ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.159.2004.1
sp. zn. 32 Odo 159/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce Z. d. R., zastoupeného, advokátem, proti žalované P. N., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1 158 396 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 387/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 č. j. 6 Cmo 68/2003-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 č. j. 6 Cmo 68/2003-70, pokud jím byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2002 č. j. 13 Cm 387/2002-42 tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení částky 1 020 866 s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. prosince 2002 č. j. 13 Cm 387/2002-42 uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 158 396 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 27. 3. 1996 smlouvu o dodávkách syrového kravského mléka do mlékárny žalované v Ž. Žalovaná se dostávala do prodlení s úhradou faktur za dodávky a dne 4. 7. 1997 písemně uznala, že dluží žalobci částku 1 468 396 Kč; poté nadále pokračovala ve splácení svého dluhu a 19. 1. 2000 znovu uznala svůj dluh, tentokrát ve výši 1 258 396 Kč. Účastníci nezpochybňovali existenci vlastního závazku, žalovaná pouze namítala jeho promlčení. Soud prvního stupně posoudil uznání závazku podle §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle něhož uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trval v době uznání. Soud prvního stupně shledal předložené uznání závazku jako dostatečně určité, když závazek je identifikován jednotlivými čísly faktur a fakturovanými částkami a zákon pro uznání závazku požaduje pouze jednoznačný způsob jeho vymezení. Soud prvního stupně dále vyšel z §407 odst. 3 ObchZ, podle kterého má částečné plnění závazku účinky uznání zbytku dluhu a v dané věci žalovaná průběžně splácela určité částky. Žaloba byla podána dne 20. 4. 2002 a ještě dne 31. 8. 2001 žalovaná splácela svůj dluh, nemohlo proto dojít k promlčení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003 č. j. 6 Cmo 68/2003-70 rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalované zaplatit žalobci částku 137 530 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení potvrdil a ve zbývající části změnil tak, že ohledně částky 1 020 866 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení žalobu zamítl. Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z již provedených důkazů, částečně však dospěl k jinému právnímu závěru. Se závěrem soudu prvního stupně, že přípis ze 4. 7. 1997 je uznáním dluhu žalované ve výši 1 468 396 Kč, se ztotožnil. Přípis ze dne 19. 1. 2000 však odvolací soud neposoudil jako platné uznání závazku proto, že v něm chybí projev vůle uznání ze strany žalované. Poskytování splátek po 10 000 Kč žalovanou posoudil odvolací soud taktéž jako uznání závazku ve smyslu §407 odst. 3 ObchZ, avšak jako uznání dluhu pouze z faktury č. 18356 (platby byly zasílány s variabilním symbolem 18356), ze které zbývá doplatit částku 137 530 Kč. Poskytnutí uvedeného částečného plnění proto nemohlo mít účinky uznání závazku ve výši 1 020 866 Kč a námitka promlčení vznesená žalovanou je proto podle závěru odvolacího soudu v tomto rozsahu důvodná. Odvolací soud rovněž dovodil, že ze strany žalované nejde v případě uplatnění námitky promlčení o jednání, které by porušovalo zásady poctivého obchodního styku (§265 ObchZ). Obchodní zákoník totiž předpokládá určitou profesionální úroveň znalostí podnikatele. Podnikatel pak musí nést riziko, které jeho činnost přináší a musí konat tak, aby předcházel ztrátám a negativním dopadům jednání, což nepochybně platí i pro oblast právních vztahů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 020 866 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení, podal žalobce dovolání. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu, že částečným plněním dlužník neuznal celý závazek, v rozporu s listinnými důkazy provedenými v řízení. Poukázal na obsah kupní smlouvy z 27. 3. 1996 (vymezující množství mléka na tři čtvrtletí roku 1996), tři faktury za každé čtvrtletí, uznání závazku ze 4. 7. 1997, poskytování nepravidelných měsíčních splátek, žádost žalované z 9. 2. 1998 o shovívavost ve věci úhrad částečných splátek. Z jednání žalovaného tak zcela jednoznačně vyplývalo, že si je vědom svého dluhu a chce jej uhradit a došlo tak k naplnění podmínek uznání závazku podle §407 odst. 3 ObchZ. Z toho hlediska je také nerozhodné použití čísla faktury jako variabilního symbolu, když při posledních dvou platbách tento symbol použit nebyl. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v posouzení listiny ze dne 19. 1. 2000, která obsahuje všechny náležitosti uznání závazku a je platným uznáním ve smyslu §323 ObchZ a to tím spíš, když žalovaná po podpisu této listiny uhradila žalobci na dluh dalších 100 000 Kč ve splátkách. Vadu řízení spatřuje dovolatel v neprovedení dvou navržených výslechů svědků, kteří byli přítomni jednání účastníků, při nichž žalovaná své dluhy uznávala a žádala o posečkání s úhradou. Odvolací soud pak ve smyslu §118a o. s. ř. dovolatele nepoučil v souvislosti se změnou jeho právního názoru. Námitka promlčení je podle dovolatele v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu §265 ObchZ. Jednání statutárního orgánu žalované také naplňuje v hrubých rysech skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona ve stadiu pokusu. Nesprávný je i výrok o náhradě nákladů řízení, když soud měl aplikovat §150 o. s. ř. nebo alespoň §142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení úspěšná pouze ze 76 %. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatel uplatnil celkem tři dovolací důvody. Z hlediska jejich obsahového vymezení je však zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody dva – že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě jsou dovolacímu přezkumu otevřeny celkem tři otázky. První otázka se týká posouzení přípisu dovolatele ze dne 19. 1. 2000 potvrzeného žalovanou. Odvolací soud dopěl k závěru, že tuto listinu nelze považovat za uznání závazku ve smyslu §323 odst. 1 ObchZ, a to proto, že v této listině chybí projev vůle žalované k uznání závazku. Tento závěr odvolacího soudu je neúplný a tudíž nesprávný, neboť jej učinil, aniž posuzovaný právní úkon vyložil podle výkladových pravidel stanovených v §266 ObchZ a aniž přihlédl k provedeným důkazům – postupnému částečnému plnění dluhu žalovanou a k dopisům žalované dne 4. 6. 1997, ze dne 9. 2. 1998 a ze dne 22. 7. 1998, které zaslala dovolateli ohledně nároku, který je předmětem tohoto řízení.
To se týká i posouzení postupného částečného plnění závazku žalované z hlediska ustanovení §407 odst. 3 ObchZ odvolacím soudem. I zde odvolací soud nepřihlédl při výkladu tohoto konkludentního právního úkonu k provedeným důkazům – dopisům žalované ze dne 4. 6. 1997, 9. 2. 1998 a ze dne 22. 7. 1998 a také ke shora zmíněnému přípisu ze dne 19. 1. 2000. Při posuzování otázky, v jakém rozsahu mělo částečné plnění závazku účinky uznání zbytku dluhu, odvolací soud nesprávně vázal tyto účinky pouze na fakturu č. 18356, když navíc šlo o závazek nejdříve splatný. Argumentace odvolacího soudu je z tohoto hlediska neopodstatněná. Soud prvního stupně navíc neprovedl důkazy výslechem označených svědků – Ing. M. L. a Ing. P. Š. Z hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně tyto důkazy vzhledem k výsledku sporu význam neměly. Odvolací soud však tyto navržené důkazy vzhledem ke svému opačnému právnímu názoru pominout nemohl a pokud tak učinil, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Třetí otázkou, která je předmětem dovolacího přezkumu, je názor dovolatele, že vznesení námitky promlčení žalovanou je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu §265 ObchZ. Tuto námitku dovolatele hodnotí Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím jako neopodstatněnou. Podnikatelé mají širokou smluvní volnost, která je omezena pouze právními předpisy. Ustanovení §265 ObchZ směřuje proti zneužívání práva, kdy ujednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku není sice neplatné, ale soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Jde však o případy výjimečné (zatím nebyla publikována zásadní rozhodnutí soudů v této věci), neboť obchodní zákoník předpokládá určitou profesionální úroveň a zdatnost podnikatele, který nese plné podnikatelské riziko a nemůže proto např. namítat jako v občanskoprávních vztazích, že převzal závazek v tísni a za nevýhodných podmínek.
Námitkami žalobce směřujícími proti výrokům odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné – přípustnost nevyplývá ani z ustanovení §237 o. s. ř., ani z ustanovení §238 či §239 o. s. ř.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu