ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1322.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1322/2004-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. I., proti žalované Ž. S. r., o zaplacení částky 7,610.529,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 565/93, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 1999, č.j. 2 Cmo 28/99-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 1998, č.j. 13 Cm 565/93-27, uložil žalované zaplatit společnosti Š. (dále též jen „společnost Š.“, případně „úpadkyně“) částku 7,610.529,- Kč a náklady řízení. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí představuje přisouzená částka náhradu nákladů, které vynaložil právní předchůdce společnosti Š. (dále též jen „státní podnik Š.“) jako dodavatel v souvislosti s přípravou plnění podle hospodářské smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalované – s Ú. ř. Č. (dále též jen „ÚŘ Č.“) - jako odběratelem, od níž ÚŘ Č. před její realizací odstoupilo. Jelikož podle uvedené smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, která dohodu jejich účastníků o ceně neobsahovala (dohoda o ceně nebyla podstatnou náležitostí smlouvy), mělo být plněno až po nabytí účinnosti tohoto zákona a smluvní strany se podle něho o ceně nedohodly, využilo tak ÚŘ Č. možnosti odstoupit od smlouvy podle §19 odst. 3 tohoto zákona s těmi důsledky, že bude povinno nahradit státnímu podniku Š. náklady tím vzniklé. Tyto celkové náklady činily podle skutkového zjištění soudu prvního stupně částku 22,831.586,- Kč.
Soud prvního stupně dále konstatoval, že zákonem č. 625/1992 Sb. v souvislosti s rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky zanikly ke dni 31. prosince 1992 Č. s. d. (dále též jen „Č.“) a jejich majetek a závazky přešly v rozsahu určeném zákonem a dohodou uzavřenou na základě zmocnění tímto zákonem na nástupnické organizace v České republice a ve Slovenské republice, přičemž pro závazky, které nemají jednoznačně vztah k majetku výhradně v jedné republice, bylo přijato pravidlo, že se dělí a přecházejí v poměru 2 : 1 (ČR : SR). Soud prvního stupně, vycházeje z uvedeného pravidla pro pohledávku společnosti Š. proti Č., dospěl k závěru, že na Č. d., jako právní nástupkyni Č. v České republice, přešla povinnost zaplatit společnosti Š. náklady ve výši 15,221.057,- Kč a na žalovanou, jako právní nástupkyni Č. ve Slovenské republice přešla povinnost zaplatit společnosti Š. náklady ve výši 7,610.539,- Kč. Za této situace žalobě v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. července 1999, č.j. 2 Cmo 28/99-42, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení pro nedostatek podmínky řízení zastavil, jelikož dospěl k závěru, že souzená věc nepatří do pravomoci soudů České republiky, ani žádného jiného jejího orgánu. V souzené věci bylo řízení zahájeno až po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (konkrétně dne 6. září 1993) a protože po vzniku samostatných států není řešen v mezinárodní smlouvě poměr pravomoci soudů České republiky k soudům Slovenské republiky, je třeba se podle odvolacího soudu v otázce pravomoci řídit ustanoveními §37 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle nichž věc nepatří do pravomoci soudů České republiky, neboť není dána místní příslušnost žádného z nich.
Usnesení odvolacího soudu napadla společnost Š. dovoláním ze dne 15. prosince 1999 (doručeným Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 17. prosince 1999), v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudů České republiky z důvodu absence jejich místní příslušnosti. Dovolatelka, poukazujíc, že předmětem sporu je náhrada škody, dovozuje místní příslušnost soudu České republiky, a tím odvozeně i jeho pravomoc, z ustanovení §87 písm. b) občanského soudního řádu. Proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby v řízení bylo pokračováno.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“).
Podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti Š., vedeného Krajským soudem v Plzni, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2001, č.j. 29 K 33/2001-52, na majetek uvedené společnosti prohlášen konkurs a ustaven konkursní správce Ing. M. B., přičemž týmž dnem nastaly i účinky konkursu.
Přípisem ze dne 13. května 2004, doručeným Městskému soudu v Praze dne 31. května 2004 (č.l. 52 spisu), správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. M. B. navrhl, aby soud pokračoval v řízení, jež bylo prohlášením konkursu na majetek úpadkyně ze zákona přerušeno [srov. §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů].
Přípisem ze dne 26. října 2004 doručeným Městskému soudu v Praze dne 1. února 2005 podal správce konkursní podstaty úpadkyně návrh na vstup nabyvatele práva - společnosti H.I.- do řízení na místo dosavadního žalobce. Tento svůj návrh odůvodnil tím, že mezi ním jako postupitelem a uvedenou společností jako postupníkem byla dne 16. května 2003 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, posléze doplněna a pozměněna dohodou o realizaci smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. června 2003, kterou na uvedenou společnost postoupil mimo jiné i pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, přičemž ho doložil jak cit. smlouvou a dohodou, tak i písemným souhlasem společnosti H. I.. se vstupem do řízení na místo žalobce.
Jelikož k tvrzenému hmotněprávnímu nástupnictví v důsledku singulární sukcese došlo v průběhu dovolacího řízení, příslušelo vypořádat se s návrhem správce konkursní podstaty úpadkyně na vstup společnosti H. I. do řízení na místo dosavadního žalobce dovolacímu soudu.
Za situace, kdy rovněž o tomto procesním nástupnictví bylo rozhodováno podle právní úpravy tohoto právního institutu v ustanovení §107 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, soud žádné zvláštní rozhodnutí toto nástupnictví zakládající či konstatující nevydává, nýbrž se s otázkou procesního nástupnictví vypořádává v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí.
Vzhledem k tomu, že uzavřením shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, nastala po zahájení dovolacího řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva (pohledávky) účastníka řízení, o než v řízení jde (v důsledku hmotněprávní singulární sukcese) a nabyvatel práva vyslovil se vstupem do řízení souhlas, dovolací soud jednal dále jako se žalobkyní (dovolatelkou) se společností H. I.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, není však důvodné.
Existenci vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden a jen z důvodů v něm uplatněných (srov. §242 odst. 1 a odst. 3 větu první o. s. ř.). Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Námitku dovolatelky lze obsahově podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně ho na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.
Posoudit, zda je napadené usnesení odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správné (§243b odst. 1 o. s. ř.), tak v tomto případě znamená podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu České republiky z pohledu jediné námitky dovolatelky dovozující místní příslušnost soudu ČR (a tím odvozeně i jeho pravomoc) podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. ze skutečnosti, že předmětem sporu je náhrada škody.
Názor dovolatelky, že předmětem sporu je náhrada škody, není správný. V souzené věci nejde o náhradu škody, nýbrž o úhradu nákladů podle §19 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, jak ostatně žalobní nárok kvalifikoval v odůvodnění rozsudku i soud prvního stupně a jak vyplývá již ze samotné žaloby (č.l. 2 spisu) i z další korespondence úpadkyně i jejího právního předchůdce založené v soudním spisu.
Z ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, se podává, že nedohodnou-li se smluvní strany na uplatňování cen podle tohoto zákona pro plnění podle smluv uzavřených do 31. prosince 1990 s dodací lhůtou od 1. ledna 1991, může kterákoliv ze smluvních stran od smlouvy odstoupit. Prodávající však může odstoupit jen tehdy, jestliže prokázal kupujícímu nutné zvýšení nákladů na zboží a kupující na odpovídající zvýšení ceny nepřistoupil. Odstupující strana je v takovém případě povinna nahradit druhé straně náklady tím vzniklé. Odstupuje-li od smlouvy občan jako kupující, platí postup podle zvláštního předpisu.
Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně byla předmětná smlouva uzavřena ještě před účinností zákona č. 526/1990 Sb. (ta nastala 1. ledna 2001), takže dohoda smluvních stran o ceně nebyla podstatnou náležitostí smlouvy. Protože však podle této smlouvy mělo být plněno až po účinnosti uvedeného zákona a smluvní strany se podle něho o ceně nedohodly, využilo ÚŘ Č. zákonné možnosti (§19 odst. 3 věta první cit. zákona) od smlouvy odstoupit. Za této situace pak nutně stíhá odstupující subjekt i s tím spojený zákonný důsledek, který §19 odst. 3 věta třetí cit. zákona výslovně označuje jako náhradu nákladů vzniklých tím druhé straně.
Podle §37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, je pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost (odstavec 1). Pravomoc československých soudů v majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran. Věcnou příslušnost československých soudů nelze však takovou úmluvou měnit (odstavec 2). Československá organizace může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu (odstavec 3).
Jelikož ze spisu nevyplývá, že by došlo k založení pravomoci soudu České republiky úmluvou stran a ze žádného ustanovení občanského soudního řádu (§9 a násl.) příslušnost soudu ČR v souzené věci nevyplývá, odvolací soud svým závěrem o nedostatku příslušnosti a tím i pravomoci soudu ČR s odkazem na §37 cit. zákona nepochybil. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] nebyl v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu