ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.174.2003.1
sp. zn. 32 Odo 174/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce A. I. a v. j. p. k. ČR, proti žalovaným 1. J. N., 2. Z. J., 3. Ing. R. F., 4. A. K., 5. J. K., 6. Ing. Z. K., 7. MVDr. J. O., 8. F. R., a 9. B. U., všem zastoupeným, advokátem, o zdržení se jednání jménem zájmového sdružení právnických osob, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 45/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2002 č. j. 6 Co 2403/2002-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. května 2002
č. j. 7 C 45/2002-65 zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se jednání jménem Č. k. u., se sídlem v P. 7, U P. 3, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že je zájmovým sdružením právnických osob (správně mělo být uvedeno občanským sdružením) a současně členem Č. k. u., která je zájmovým sdružením právnických osob založeným podle §20f občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), jehož činnost se řídí stanovami. Podle názoru žalobce nebyli žalovaní na valné hromadě Č. k. u. (dále jen „ČMKU“) konané 20. 2. 1999 ustanoveni do předsednictva ČMKU, jakožto statutárního orgánu ČMKU, v souladu s těmito stanovami, a proto nejsou oprávněni jednat jejím jménem. Soud prvního stupně považoval za nesporné, že žalovaní jako fyzické osoby nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť jsou členy orgánu ČMKU a nejsou tak v přímém vztahu k žalobci. Taktéž žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby na uložení povinnosti jednotlivým členům statutárního orgánu zájmového sdružení právnických osob - ČMKU, neboť předsednictvo je statutárním orgánem tohoto zájmového sdružení a ze své činnosti je odpovědno valné hromadě.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. října 2002 č. j. 6 Co 2403/2002-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok napadeného rozsudku shledal jako věcně správný,
do kterého se nepromítlo určité pochybení v právním posouzení věci. Podle názoru odvolacího soudu je třeba za situace, kdy občanský zákoník neobsahuje žádné ustanovení
o oprávnění soudu přezkoumávat rozhodnutí orgánů sdružení založeného podle §20f a násl. ObčZ, aplikovat příslušnou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Odvolací soud uvedl, že sdružení občanů, které není z působnosti zákona č. 83/1990 Sb. vyňato jeho ustanovením §1 odst. 3 a není upraveno ani jiným zákonem, se spravuje zákonem č. 83/1990 Sb. Podle tohoto zákona se lze soudní ochrany dovolat jen v mezích a za podmínek §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., které soudu umožňuje napadené rozhodnutí pouze potvrdit nebo zrušit. Žalobu shledal nedůvodnou, protože ze zákona č. 83/1990 Sb., ani z žádného ustanovení hmotného a procesního práva nevyplývá oprávnění soudu rozhodnout
o žalobě člena sdružení v takovém znění výroku, jaký byl ve věci navržen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda člen sdružení právnických osob je oprávněn domáhat se svých práv u soudu, zejména, zda je oprávněn domáhat se určovací žalobou neplatnosti volby statutárního orgánu zájmového sdružení právnických osob, nebo žalobou na plnění stanovení povinnosti osobám, které jménem zájmového sdružení právnických osob jednají, ač toto oprávnění nemají, zdržet se tohoto jednání. Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že se rozsudek odvolacího soudu opírá o právní předpis, kterým se vztahy uvnitř zájmového sdružení právnických osob neřídí. Zájmové sdružení právnických osob je upraveno pouze občanským zákoníkem, konkrétně jeho §20f a násl., zatímco zájmové sdružení občanů upravuje zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Tímto zákonem se řídí pouze poměry zájmových sdružení občanů, jakým je žalobce, nikoliv poměry zájmových sdružení právnických osob. Nejvýraznější odlišností obou typů sdružení je to, že členy zájmového sdružení právnických osob se nemohou stát fyzické osoby. Není proto rozhodné, že zákonodárce použil pojem „sdružení“ pro oba typy sdružení. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené
v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat
o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde
o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne
o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
V daném případě se žalobce, jakožto člen zájmového sdružení právnických osob (§20f a násl. ObčZ) domáhá po žalovaných – členech statutárního orgánu tohoto zájmového sdružení právnických osob – zdržení se jednání jménem tohoto zájmového sdružení s odůvodněním, že nebyli řádně ustanoveni do své funkce. Tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, přičemž má zásadní význam jak pro rozhodnutí v posuzované věci, tak i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam a dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolání však není důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval
Odvolací soud dospěl k závěru, že ze zákona č. 83/1990 Sb., ani z žádného ustanovení hmotného či procesního práva nevyplývá oprávnění soudu rozhodnout o žalobě člena sdružení v takovém znění výroku, jak byl ve věci navržen. Dovodil přitom, že soudní ochrany se lze dovolat jen v mezích ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., tedy žalobou o určení, zda je rozhodnutí orgánu sdružení v souladu se zákonem a stanovami.
Odvolací soud uzavřel, že v případě zájmových sdružení právnických osob založených podle ustanovení §20f a násl. ObčZ se přímo aplikuje úprava zákona č. 83/1990 Sb., včetně jeho ustanovení §15 odst. 1. Tento závěr není správný, neboť zájmové sdružení právnických osob není sdružením ve smyslu §1 odst. 1 tohoto zákona. Tento nesprávný závěr odvolacího soudu však neměl vliv na správnost jeho rozhodnutí, jak je níže zdůvodněno. Dovolací soud nepovažuje ani za nutné zabývat se otázkou, zda v daném případě lze analogicky aplikovat zákon č. 83/1990 Sb., neboť předmětem řízení skutečně není žaloba o určení souladu rozhodnutí valné hromady ČMKU se zákonem a stanovami a toto zájmové sdružení právnických osob není účastníkem tohoto řízení.
Rozhodné je, zda lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud tvrdí, že z žádného ustanovení našeho právního řádu nevyplývá možnost žalobce domáhat se po osobách tvořících kolektivní statutární orgán zájmového sdružení právnických osob, aby se zdržely jednání jménem této právnické osoby s odůvodněním, že tyto osoby byly ustanoveny členy tohoto orgánu v rozporu se stanovami.
Zájmové sdružení právnických osob založené podle §20f a násl. ObčZ má soukromoprávní povahu – jde o soukromoprávní právnickou osobu – společnost (obecného) občanského práva. Mezi pojmové znaky těchto osob patří i jejich odloučenost od státu. Soukromoprávní povahou korporací se naplňuje ústavně zaručené právo svobodně se sdružovat (článek 20 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod – dále jen „Listina“). Odloučenost od státu je ústavně zaručena (článek 20 odstavec 4 Listiny) a promítá se zejména v tom, že stát vznik sdružení jako právnických osob svým rozhodnutím, vyplývajícím ze správního nebo soudního uvážení, nepovoluje. Pouze je administrativně registruje. To se týká i jejich zániku. Dále se tato odluka od státu promítá v tom, že stát (pokud zákon výjimečně nestanoví jinak) nezasahuje do vnitřních poměrů těchto subjektů. Podle českého právního řádu má člen sdružení právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami pouze v případech, kdy tak stanoví zákon, a pouze způsobem, který zákon stanoví. Ze zákona nevyplývá, že by se člen sdružení mohl domáhat, aby se člen kolektivního statutárního orgánu sdružení zdržel jednání jménem tohoto sdružení, i když podle názoru člena sdružení byl do své funkce ustanoven v rozporu se stanovami sdružení. Řešení této situace by mělo být upraveno právě ve stanovách, jakožto předpisu, který upravuje vnitřní vztahy ve sdružení. Jde totiž o otázku vnitřních poměrů soukromé právnické osoby, do které stát bez zákonného zmocnění (které by bylo samozřejmě v souladu s Listinou) zasahovat nemůže.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu