ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1243.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1243/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně V., spol. s r.o., zastoupené Mgr. P. H., advokátkou, proti žalované Ing. L. L., podnikatelce, o zaplacení částky 71.739,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 171/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2004, č.j. 15 Co 540/2004-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. dubna 2003 (po úpravě žalobního petitu) domáhala po žalované jako ručiteli zaplacení faktur za zboží v celkové hodnotě 71.739,- Kč, které od ní žalovaná v rámci podnikatelské činnosti odebrala. Svůj žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že společnost V. O., s.r.o. (dále též jen „V. O.“), na níž předmětný závazek žalované vůči žalobkyni přešel na základě smlouvy o prodeji podniku, jí žalovanou částku neuhradila, ačkoli jí to bylo uloženo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2002, sp. zn. 18 C 118/2002. Současně uvedla, že plněním žalované zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost dlužníka V. O. podle citovaného rozsudku a plněním uvedeného dlužníka dle citovaného rozhodnutí zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost žalované.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. dubna 2004, č.j. 21 C 171/2003-34, zastavil řízení pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté, rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků a žalobkyni vrátil jí zaplacený soudní poplatek.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2004, č.j. 15 Co 540/2004-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolatelce (žalobkyni) namítající, že v souzené věci překážka věci pravomocně rozsouzené nenastala a že jí tak nesprávným rozhodnutím soudu bylo odepřeno její právo na soudní ochranu. Odvolací námitky o důvodech zamítnutí žaloby proti žalované v řízení pravomocně ukončeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 118/2002 (dále též jen „původní řízení“) nemohou podle odvolacího soudu obstát, protože jsou v rozporu se skutkovými i právními důvody předmětného zamítavého výroku. Z odůvodnění usnesení soudů obou stupňů se podává, že v původním řízení byl uplatněn proti žalované L. L. jako ručitelce dle ustanovení §477 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nárok na zaplacení kupní ceny zboží z titulu jejího ručení založeného smlouvou o prodeji podniku uzavřené se společností V. O. Žaloba proti žalované byla v původním řízení věcně, v celém rozsahu zamítnuta, jelikož žalobkyně neprokázala, že ji jako ručitelku písemně vyzvala k úhradě dluhu, jak jí ukládá §306 odst. 1 obch. zák, s tím, že se jedná o samostatný právní důvod proti každé z obou žalovaných (proti Ludmile Ludwigové a proti společnosti VITA Olomouc), které proto nemohou být žalovány společně a nerozdílně s odkazem na ustanovení §511 občanského zákoníku. Odvolací soud se tak neztotožnil s názorem odvolatelky, že soud prvního stupně rozhodoval v původním řízení ve vztahu k žalované L. L. pouze o způsobu plnění a nikoliv o samotném nároku žalobkyně, jelikož pod bodem I. výroku soud prvního stupně zamítl žalobu proti jmenované nejen co do požadovaného způsobu plnění, ale rovněž co do nároku samotného. Bylo tedy na žalobkyni, pokud s tímto zamítavým výrokem ve vztahu k žalované L. L. nesouhlasila, aby využila opravných prostředků a pokusila se pro sebe nevýhodné rozhodnutí zvrátit.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně domáhá projednání stejné věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto v původním řízení pod sp. zn. 18 C 118/2002, které bylo zahájeno žalobou žalobkyně ze dne 8. října 2001, neboť v souzené věci jde o tentýž nárok, řízení se týká týchž osob a stejného předmětu řízení, přičemž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v původním řízení. Pravomocným rozhodnutím soudu, které je závazné pro účastníky, byla vytvořena překážka věci pravomocně rozhodnuté, která brání, aby o tomtéž nároku a mezi týmiž subjekty bylo možné věc zahájit a projednat znovu. Jelikož překážka věci pravomocně rozhodnuté je neodstranitelnou podmínkou řízení, postupoval soud prvního stupně, že za uvedené procesní situace řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) zastavil. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. S rozhodnutími soudů obou stupňů zásadně nesouhlasí a považuje je za zcela nesprávná, jelikož má zato, že v dané věci překážka věci pravomocně rozsouzené nenastala. Namítá, že o tuto překážku řízení se nemůže jednat, jelikož „nárok vůči ručitelce Ing. L. tímto rozsudkem zamítnut nebyl, věcně o tomto nároku totiž soud vůbec nerozhodl.“
Dle názoru dovolatelky nejde o totožný předmět řízení, neboť o předmětu řízení nebylo v původním řízení, v němž se domáhala, aby dlužník a ručitel byli povinni zaplatit jí dlužnou částku společně a nerozdílně, věcně rozhodnuto; věcně nárok proti ručitelce nebyl rozhodnut, zamítavý výrok se týkal způsobu plnění. Dovolatelka, argumentujíc tou částí odůvodnění rozhodnutí v původním řízení, v němž soud prvního stupně uvedl, že žalované nemohou být zavázány společně a nerozdílně, jelikož se v daném případě jedná o samostatný právní důvod vůči oběma, i nadále setrvala na tvrzení, že důvodem pro zamítnutí žaloby byla neexistence pasivní solidarity obou žalovaných, přičemž o samotném nároku žalobkyně vůči ručiteli nebylo v původním řízení věcně rozhodnuto, takže o překážku věci pravomocně rozsouzené nejde.
Jako příklady obdobných případů řešených soudních praxí, kdy rovněž nejde o věc pravomocně rozsouzenou, dovolatelka v obecné rovině uvedla určovací žaloby zamítnuté pro nedostatek naléhavého právního zájmu, dále určovací žaloby, kdy předchozí žaloba neúspěšná pro nesprávný žalobní petit na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí nebrání následnému úspěšnému zažalování na určení vlastnického práva, a konečně zamítnutí žaloby z důvodu předčasného uplatnění nároku.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze obsahově podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací argumenty žalobkyně jsou kritikou právního závěru odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o nemožnosti souzenou věc projednat a rozhodnout pro překážku věci již dříve pravomocně rozhodnuté v řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 118/2002.
Rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002, č.j. 18 C 118/2002-88 (č.l. 14 spisu), Okresní soud v Olomouci zamítl návrh, aby první žalovaná (L. .) byla povinna s druhou žalovanou (V. O.) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 90.575,- Kč s příslušenstvím, uložil žalobkyni nahradit první žalované náklady řízení a dále rozhodl o povinnosti druhé žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku 90.575,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. nemůže být věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby projednávána znovu, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto. Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) patří mezi tzv. negativní podmínky řízení. Zjistí-li soud, že o věci již bylo v rozsahu závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení ve věci samé již pravomocně rozhodnuto, řízení bez dalšího zastaví (srov. §104 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury soudů se jedná o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce.
Zásadní omyl, z něhož dovolatelka vyšla ve své námitce nesprávného právního posouzení věci, spočívá v jejím přesvědčení, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002, sp. zn. 18 C 118/2002, jímž zamítl žalobu proti žalované L. L. jako ručitelce, věcně o nároku žalobkyně proti této žalované v původním řízení nerozhodl.
„Věcně“ soud rozhodne o žalobě vždy, rozhodne-li o věci samé, přičemž věcí samou se rozumí nárok, který byl předmětem řízení, a jeho příslušenství s výjimkou nákladů řízení. Jelikož rozsudkem soud rozhoduje jedině o věci samé (srov. §152 odst. 1 větu první o. s. ř.), je i zamítavý výrok rozsudku jen vždy rozhodnutím o věci samé – podle vyjadřování dovolatelky rozhodnutím „věcným“. Zamítl-li proto soud prvního stupně v původním řízení žalobu rozsudkem, rozhodl tím o věci samé a nelze vůbec dovozovat, jak činí mylně dovolatelka, že o žalobním nároku „věcně“ nerozhodl.
Z hlediska posouzení, zda je o překážku věci pravomocně rozhodnuté, je nerozhodné, jak soud rozhodnutí v původním řízení odůvodnil, či zda rozhodl (věc právně posoudil) správně či nikoli, či zda mohl či nemohl účastník podat úspěšné odvolání. V této souvislosti je však třeba poukázat na omyl dovolatelky, tvrdí-li, že soud prvního stupně zamítl žalobu jen proto, že nešlo o solidární závazek obou žalovaných, ale o samostatný závazek dlužníka a ručitele. Z obsahu spisu je zcela nepochybné a soud prvního stupně v rozsudku vydaném v původním řízení a soudy obou stupňů ostatně v odůvodnění svých rozhodnutí vydaných v tomto řízení zcela jasně uvedly, že důvodem pro zamítnutí žaloby proti žalované ručitelce v původním řízení bylo neunesení důkazního břemene o tom, že ji žalobkyně v souladu s ustanovením §306 odst. 1 obch. zák. písemně vyzvala k úhradě dluhu za dlužníka (V. O.), který ho nesplnil.
Na existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté nic nemění ani ta dovolatelkou poukazovaná skutečnost, že v původním řízení byla žaloba uplatněna proti dlužníku a ručitelce na společné a nerozdílné plnění, zatímco v tomto řízení byl žalobní nárok směřován na samostatné plnění vůči ručitelce, neboť i v původním řízení měla ručitelka postavení samostatného společníka (srov. §91 odst. 1 o. s. ř.) a v obou řízeních byl uplatněn tentýž předmět řízení.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu zveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Taková situace však v souzené věci nenastala – soudy nižších stupňů k takovému zjištění nedospěly a ostatně ani sama žalobkyně žádnou novou skutečnost, která by tu nebyla v době původního řízení, v průběhu nalézacího řízení, ani v podaném dovolání netvrdila.
Dovolatelkou uváděné příklady ze soudní praxe, kterými „podpořila“ svůj názor o neexistenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, nelze na projednávanou věc vztáhnout, jelikož řeší úplně jiné situace. Jednak jde o případy, kdy na základě změny skutkových okolností po pravomocně ukončeném soudním řízení lze dovodit naléhavý právní zájem, pro jehož neexistenci byla žaloba v původním řízení zamítnuta, případně možnost nového uplatnění nároku, který byl v původním řízení zamítnut z důvodu jeho předčasného uplatnění. Pokud jde o dovolatelkou uváděné příklady petitů určovacích žalob, kdy předchozí chybná žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí nebrání následnému úspěšnému zažalování na určení vlastnického práva, jde o nepřípadný odkaz již z toho zásadního důvodu, že v jí uváděných případech nejde o totožnost předmětu řízení; jde o různé předměty řízení – jednak o určení vlastnického práva a jednak o určení neplatnosti smlouvy.
Na základě výše uvedeného nelze než dospět k závěru, že v řízeních pravomocně ukončených u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 118/2002 a sp. zn. 21 C 171/2003 se jednalo o totožnost řízení danou stejným předmětem řízení a týmiž účastníky. Za této situace proto odvolací soud nepochybil, když rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté jako věcně správné potvrdil.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu