ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1326.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1326/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně S. I. spol. s r.o., proti žalované K., p., a.s., o zaplacení částky 11,768.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 85/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2004, č.j. 9 Cmo 196/2004-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. T.H.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobkyně domáhala žalobou po žalované výplaty pojistného plnění ve výši 11.768.000,- Kč na základě tvrzení, že zničením uskladněného zboží při požáru jí vznikl nárok na pojistné plnění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi její právní předchůdkyní a žalovanou pro případ živelné události.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. března 2003, č.j. 13 Cm 85/97-85, v odvoláním dotčené části, v níž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 11,363.237,80 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odvoláním nedotčené části, v níž soud prvního stupně zastavil řízení o nároku na zaplacení částky 404.762,20 Kč, zůstal jeho rozsudek nedotčen.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že společnost G., spol. s r.o., která posléze postoupila žalobkyni svou pohledávku na pojistné plnění vůči žalované, nebyla z důvodu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi uvedenou společností jako odběratelem atp.T.P. s.r.o. jako dodavatelem v době zničení uskladněného zboží požárem jeho vlastníkem, takže se na zničené zboží pojištění sjednané se žalovanou nevztahovalo. Předmětná kupní smlouva je podle odvolacího soudu neplatná nejen pro nedostatečnost vymezení předmětu plnění co do druhu a množství (§409 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“), jak posoudil soud prvního stupně, ale i pro neexistenci dohody o kupní ceně ve smyslu §409 odst. 2 obch. zák., kterou nenaplňuje pouhé uvedení jednotkové ceny zboží vzhledem k absenci ujednání množství a z jednání stran nevyplývá vůle uzavřít kupní smlouvu i bez určení kupní ceny. Je-li v kupní smlouvě uvedeno, že zboží bylo dodáno na základě komisionářské smlouvy, jedná se podle odvolacího soudu o pouhé konstatování nevypovídající nic o tom, jaké množství zboží je v době uzavírání kupní smlouvy jejím předmětem. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že zboží zničené požárem bylo ve vlastnictví pojištěného (právní předchůdkyně žalobkyně), nenáleželo pojištěnému ani pojistné plnění za zničení tohoto zboží. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Odvolávajíc se na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tvrdí, že jí napadené rozhodnutí má zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož otázka platnosti kupní smlouvy je v něm řešena v rozporu s hmotným právem. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tohoto konkrétního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud závěrem o neplatnosti kupní smlouvy na základě nesprávné interpretace jejího obsahu.
Podle dovolatelky předmětná kupní smlouva ujednání o množství prodávaného zboží obsahuje. Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7/2003 pod číslem 121, podle něhož není z hlediska řádné konkretizace předmětu plnění kupní smlouvy vyloučeno určit v ní tento předmět odkazem na dříve učiněný písemný právní úkon kupujícího (např. objednávku), tvrdí, že tento závěr lze vztáhnout i na souzenou věc. Za tento dříve učiněný (rovněž písemný) právní úkon dovolatelka označila jednotlivé objednávky a dodací listy, podle jejichž specifikace se prodávající v písemně uzavřené kupní smlouvě zavázal dodat zboží kupujícímu, přičemž ze zjištěných okolností pak lze dovodit, kterých konkrétních dodacích listů se odkaz v kupní smlouvě týká. Podle dovolatelky nelze vyložit vůli účastníků kupní smlouvy jinak, než že oněmi dodacími listy jsou dodací listy ze dne 26. dubna 1994, jimiž bylo zboží na základě komisionářské smlouvy dodáno. V této souvislosti poukazuje na to, že se žalované ve smyslu shora citovaného judikátu nepodařilo v řízení prokázat, že by mezi prodávajícím a kupujícím existovaly v době uzavření kupní smlouvy i jiné, s uvedenými dodacími listy zaměnitelné dokumenty, které by byly způsobilé závěr o určitosti ujednání o množství zboží zvrátit.
Tato situace vede dovolatelku k závěru, že předmětné dodací listy obsahují přesnou specifikaci zboží co do druhu, množství i ceny a že kupní smlouva, v níž byl předmět koupě specifikován odkazem na uvedené dodací listy a na skutečnost, že zboží bylo již na základě komisionářské smlouvy (za použití dodacích listů) kupujícímu dodáno, ujednání o množství druhově určeného předmětu plnění nepostrádá. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, postupoval při výkladu předmětné kupní smlouvy v rozporu s výkladovými pravidly projevu vůle obsaženými v ustanovení §266 obch. zák., jelikož nepřihlédl k úmyslu jednajících stran, který není ani v rozporu s jazykovým vyjádřením jejich vůle v kupní smlouvě, a nevzal v úvahu ani úmysl stran jasně vyplývající z jejich jednání před uzavřením kupní smlouvy i z chování po jejím uzavření.
Závěrem o neplatnosti kupní smlouvy pro absenci dohody o kupní ceně odvolací soud věc podle mínění dovolatelky posoudil v rozporu s §409 obch. zák., jelikož z tohoto ani z jiného ustanovení nelze dovodit povinnost určit kupní cenu celkovým součtem za smluvené množství a za dostatečné je nutné považovat i uvedení ceny za jeden kus či jinou množstevní jednotku.
Dovolatelka dále uvádí, že dospěl-li odvolací soud k závěru o neplatnosti kupní smlouvy pro absenci podstatných náležitostí uvedených v §409 obch. zák., měl na smlouvu aplikovat §588 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Podle jejího mínění se tak odvolací soud nevypořádal s tím ujednáním kupní smlouvy, podle něhož bylo zboží kupujícímu v době podpisu kupní smlouvy již dodáno na základě komisionářské smlouvy ze dne 21. června 1994. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že množství zboží nebylo určitým způsobem ujednáno výslovným odkazem na dodací listy, nemohl dospět než k jinému závěru, než že bylo specifikováno jako zboží dodané na základě komisionářské smlouvy, tzn. konkrétní určitý okruh zboží bez bližšího určení jeho množství. Určení předmětu smlouvy tímto způsobem pak podle dovolatelky bez jakýchkoliv pochybností odpovídá úhrnnému vymezení předmětu koupě („jak stojí a leží“), jak Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003.
Z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalované k dovolání nejsou v souzené věci naplněny zákonné důvody pro připuštění dovolacího přezkumu napadeného rozhodnut; rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, jelikož posouzení platnosti kupní smlouvy nebylo otázkou určujícího významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Podle žalované je žalobní nárok sám o sobě v prvé řadě v rozporu s obecnými morálními a etickými pravidly a tím i v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák., jelikož ze všech okolností případu lze podle ní dovodit, že ke zničení zboží nedošlo na základě nahodilé události kryté pojištěním, nýbrž že se jednalo o úmyslně založený požár s cílem vylákat ze žalované pojistné plnění za neprodejné zboží.
Žalovaná, označujíc výklad žalobkyně prezentovaný v dovolání za zavádějící a tendenční, se ztotožnila se závěrem soudů obou stupňů o neplatnosti kupní smlouvy pro absenci jejich podstatných náležitostí. Podle názoru žalované pak nemůže obstát ani další argument dovolatelky, že předmětná kupní smlouva měla být soudem posuzována v režimu občanského zákoníku jako kupní smlouva o prodeji zboží určeného úhrnem, neboť i v takovém případě chyběla dohoda smluvních stran o kupní ceně jako podstatná náležitost smlouvy. Dovolatelka podle žalované pominula, že definování kupní ceny je v občanském zákoníku výrazně přísnější, jelikož zákon vyžaduje buď uvedení konkrétní peněžní částky, anebo jiný způsob jejího určení nevzbuzující pochybnost, a že úhrnné vymezení předmětu prodeje v kupní smlouvě pojmově vylučuje určení kupní ceny uvedením tzv. jednotkové ceny za kus zboží, jak je tomu u předmětné kupní smlouvy ze dne 7. srpna 1994.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako neodůvodněné odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud neshledává.
Závěr soudů nižších stupňů o tom, že smlouva neodkazuje na žádný konkrétní doklad (právní úkon) určující množství, je správný. Aby bylo vůbec možné výkladem projevu vůle smluvních stran dovodit, že předmětná kupní smlouva odkazuje na dodací listy ze dne 26. dubna 1994, jak tvrdí dovolatelka, musel by být splněn předpoklad, že takové dodací listy v době uzavření smlouvy existovaly (byly vyhotoveny). Takový skutkový závěr však soudy nižších stupňů neučinily a dovolací soud nemůže v tomto směru činit vlastní skutkové zjištění, jelikož skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a jeho přezkumná činnost směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů v nalézacím řízení. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kromě toho je v předmětné kupní smlouvě výslovně uvedeno, že prodávající přesné množství na dodací list teprve uvede. I kdyby tedy dodací listy v době uzavření smlouvy existovaly, nebylo by možné vůli účastníků smlouvy vykládat v rozporu s jejich jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), že množství uvede prodávající na dodacích listech. Za této situace by dohoda účastníků smlouvy o této její části (o množství dodávaného zboží) představovala dohodu o způsobu dodatečného určení obsahu závazku, který by závisel jen na vůli jedné strany, což je v rozporu se zákonem (srov. §269 odst. 3 obch. zák.).
V rozporu s hmotným právem (§409 obch. zák.) není pak ani závěr odvolacího soudu, podle něhož není-li ve smlouvě určeno množství, pak pouhé uvedení jednotkové ceny nenaplňuje požadavek dohody o kupní ceně. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky v kupní smlouvě k dohodě o množství zboží nedošlo, nelze ani na to navazujícímu závěru o nedostatečnosti uvedené jednotkové ceny pro dohodu o kupní ceně vytknout žádné pochybení.
Odvolací soud ani nepochybil, pokud v souzené věci neaplikoval ustanovení §588 obč. zák., jak mu vytýkala dovolatelka, jelikož ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení nelze dovodit vůli smluvních stran uzavřít smlouvu dle uvedeného ustanovení s určením množství úhrnem, například místem, kde se zboží k určitému datu nacházelo. Z pouhého konstatování ve smlouvě, že zboží bylo dodáno na základě komisionářské smlouvy, nelze vyložit, že předmět smlouvy byl vymezen úhrnem (jak „stojí a leží“).
Za situace, kdy odvolací soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud posoudil otázku platnosti předmětné kupní smlouvy v rozporu s hmotným právem a neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá zásadní právní význam a dovolání tak není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, jakož i proti jeho rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu