ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.164.2004.1
sp. zn. 32 Odo 164/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A. T., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované S. Ch. G. e., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 1 288 042,56 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1303/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2003, č. j. 11 Cmo 97/2003 - 148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně …, advokáta se sídlem v ...
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. září 2002, č. j. 23 Cm 1303/96-107 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 280 644,96 Kč (výrok I.), v rozsahu částky 7 397,60 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované nahradit náklady řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2003 č. j. 11 Cmo 97/2003 - 148 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i se závěrem soudu, že právní předchůdce žalobkyně S. O., s. p., měl za žalovanou pohledávku ve výši 1 814 007, 30 Kč (faktury č. 930333 a č. 930389), kterou žalovaná dne 28. května 1994 vůči S. O., s. p., písemně uznala. Na základě smlouvy o prodeji části podniku č. 549/94 (§476 obch. zák.) uzavřené dne 21. 10. 1994 mezi žalobkyní a … fondem České republiky nabyla žalobkyně veškerá práva a povinnosti spojená s organizační jednotkou bývalého státního podniku S. O. – F. D. Ž.; podle přílohy č. 7 uvedené smlouvy přešla na žalobkyni i uvedená pohledávka za žalovanou vyplývající z č. 930333 93 a 930389 v celkové výši 1 607 000 Kč. Odvolací soud přisvědčil i právnímu závěru soudu prvního stupně, že listinu nadepsanou jako Dohoda o započtení pohledávek a závazků ze dne 16. 10. 1994, kde je mimo jiné na prvním místě uvedená pohledávka žalobkyně za žalovanou v souvislosti s privatizací státního podniku ve výši 1 607 000 Kč a dále pohledávka z běžného obchodního styku ve výši 227 168,96 Kč, je třeba hodnotit jako vzájemné uznání závazků účastníků ve smyslu §323 obch. zák. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nepřihlédl ke vznesené námitce promlčení s odůvodněním, že předmětné závazky žalované převzala žalobkyně na základě provedené privatizace, tyto závazky byly žalovanou písemně uznány dne 28.5.1994, dne 16. 10. 1995 došlo k vzájemnému uznání závazků a žaloba došla soudu dne 31. 7. 1996.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalobkyně nepředložila soudům veškeré důkazy, na základě kterých by měly dospět k závěru, že žalobkyně prokázala pohledávku za žalovanou, zejména důkaz o jejím postoupení na žalobkyni. Podle dovolatelky soud provedl obsáhlé dokazování jednostranně zaměřené ve prospěch žalobkyně k prokázání dluhu žalované a nesprávně skutkově vymezil projednávanou věc. Soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené žalovanou - originálem dohody o započtení pohledávek a závazků, který má v držení žalovaná, ze kterého je zřejmé, že podpis Ing. F. byl připojen až dodatečně, a rovněž postrádá datum, dalším návrhem dohody, který zaslala žalobkyně žalované s požadavkem podpisu a dále výslechem statutárního orgánu žalobkyně jednatele Ing. F., jenž dohodu podepsal. Soud rovněž neprovedl dovolatelkou navrhovaný důkaz listinou o zaplacení nabytého majetku žalobkyní. Dále žalovaná namítá, že soudy obou stupňů v rozporu s §358 obch. zák. pomíjí, že lze započíst pouze způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Soudy skutkově chybně vymezily dostatek svobodné vůle účastníků tuto dohodu uzavřít. Protože žalovaná nevěděla, o jaké pohledávky se jedná, má za to, že pohledávky jsou promlčené. Soud se však vznesenou námitkou promlčení nezabýval. Žalovaná dále zopakovala svá dřívější tvrzení o platnosti postoupení pohledávky ze smlouvy ze dne 31. 10. 1994, kdy „… fond České republiky zastoupený společníkem žalobkyně i žalované Ing. F. předává nabyvateli - žalobkyni zastoupené rovněž společníkem žalobkyně i žalované a současně statutárním orgánem S. O., s. p. Ing. F.“. Podle dovolatelky není žalovaná v příloze smlouvy č. 7 řádně označena firmou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že podle jejího názoru soudy obou stupňů na základě zjištěného stavu věc správně i právně posoudily. Žalobkyně řádně prokázala existenci vymáhané pohledávky, která na ni přešla v souvislosti s privatizací. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné a nepokládá je v rovině argumentů, jimiž dovolatelka brojí proti napadenému rozhodnutí, za zásadně významné po právní stránce. Z tohoto důvodu navrhuje dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatelka v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Namítá, že rozhodnutí soudů je postaveno na neúplných důkazech. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný uplatnil v souvislosti s nesprávným právním posouzením, že soud chybně skutkově vymezil dostatek svobodné vůle účastníků uzavřít dohodu o započtení pohledávek a neprovedl další důkazy navržené žalovanou, kterými by zpochybnil platnost této dohody, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí. Jak byl výše uvedeno odvolací soud se zabýval vznesenou námitkou promlčení pohledávky a správně vyložil, že pohledávka uplatněná žalobou dne 31. 7. 1996 není promlčena, neboť žalovaná závazek uznala ve smyslu §323 obch. zák. dne 28. 5. 1994 a dne 16. 10. 1995. Soudy obou stupňů rovněž správně vyložily platnost smlouvy o prodeji části podniku, včetně přílohy č.7, ve smyslu §476 obch. zák., na jejímž základě došlo k přechodu pohledávky na žalobkyni, a podrobně a přesvědčivě se vypořádaly v odůvodnění s námitkami, které žalovaný opětovně vznáší v dovolání.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl jako nepřípustné /§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř./.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 7 500 Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/, po připočtení částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem ve výši 7 575 Kč. V dovolacím řízení neúspěšné žalované dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni uhradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 13. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu