ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1338.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1338/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce M. K., proti žalované K., p., a.s., o zaplacení částky 35.873,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 116/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2004, č.j. 5 Co 1483/2004-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2004, č.j. 5 Co 1483/2004-61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení 35.873,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) ve výši 22 %, o níž mu žalovaná krátila výplatu peněžitého plnění při likvidaci škody způsobené na jeho vozidle dne 25. ledna 2003 při dopravní nehodě jiným vozidlem, jehož majitelka ohlásila škodu z titulu svého zákonného pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorových vozidel jako pojistnou událost své pojišťovně – žalované.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. května 2004, č.j. 23 C 116/2004-43, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná nemůže překročit rámec svých vlastních předpisů, konkrétně pojistné podmínky , z nichž vyplývá, že je-li poškozený plátcem DPH a má ze zákona nárok na odpočet DPH, poskytne pojistitel plnění bez DPH. Podle soudu prvního stupně bylo v možnostech žalobce tuto skutečnost zjistit a opravu vozidla si zajistit v opravně, která je plátcem DPH. Pokud tak neučinil a vozidlo si nechal opravit u servisu, který není plátcem DPH, nemůže tuto DPH následně požadovat po pojišťovně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. srpna 2004, č.j. 5 Co 21483/2004-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud označil rozsudek soudu prvního stupně za správný, neztotožnil se však s jeho právním hodnocením.
Podle odvolacího soudu je nutné v souzené věci vyjít z obecné zásady vyplývající z ustanovení §823 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož náhradu škody z titulu pojištění odpovědnosti za škodu, za kterou pojištěný odpovídá, platí pojistitel poškozenému, přičemž nestanoví-li zvláštní předpisy jinak, poškozený právo na plnění proti pojistiteli nemá. Podstatou uvedené zásady tak je, že v právním vztahu z pojištění odpovědnosti za škodu jsou pouze pojistitel a pojištěný (event. pojistník), ale ne již poškozený, kterému pojištěný způsobil škodu. To má ten důsledek, že pojištěný je zásadně oprávněn uplatňovat nárok na náhradu škody vůči odpovědné osobě (škůdci), ale ne vůči pojistiteli. Totéž platí za situace, není-li poškozený spokojen s výší poskytnuté náhrady škody. Zvláštní předpis – zákon č. 168/99 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění, na který §823 obč. zák. odkazuje, v §9 odst. 1 stanoví, že poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 u příslušného pojistitele nebo u České kanceláře pojistitelů, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle §24. Ten přímo stanoví, kdy Česká kancelář pojistitelů poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění, a za co. V souzené věci se však o plnění z garančního fondu podle §24 cit. zákona nejedná. Protože zvláštní předpis nestanoví přímý nárok poškozeného vůči pojistiteli, je třeba podle odvolacího soudu dospět k závěru, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován. Za této situace se proto již věcnou stránkou sporu nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Napadené rozhodnutí má za zásadně právně významné především v otázce, zda-li v případě pojistné události poškozený může nárok na náhradu škody, krytou pojištěním odpovědnosti za škodu, uplatnit přímo proti pojistiteli, s nímž má škůdce sjednáno pojištění, kterou podle mínění dovolatele odvolací soud nesprávně právně posoudil. Dovolatel tak odvolacímu soudu vytýká, že otázku pasivní věcné legitimace žalované řešil v rozporu s principem vysloveným v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1520/2001 zveřejněném pod číslem 65/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že zvláštním předpisem ve smyslu §823 obč. zák. je vyhláška č. 492/1992 Sb., která v §9 odst. 2 zakotvila právo poškozeného (odmítne-li pojišťovna plnit) uplatnit svůj nárok jak proti škůdci, tak proti pojišťovně. Dovolatel považuje pro své dovolání za zásadní v cit. rozhodnutí vyslovený právní názor, že nárok poškozeného proti škůdci a proti pojistiteli jsou dva samostatné nároky z různých právních titulů (nárok proti škůdci je nárokem na náhradu škody a nárok vůči pojistiteli je nárokem sui generis, založený citovanou vyhláškou), jež lze samostatně a na sobě nezávisle uplatňovat; oba, tj. pojistitel i škůdce jsou pasivně legitimováni. Na tomto principu se podle dovolatele nic nezměnilo ani po přijetí zákona č. 168/1999 Sb. (resp. po zrušení cit. vyhlášky), neboť možnost přímého postihu pojistitele ze strany poškozeného je nyní vyjádřena ještě výrazněji než za dřívější právní úpravy. Možnost takového postupu podle dovolatele vyplývá z ustanovení §9 odst 1, 2 cit. zákona.
Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel označil za zásadně právně významné i pro dosud neřešenou právní otázku, zda pojistitel – neplátce DPH – má právo jednat jako by plátcem DPH byl, tj. ponižovat náhradu škodu, kterou vyplácí poškozenému, o částky odpovídající dani z přidané hodnoty.
Odvolací soud tedy podle dovolatele postupoval nesprávně, jestliže za dané situace dovodil neexistenci pasivní legitimace žalované, aniž se zabýval věcnou stránkou sporu. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda-li v případě pojistné události z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla může poškozený uplatnit právo na plnění toho, co je mu pojistitel povinen hradit za pojištěného (škůdce), přímo proti pojistiteli, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), přičemž v mezích vymezené právní otázky prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S ohledem na dobu vzniku pojistné události je v tomto řízení pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 25. ledna 2003.
Podle ustanovení §822 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2004) má z pojištění odpovědnosti za škody pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojistitel za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.
Podle ustanovení §823 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2004) platí pojistitel náhradu poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní předpis jinak.
Ustanovení §823 obč. zák. tak modifikuje obecnou zásadu vyjádřenou v §822 obč. zák., která platí vždy, když právní předpis nestanoví jinak. Její podstatou je, že účastníky právního vztahu z pojištění jsou pouze pojistitel a pojištěný (event. pojistník), ale ne již poškozený. Poškozený tak má právo uplatňovat svůj nárok na náhradu škody jen vůči odpovědné osobě (škůdci), vůči pojistiteli pak pouze v případech stanovených zvláštním předpisem.
V rozhodné době byl v právních předpisech upraven přímý nárok poškozeného vůči pojistiteli pouze v §9 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších novel (dále též jen „cit. zák.“).
Podle §9 odst. 1 cit. zákona má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře (tj. u České kanceláře pojistitelů – dále též jen „Kancelář“), jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle §24.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud vztáhl podmínku „jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle §24“, za jejíhož splnění se lze domáhat plnění u Kanceláře, nejen ve vztahu k této instituci, ale i ve vztahu k pojistiteli a za situace, kdy se o plnění z garančního fondu podle §24 nejednalo, dospěl k závěru, že žalovaná není pasivně legitimována. Tento jeho právní závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Výklad odvolacího soudu, podle něhož podle §9 odst. 1 cit. zákona může poškozený uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 u příslušného pojistitele jen za podmínky, že se jedná o nárok na plnění z garančního fondu, není správný již z toho důvodu, že podle §18 odst. 2 písm. a) cit. zákona spravuje garanční fond Kancelář (ne pojistitel), která také, jak je přímo uvedeno v §24 odst. 2 cit. zákona, plnění z garančního fondu poskytuje. Uvedený výklad odvolacího soudu není v souladu ani s ustanovením §24 odst. 3 cit. zákona, podle jehož první věty „má poškozený právo uplatnit nárok na plnění podle odstavce 2 písm. a) až e) proti Kanceláři za stejných podmínek, za nichž by mohl uplatnit nárok na plnění proti pojistiteli (§9)“. Toto posléze citované ustanovení, odkazem na §9 cit. zákona, tak zcela nepochybně potvrzuje, že vedlejší věta v §9 odst. 1 „jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle §24“ se vztahuje pouze ke Kanceláři, nikoli však ve vztahu k pojistiteli.
V návaznosti na výše uvedené je třeba ustanovení §9 odst. 1 cit. zákona vyložit tak, že u pojistitele lze uplatnit ty nároky podle §6 zákona č. 168/1999 Sb., které nejsou vypláceny z garančního fondu, přičemž pokud jde o nároky na plnění z garančního fondu, uplatňuje je poškozený u Kanceláře.
Za situace, kdy se podle zjištění odvolacího soudu o plnění z garančního fondu nejednalo, je jeho závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované vycházející z chybného právního výkladu §9 odst. 1 cit. zákona nesprávný.
Pro úplnost se podává, že s dovolatelem nebylo možné souhlasit potud, pokud na podporu svého názoru o pasivní legitimaci žalované argumentoval shora citovaným judikátem. Nejvyšší soud v něm nevyjádřil, jak se mylně domnívá dovolatel, nějakou nadčasovou zásadu, připouštějící přímé uplatnění nároku poškozeného vůči pojistiteli, která by měla být uplatněna bez ohledu na zvláštní právní předpisy vydané na základě §823 obč. zák. Věc, v níž dovolací soud rozhodl rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1520/2001, byla posuzována podle tehdy účinné vyhlášky č. 492/1991 Sb., která v §9 odst. 2 dávala poškozenému oprávnění uplatnit své nároky u soudu jak proti pojištěnému, tak i proti pojišťovně za situace, kdy pojišťovna odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část. Tento princip aktivní legitimace poškozeného vůči pojišťovně pak zákon č. 168/1999 Sb. převzal v §9 odst. 1, který připouští možnost přímého uplatnění nároku na plnění podle §6 poškozeným vůči pojistiteli, nejedná-li se o nároky na plnění z garančního fondu, které poškozený uplatňuje u Kanceláře. Z uvedeného vyplývá, že pokud by tento postup zvláštní právní předpis účinný v rozhodné době výslovně nepřipouštěl, nemohl by poškozený proti pojistiteli svůj nárok na plnění přímo uplatnit.
Lze tedy uzavřít, že nešlo-li v souzené věci o nárok z garančního fondu (a šlo-li jinak o nárok podle §6 zákona zákona č. 168/1999 Sb. v rozhodném znění), je aktivní legitimace poškozeného proti pojistiteli v případě pojištění odpovědnosti za škody založena ustanovením §9 odst. 1 cit. zákona. Za této situace nemůže právní závěr odvolacího soudu, že poškozený (žalobce) nemá proti pojistiteli (žalované) pro nedostatek pasivní legitimace žalované právo na plnění, obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř] byl naplněn.
Pokud jde o další dovolatelem vymezenou otázku ohledně oprávněnosti odpočtu DPH od výplaty plnění poskytnutého pojistitelem poškozenému, nelze ji za otázku zásadního právního významu považovat již z toho důvodu, že ji odvolací soud vůbec neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem v řešené otázce není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu