ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.135.2004.1
sp. zn. 32 Odo 135/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Ing. J. V., proti žalovanému V. P., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 631 072 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 337/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č.j. 12 Cmo 134/2003-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2003, č.j. 12 Cmo 134/2003-269, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2002, č.j. 26 Cm 337/93-252, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 631 072 Kč se 17% úrokem z prodlení od 21. 9. 1992 do zaplacení a náklady řízení; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že podle §266 odst. 1 obch. zák. žalovaný projevil vůli získat zboží, které se nacházelo ve skladu žalobkyně a podle §275 odst. 4 obch. zák. byla mezi žalobkyní a žalovaným dne 31. 8. 1992 převzetím zboží žalovaným uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem bylo zboží specifikované v dodacím listu, za něž je žalovaný povinen zaplatit kupní cenu ve výši 631 072 Kč. Nepřisvědčil názoru žalovaného, že jednal v omylu, když se domníval, že bude uzavřena smlouva o prodeji podniku, k čemuž nedošlo, a že se jedná o neplatný právní úkon, přičemž mu vznikla pouze povinnost vrátit zboží a nikoliv povinnost zaplatit kupní cenu. Odvolací soud s odkazem na §49a poslední větu obč. zák. uzavřel, že omyl v pohnutce nečiní právní úkon neplatným. Konstatoval, že soud prvního stupně rovněž správně uzavřel, přiznal-li žalobkyni i úroky z prodlení v zákonem stanovené výši, jestliže žalovaný byl v prodlení se zaplacením kupní ceny.
Žalovaný napadl uvedený rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Namítl, že rozhodnutí obou soudů řeší v rozporu s hmotným právem otázku aktivní legitimace žalobkyně, protože žalobkyně nebyla prodávající. Soud nesprávně dovodil, že žalovaný zboží kupoval od žalobkyně, když jediný prodávající a vlastník podniku uvedený ve smlouvě o prodeji podniku, datované na den 1. 9. 1992, byl pan D. L. Domnívá se, že převzetí skladových zásob zboží podniku není projevem akceptace koupě převzatého zboží, a bez následného uzavření písemné smlouvy o prodeji podniku nedošlo k nabytí vlastnictví ani k již předem převzaté části aktiv podniku. Připomíná svobodu volby smluvního partnera v obchodních vztazích, proto zjištění soudu, kdo byl v rozhodné době skutečným vlastníkem podniku a všech jeho aktiv, nemá žádný význam pro určení, kdo byl skutečnou smluvní stranou konkrétní kupní smlouvy. Má za to se, že mu vznikla jen povinnost vrátit zboží, jako plnění přijaté bez právního důvodu, nikoliv převzaté zboží zaplatit. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání projevila přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a navrhla odmítnutí dovolání. Poukázala, že žalovaný na základě celoroční objednávky, znějící na odběr zboží dle vlastního výběru, si zboží uvedené na dodacím listu, na němž potvrdil jeho převzetí, dne 31. 8. 1992 od žalobkyně odvezl, a poté dále prodával, aniž by za převzaté zboží žalobkyni zaplatil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje ve věci samé do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl v dřívějších rozsudcích jinak.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dospěl-li odvolací soud v daném případě k závěru, že ze skutkových zjištění vyplývá, že projev vůle žalovaného směřoval k uzavření kupní smlouvy s žalobkyní, nemůže být námitka žalovaného, že v daném případě jeho projev vůle směřoval k uzavření smlouvy o prodeji podniku, předmětem dovolacího přezkumu. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení totiž nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Dovolací soud se proto nemohl zabývat námitkou dovolatele, že žalobkyně nebyla smluvní stranou kupní smlouvy, a že projev vůle žalovaného nesměřoval k akceptaci koupě převzatého zboží, nýbrž k převzetí skladových zásob zboží podniku podle připravované smlouvy o prodeji podniku. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že projev vůle žalovaného směřoval k uzavření kupní smlouvy s žalobkyní, dospěl k závěru, že podle §275 odst. 4 obch. zák. byla převzetím zboží žalovaným od žalobkyně dne 31. 8. 1992 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem bylo zboží specifikované v dodacím listu, za něž je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni kupní cenu ve výši 631 072 Kč, nemá napadené rozhodnutí v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku platného uzavření kupní smlouvy a otázku aktivní legitimace žalobkyně v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto uzavřel, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu