ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1224.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1224/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně P. O. a.s., proti žalovanému V. H., o zaplacení částky 342.126,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 16/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 11 Cmo 51/2004-86, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 11 Cmo 51/2004-86, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2003, č.j. 31 Cm 16/2003-56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 8. července 2003, č.j. 31 Cm 16/2003-56 (správně č.j. 31 Cm 16/2003-61), jímž Městský soud v Praze žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 342.126,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně na základě smlouvy o nájmu a provozu čerpací stanice pohonných hmot ze dne 29. ledna 1997 uzavřené mezi účastníky domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky jako neodevzdané denní tržby za prodej pohonných hmot realizovaný v období od 17.12.1999 do 23.12.1999.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle shodného závěru soudů obou stupňů byla mezi účastníky řízení uzavřena dne 29. ledna 1997 „smlouva o nájmu a provozu čerpací stanice pohonných hmot“, kterou posoudily jako platnou nepojmenovanou (inominátní) smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť nesplňuje znaky nájemní smlouvy (chybí v ní znak úplatnosti – viz §663 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“). Námitku žalovaného o neplatnosti předmětné smlouvy, jelikož byla za žalobkyni podepsána pouze jedním členem představenstva, posoudily oba soudy jako nedůvodnou s odkazem na výpis z obchodního rejstříku, podle něhož mohou za žalobkyni jednat členové představenstva samostatně. Podle uvedené smlouvy byl žalovaný oprávněn provozovat čerpací stanici na svůj náklad s tím, že bude prodávat pohonné hmoty dodávané žalobkyní za jí určené ceny a zasílat jí denně tržby za pohonné hmoty. Pro žalovaného bylo sjednáno právo na provizi za množství prodaných hmot a toto jeho právo bylo také realizováno.
Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně o oprávněnosti požadavku žalobkyně na úhradu tržeb za jí specifikované dny ztotožnil. Žalobní nárok vychází z vyúčtování tržeb zpracovaného samotným žalovaným, který z takto vypočtené částky za sporné období, která odpovídá jistině, i sám výslovně vycházel při tvrzeném započtení vzájemné pohledávky. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud jako právně nerozhodné námitky žalovaného v tom směru, že nebyla zkoumána otázka vlastnictví a množství dodaných pohonných hmot. Odvolací soud dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že předmětem řízení je nárok uplatněný žalobkyní na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky, a nikoli nárok na zaplacení uplatněné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný byl oprávněn k prodeji pohonných hmot na základě smlouvy uzavřené se žalobkyní; vztah mezi objednatelem a dodavatelem pohonných hmot je vztahem zcela odlišným od vztahu mezi účastníky řízení.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka žalobkyně nezanikla započtením podle §580 obč. zák. Soud prvního stupně správně dovodil, že pohledávky žalovaného jím uplatněné k započtení představující jeho náklady spojené s provozem čerpací stanice, které byl povinen podle smluvního ujednání hradit sám bez nároku na jejich proplacení, nemohly být z důvodu jejich neexistence předmětem jednostranného zápočtu. Obdobně ze smlouvy nevyplývá ani nárok žalovaného na další odměnu, aby měl dostatečný zisk, jak uváděl v odvolání. Podle odvolacího soudu bylo na žalovaném, zda za situace, pokud se mu jevila provize jako nepostačující, smlouvu uzavře, event. měl možnost podle článku 8 uzavřené smlouvy smluvní vztah ukončit. Za právně nerozhodné označil další výhrady odvolatele včetně námitky o povinnosti žalobkyně žalovat na určení neplatnosti započtení, jelikož pro ni žádná taková povinnost ze žádného právního předpisu nevyplývá. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním. Jako dovolací důvody uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“], dále že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 o. s. ř.].
Dovolatel především namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, neboť smlouva, o jejíž obsah své rozhodnutí opřel, je neplatná pro rozpor s obchodním zákoníkem, jelikož ze strany žalobkyně není podepsána v souladu se způsobem podepisování zapsaným v obchodním rejstříku. Z výpisu z obchodního rejstříku platného v době od 19.12.1995 do 25.3.1997, posléze i do roku 2000, totiž vyplývá, že za žalobkyni podepisují dva členové představenstva, z nichž jeden musí být Ing. K. K. (rep. posléze JUDr. K. K.). Ačkoli i záhlaví smlouvy předpokládá, že bude podepsána dvěma členy představenstva, je na ní podpis jen Ing. K. K. a další podpis chybí.
Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, kterým by prokázala oprávněnost svého žalobního nároku. Pokud v žalobě tvrdí, že měl prodávat jí dodané hmoty, měla doložit nejen z jakého titulu požaduje zaplatit, ale i zdůvodnit a doložit výši žalované částky, což neučinila. Soud nemůže přičítat k jeho tíži, pokud v řízení neuvedl, že žalobkyně mu pohonné hmoty nikdy nedodávala. Dále uvádí, že podle smlouvy byl povinen prodávat pouze pohonné hmoty dodané nebo obstarané žalobkyní, přičemž žádné přeúčtování nebylo mezi účastníky dohodnuto.
Dovolatel dále setrval na tvrzení, že mu pohledávka, kterou uplatnil k započtení, jednoznačně ve smyslu zákona o účetnictví vznikla a že ji soudu řádně doložil. Za situace, kdy žalobkyni žalobní nárok nevznikl, jelikož skutečným dodavatelem pohonných hmot byla firma B., však nepovažuje za důvodné otázku započtení dále hájit.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že nesprávné právní posouzení věci má pro rozhodnutí souzené věci zásadní význam. Proto navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil otázku, zda byla „smlouva o nájmu a provozu čerpací stanice pohonných hmot“ podepsána za žalobkyni v souladu se zápisem v obchodním rejstříku, v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); tyto vady však dovolací soud neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předmětná smlouva byla za žalobkyni podepsána v souladu se způsobem podepisování zapsaným v obchodním rejstříku, v důsledku čehož ji posoudily jako platně uzavřenou. Tento jeho právní závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Podle ustanovení §191 odst. 1 obch. zák. je představenstvo akciové společnosti statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku v souvislosti s právní kvalifikací předmětné smlouvy uvedl, že ji je třeba považovat za platnou, neboť žádný důvod neplatnosti nebyl zjištěn, jak správně dovodil soud prvního stupně, který se s námitkami žalovaného v tomto směru správně vypořádal.
Soud prvního stupně posoudil námitku žalovaného spočívající v tvrzení, že předmětná smlouva je neplatná, jelikož byla za žalobkyni podepsána pouze jedním členem představenstva, jako nedůvodnou, neboť podepsání smlouvy žalobkyní je v souladu se zápisem do obchodního rejstříku, podle něhož mohou za ni jednat členové představenstva samostatně.
Námitka dovolatele, že předmětná smlouva je neplatná, jelikož byla za žalobkyni opatřena podpisem pouze jednoho člena představenstva, a nikoli podpisy dvou členů představenstva podle způsobu podepisování zapsaného v obchodním rejstříku, je důvodná.
Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, z jakého konkrétního výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně při posuzování otázky platnosti předmětné smlouvy vycházely. Odvolací soud patrně vycházel z aktuálního výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, vedeného Městským soudem v P., oddíl B, vložka 2226, ze dne 14. dubna 2004, který je žurnalizován na č.l. 80 spisu, v němž je uvedeno, že za představenstvo jedná a podepisuje kterýkoliv člen představenstva samostatně.
Jelikož podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení došlo k uzavření „smlouvy o nájmu a provozu čerpací stanice pohonných hmot“ dne 29. ledna 1997, je třeba při posuzování, zda byla smlouva ze strany žalobkyně podepsána v souladu se způsobem podepisování zapsaným v obchodním rejstříku, vycházet ze způsobu podepisování žalobkyně platného k uvedenému datu.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, vedeného Městským soudem v P., oddíl B, vložka 2226, ze dne 6. dubna 2005 se podává zápis, podle něhož od 19. prosince 1995 do 25. března 1997 „za společnost podepisují dva členové představenstva, z nichž jeden musí být vždy ing. K. K.“.
Za situace, kdy předmětnou smlouvu podepsal za žalobkyni pouze jeden člen představenstva, ačkoli podle způsobu podepisování zapsaného v obchodním rejstříku k datu uzavření smlouvy, tj. ke dni 29. ledna 1997 bylo třeba dvou členů představenstva, je závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že smlouva je podepsána v souladu se zápisem do obchodního rejstříku, podle něhož mohou za žalobkyni jednat členové představenstva každý samostatně, nesprávný.
Protože vznik předmětné smlouvy byl uplatněným dovolacím důvodem zpochybněn, bylo by předčasné se zabývat dalšími námitkami dovolatele, zda-li měl soud zkoumat, zda pohonné hmoty byly žalobkyní v rozhodné době žalovanému dodány, případně obstarány a kdo měl v tomto směru důkazní povinnost. Tyto ostatní dovolací námitky, vycházející ze smluvních ujednání, by měly význam pouze tehdy, pokud by bylo postaveno najisto, že smlouva platně vznikla a účastníky zavazovala.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm b) o. s. ř.] byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu