ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1256.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1256/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce Mgr. E. B., . správce konkursní podstaty úpadce R. P., stavebního družstva, v likvidaci, . proti žalovanému PhDr. R.K., .o zaplacení 682.089,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 49/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č. j. 54 Co 221/2003 - 281, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám jeho zástupce 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. října 2000, čj. 25 C 49/98 – 85 a doplňujícím rozsudkem ze dne 24. července 2001, čj. 25 C 49/98 110, rozhodl o žalobě (jíž se žalobce R. P., stavební družstvo, domáhal po žalovaném zaplacení doplatku – rozdílu mezi hodnotou fakturovanou a částkou skutečně zaplacenou – za provedené práce na rekonstrukci domu v P. podle smlouvy o dílo ze dne 25. srpna 1994) tak, že se řízení o zaplacení 290.033,20 Kč zastavuje (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci 682.089,- Kč (výrok II.), žaloba o zaplacení 26.250,30 Kč se zamítá (výrok III.), žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci specifikovaný úrok z prodlení z jistiny 682.089,- Kč (výrok V.) a zamítá se žaloba o zaplacení specifikovaného úroku z prodlení z částky 316.283,50 Kč (výrok VI.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. března 2002, čj. 54 Co 378/2001 – 136, zrušil shora popsaný rozsudek ve výrocích II. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, čj. 25 C 49/98 – 198, Obvodní soud pro Prahu 5 znovu rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 682.089,- Kč (výrok I.) a nahradit mu náklady řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2004, čj. 54 Co 221/2003 – 281, poté, co v průběhu odvolacího řízení byl na majetek žalobce prohlášen konkurs a správce konkursní podstaty úpadce navrhl pokračovat v řízení (srov. §14, odst. 1, písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil výši a platební místo náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok III.).
Odvolací soud po doplnění dokazování kupními smlouvami a výpisem z katastru nemovitostí zjistil, že dům s pozemky na adrese jehož přestavba a oprava byla předmětem díla, o jehož zaplacení v řízení šlo, nabyl do společného jmění manželů žalovaný se svou manželkou; kupní smlouva byla registrována tehdejším Státním notářstvím dne 24. července 1992. Dále odvolací soud odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a jako správné vyhodnotil právní posouzení smlouvy o dílo podle ustanovení občanského zákoníku. Navázal na rozhodnutí obvodního soudu, který vyšel z ustanovení §261 obchodního zákoníku (podle něhož je pro posouzení, zda jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, rozhodné, aby bylo při vzniku vztahu zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti), neshledal, že byla písemně sjednána dohoda o podřízení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku (srov. §262, odst. 1 a 2 obchodního zákoníku) a uzavřel, že žalobce i žalovaný jsou podnikateli v různých oborech podnikatelské činnosti, proto se závazkový vztah vzniklý ze smlouvy o dílo podnikatelské činnosti obou současně nemůže týkat. Odvolací soud vyjádřil souhlas se závěrem obvodního soudu o tom, že ing. J. B. byl za žalovaného oprávněn přebírat jednotlivé etapy díla a byl oprávněn i k převzetí nedokončeného díla zápisem ze dne 20. října 1999, přičemž je zřejmé, že žalovaný v průběhu soudního řízení akceptoval ukončení smluvního vztahu se žalobcem (nyní úpadcem) a netrval na naplnění smlouvy o dílo. Převzetím nedokončeného díla zápisem ze dne 20. října 1999 zanikla povinnost žalobce dílo dokončit, žalovanému nevzniklo právo na zádržné sjednané ve výši 10% celkových nákladů, protože objem fakturace žalobce nedosáhl 90% celkové sjednané ceny díla. Strany od smlouvy o dílo neodstoupily a dílo nevykazovalo vady, proto žalovanému nejpozději dne 20. října 1999 (v den předání nedokončeného díla) vznikla povinnost zaplatit žalovanou částku. K obraně žalovaného spočívající v uplatnění nároku na smluvní pokutu za prodlení se zhotovením díla (do výše žalované částky), uzavřel odvolací soud, že žalobce (nyní úpadce) nezavinil porušení povinnosti, k jejímuž zajištění byla smluvní pokuta sjednána. Proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným (srov. §219 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl v plném rozsahu žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř. Obsahově dovolatel vytkl rozsudkům soudů obou stupňů, že se vážněji nezabývaly otázkou, zda se vztah mezi zhotovitelem a objednatelem založený smlouvou o dílo ze dne 25. srpna 1994 řídí obchodním či občanským zákoníkem, přičemž vyjádřil názor, že pro úpravu vztahu podle obchodního zákoníku svědčí rozsah podnikatelské činnosti žalovaného i skutečnost, že rekonstruovaný objekt měl být využit jako sídlo jeho firmy. Poukázal na skutečnost, že v záhlaví smlouvy bylo vedle ustanovení §631 a násl. občanského zákoníku jako rozhodné označeno i ustanovení §526 a násl. zákoníku obchodního (byť správně mělo být uvedeno §536 a násl.). Podle dovolatele posouzení vztahu účastníků podle občanského zákoníku mělo vliv na řešení otázky řádného předání díla, sjednaného nároku na zádržné a na právo žalovaného na smluvní pokutu za prodlení s dokončením díla. Dovolatel uvedl, že dílo nebylo předáno a nevzniklo právo na zaplacení části ceny - zádržného, neboť zástupce žalovaného nebyl oprávněn dílo převzít. Navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil včetně toho, jak byl dovolací důvod vylíčen (v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu jedinou zásadní námitkou, že vztah mezi zhotovitelem (původním žalobcem, nyní úpadcem) a objednatelem (žalovaným) založený smlouvou o dílo ze dne 25. srpna 1994 měl být hodnocen podle ustanovení obchodního zákoníku, jiné hodnocení mělo vliv i na řešení otázky řádného předání díla, sjednaného nároku na zádržné a na právo žalovaného na smluvní pokutu za prodlení s dokončením díla, konkretizuje, že dílo nebylo předáno a nevzniklo právo na zaplacení části ceny - zádržného, neboť zástupce žalovaného je nebyl oprávněn převzít.
Při řešení otázky, podle jakého právního kodexu má být posouzen vztah vyplývající ze smlouvy o dílo, již soud prvního stupně správně uvedl, že je s přihlédnutím ke všem okolnostem rozhodující povaha účastníků při vzniku právního vztahu (srov. §261, odst. 5 obchodního zákoníku). Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že dům s pozemky na adrese , jehož přestavba a oprava byla předmětem díla podle smlouvy ze dne 25. srpna 1994 (o jehož zaplacení v řízení šlo), nabyli již dne 24. července 1992 do společného jmění (dříve do bezpodílového spoluvlastnictví) manželů žalovaný se svou manželkou. Dovolatel ani v dovolání neuvádí, že postupoval podle §146 občanského zákoníku a před prvním použitím majetku (který spadal do bezpodílového spoluvlastnictví manželů) k podnikání obdržel souhlas druhého manžela. Rozsah (i předmět) jeho podnikatelské činnosti je v této souvislosti bez právního významu, avšak tvrzení dovolatele o tom, že měl v úmyslu zřídit v rekonstruovaném domě sídlo své firmy a tak jej zřejmě učinit součástí obchodního majetku podnikatele ve smyslu §6, odst. 1 obchodního zákoníku, naznačuje, že při vzniku předmětného právního vztahu dům do obchodního majetku podnikatele zahrnut nebyl. Lze uzavřít, že uvedené okolnosti nesvědčí o tom, že při vzniku se předmětný právní vztah týkal podnikatelské činnosti žalovaného.
Dovolateli lze přisvědčit, že ve smyslu §262, odst. 1 a 2 obchodního zákoníku lze písemně dohodnout úpravu právního vztahu podle tohoto předpisu a že písařská chyba v záhlaví smlouvy v číselném označení ustanovení obchodního zákoníku sama o sobě nemohla učinit takové ujednání neplatným. Dovolatel však zároveň uvádí, že vedle označení ustanovení obchodního zákoníku byla v záhlaví smlouvy o dílo jako rozhodující uvedena i ustanovení zákoníku občanského; tato skutečnost je důvodem, pro nějž nelze mít ve smyslu §37, odst. 3 občanského zákoníku význam ujednání stran o rozhodném právním kodexu za nepochybný. Dohodou o podřízení smluvního vztahu režimu obchodního zákoníku ve smyslu §262, odst. 1 a 2 tohoto předpisu není bez dalšího pouze to, že se v záhlaví smlouvy uvádějí vedle ustanovení občanského zákoníku též ustanovení zákoníku obchodního. Za tohoto stavu uzavřel odvolací soud v souladu s hmotným právem, že rozhodnou je právní úprava zákoníku občanského a nikoli obchodního. Pro úplnost se dodává, že stanovení rozhodného práva, jímž se smlouva o dílo řídila, nemělo vliv na závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly naplněny smluvní (nikoliv zákonné) podmínky vzniku práva na zádržné a smluvní pokutu. Dovolatel dále přehlíží, že odvolací soud navázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, který vystavěl právní posouzení věci nikoliv na předání díla, ale na dohodě stran o předání nedokončené stavby a nedovodil oprávnění zástupce žalovaného převzít nedokončenou stavbu z vlastního obsahu mandátní smlouvy, ale z ustanovení §33, odst. 1 občanského zákoníku. Dovolací soud vzhledem k obsahu dovolání neshledal rozhodnutí odvolacího soudu rozporným s hmotným právem a uzavírá, že nejsou dány ani jiné okolnosti popsané v ustanovení §237, odst. 3 o. s. ř., které by mohly založit přípustnost dovolání v této věci.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle §3, odst. 1, bod 6., §10, odst. 3, §15, §14, odst. 1 a §18, odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a dále podle §13, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání ze dne 13. prosince 2004. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem Kč 7.575,- je žalovaný podle §149, odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit přímo k rukám zástupce žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 12. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu