplatnost právního úkonu vyjádřeného v listině brání či nebrání tomu, aby taková listina byla použita k prokázání jiných skutečností než je existence právního úkonu, zejména k prokázání tvrzení v ní obsažených.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud jí napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná zastává názor, že listina ze dne 21. listopadu 2000 nemůže sloužit jako důkazní prostředek, z něhož by bylo možné usoudit na existenci pohledávky žalobkyně vůči žalované. Tvrdí, že v souladu s projevem vůle žalované je možné z uvedeného přípisu vyložit pouze její úmysl započíst pohledávku a to z procesní opatrnosti, nikoli ji uznat ve smyslu §323 obch. zák. nebo ji jinak uznat ve smyslu potvrzení její existence. O existenci pohledávky žalobkyně vůči žalované lze hovořit pouze ve smyslu existence žalobního nároku, nikoli ve smyslu její skutečné existence. O těchto skutečnostech svědčí podle žalované jak obsah předmětné listiny nazvané „Započtení pohledávky“, vyjádření žalované k žalobě, tak i průběh celého řízení, v němž pohledávku tvrdila pouze žalobkyně a žalovaná ji popírala. Skutečnost, že započtení pohledávky ze dne 21. listopadu 2000 je možné vykládat jako uznání dluhu ve smyslu §323 obch. zák., dovozovala žalobkyně, proto se soudy zabývaly pouze touto námitkou, nikoli v dovolání uváděným názorem, že z uvedeného započtení pohledávek je možné dovodit existenci pohledávek.
Žalovaná rovněž oponuje dovolatelce, podle níž je s ohledem na zpochybňování žalobního nároku na žalované, aby o svých tvrzeních předložila důkazy. Je toho názoru, že unesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o tom, že uvedenou listinou neměla v úmyslu žalovanou pohledávku jakkoli uznat; prokázání existence provedení předmětných přeprav je pak na žalobkyni, jelikož žalovaná neexistenci nějaké skutečnosti prokazovat nemůže.
Oproti mínění dovolatelky se dále domnívá, že důkaz účetní evidencí žalované ke zjištění existence pohledávek, který ostatně nebyl ani v řízení před soudem prvního stupně navržen, není relevantní, neboť zaúčtování pohledávek do účetnictví nemůže sloužit jako důkaz o tom, že pohledávka je uznávána nebo že přepravy byly provedeny.
Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl s tím, že jí uloží zaplatit žalované náklady dovolacího řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává, neboť odvolací soud dovolatelkou vymezenou otázku zásadního právního významu neřešil a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil. Podle odůvodnění rozsudku odvolací soud zamítl žalobu na základě posouzení listiny dne 21. listopadu 2000 jako projevu vůle, který jednoznačně směřoval k zániku vzájemných pohledávek a nikoli k uznání jejich závazků žalovanou vůči žalobkyni. Odvolací soud tak své rozhodnutí nezaložil na závěru, že listinu, obsahující neplatný právní úkon, nelze jinak použít k důkazu o skutečnostech v ní uvedených, a ani v soudní judikatuře takový názor nebyl dohledán.
Dovolací soud ani neshledal, že by odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem. Závěr odvolacího soudu o tom, že projev vůle žalované v předmětné listině směřoval k započtení pohledávek, nikoli k uznání jejich závazků vůči žalobkyni, k němuž dospěl za aplikace výkladových pravidel projevu vůle upravených v §34 obč. zák. a v §266 obch. zák., je správný. Při vymezení otázky dovolatelka zřejmě vycházela z mylného přesvědčení, že uvedená listina prokazuje existenci pohledávky, kterou učinila předmětem žaloby, neboť v ní žalovaná její existenci a splatnost potvrdila. Listina však maximálně osvědčuje, jaký názor měla žalovaná na existenci a splatnost pohledávky žalobkyně v době jejího sepsání; není a nemůže však být v žádném případě důkazem o právní skutečnosti, zakládající vznik žalobou uplatněného nároku žalobkyně na plnění proti žalované.
Za situace, kdy dovolatelka založila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí na řešení otázky, na jejímž posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a kdy v dovolání nevymezila jinou právní otázku, kterou by dovolací soud mohl posoudit jako zásadně významnou, dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, není přípustné. Za tohoto stavu nebylo možné se zabývat ani dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k takovým vadám přihlíží dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.425,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004) a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu