ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.183.2005.1
sp. zn. 32 Odo 183/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně S M. L., a.s., proti žalované H. I. s.r.o., o zaplacení 61 328,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu Brno pod sp. zn. 38 C 94/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2004, č.j. 27 Co 402/2003-91, takto:
I. Dovolání směřující do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2004, č.j. 27 Co 402/2003-91, jímž byl rozsudek Městského soudu Brno ze dne 25. dubna 2003, č.j. 38 C 94/2002-67, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 4 586,30 Kč změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2004, č.j. 27 Co 402/2003-91, se ve zbývajícím rozsahu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud Brno rozsudkem ze dne 25. dubna 2003, č.j. 38 C 94/2002-67, žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 61 328,30 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 56 742,- Kč od 1. července 2001 do zaplacení a náklady řízení ve výši 18 218,- Kč. Přisouzená částka představuje šest nezaplacených leasingových splátek za období leden až červen 2001 v celkové výši 56 742,- Kč a smluvní pokutu ve výši 4 586,30 Kč.
Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně byla mezi účastníky dne 4. prosince 2000 uzavřena smlouva o finančním pronájmu (leasingu), jejímž předmětem byl finanční pronájem strojní pásové pily v pořizovací ceně ve výši 416 752,- Kč včetně daně z přidané hodnoty. V uvedené smlouvě byla sjednána záloha na nultou splátku ve výši 145 863,- Kč a dále pak 36 splátek nájemného po 9 457,- Kč s tím, že kupní cena po ukončení doby pronájmu bude činit 1 000,- Kč. Bylo prokázáno, že žalovaná zaplatila sjednanou nultou splátku ve výši 145 863,- Kč, zatímco již žádnou ze 36ti měsíčních splátek nájemného ve výši 9 547,- Kč neuhradila, ačkoli se k jejich placení zavázala vždy do 20. dne každého měsíce. Za stavu, kdy žalovaná nezaplatila šest po sobě jdoucích splátek nájemného, došlo ke dni 26. června 2001 na základě důvodné výpovědi žalobkyně k ukončení smlouvy o finančním pronájmu. Soud prvního stupně, vycházeje při právním posouzení věci z bodu 8.4.5 všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu movitých věcí, které byly součástí smlouvy o finančním pronájmu, dospěl k závěru, že nájemce je povinen zaplatit pronajímateli všechny splatné neuhrazené splátky nájemného včetně příslušenství za dobu do ukončení leasingové smlouvy. Za této situace posoudil nárok žalobkyně na zaplacení šesti dlužných měsíčních leasingových splátek po 9 457,- Kč důvodným a stejně tak zhodnotil i její nárok na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 7.1 písm. b) bod 1. všeobecných smluvních podmínek. Jako neopodstatněnou označil námitku žalované o povinnosti žalobkyně provést vyúčtování nulté splátky ve výši 145 863,- Kč, neboť tuto částku, jež byla nultou splátkou nájemného (nikoli zálohou na splátky), nelze ve smyslu bodu 8.4.6 všeobecných smluvních podmínek k úhradě dlužných splátek nájemného použít.
Odvolací soud, po zopakování dokazování body 3.3, 3.4 a 8.4.6 předmětné smlouvy o finančním pronájmu a splátkovým kalendářem, označil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za správný, neztotožnil se však již s jeho právním posouzením věci. Podle odůvodnění rozhodnutí bylo ze smlouvy o finančním pronájmu zjištěno, že mezi účastníky řízení byla dohodnuta v platebních podmínkách úhrada zálohy na nultou splátku. Bod 3.3 všeobecných smluvních podmínek, podle něhož je nájemce povinen zaplatit pronajímateli do sedmi dnů od podpisu smlouvy zálohu na nultou splátku nájemného nebo zálohu na splátky nájemného na účet pronajímatele, jakož i ujednání v bodu 3.4, podle něhož nájemce bere na vědomí, že zaplacená záloha na nultou splátku nájemného je považována za zálohu do dne převzetí předmětu leasingu nájemce, nelze podle odvolacího soudu vykládat tak, že v případě předčasného zániku smlouvy by nájemce neměl právo na vypořádání práv a závazků z této smlouvy, tj. v daném případě na vypořádání nulté splátky ve výši 145 863,- Kč. V případě neuhrazení akontace by podle propočtu odvolacího soudu (vycházejícího z částky 486 315,- Kč jako celkové ceny za leasing včetně odměny za finanční služby) činila měsíční leasingová splátka 13 508,75 Kč, což znamená, že v souzené věci by byla žalovaná za trvání pronájmu smlouvy v délce šesti měsíců povinna uhradit částku 81 052,50 Kč. Za situace, kdy poskytla žalobkyni akontaci ve výši 145 863,- Kč, je třeba podle odvolacího soudu tuto poskytnutou zálohu vždy považovat za zálohu na jednotlivé splátky nájemného. Došlo-li k předčasnému zániku smluvního vztahu, je žalobkyně proto povinna zaplacenou akontaci vypořádat dle bodu 8.4.6 všeobecných smluvních podmínek a část akontace nezapočtenou na splátky nájemného použít k úhradě dlužných splátek nájemného, eventuálně dalších neuhrazených závazků. Jestliže započtená záloha ze složené akontace na šest měsíčních splátek činí 24 310,50 Kč [tj. (145 863,- Kč : 36 měsíců) x 6], nezapočtená záloha pak představuje částku 121 552,50 Kč, která je vyšší, než žalobou vymáhané dlužné splátky nájemného ve výši 56 742,- Kč. Za tohoto stavu jde podle odvolacího soudu o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nepožívá právní ochrany. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Tohoto konkrétního právního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že nepřihlédl k závazné komplexní úpravě režimu úhrady a následného zaúčtování zálohy na nultou splátku v návaznosti na vypořádání závazků z předčasně ukončené leasingové smlouvy, který je obsažen ve všeobecných smluvních podmínkách, jež jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy uzavřené mezi účastníky. Stejně jako ve vyjádření k odvolání poukázala na možnost dvojího režimu první mimořádné splátky upraveného ve všeobecných smluvních podmínkách, kdy je ponecháno na vůli nájemce, pro který z režimů se při sepsání leasingové smlouvy rozhodne. Jde o to, zda nájemcem poskytnutá záloha bude zaúčtována na nultou splátku (první mimořádnou splátku) a dnem převzetí předmětu leasingu se tato záloha stane nultou splátkou, jak tomu bylo v souzené věci, či zda bude tato záloha zúčtována rovnoměrně po dobu leasingové operace s jednotlivými splátkami, kdy se tato záloha zaúčtovává na splátky nájemného. Zdůraznila, že rozdíly mezi oběma uvedenými režimy jsou značné, a to jak z pohledu účetního a daňového, tak i z hlediska právního s ohledem na povinnost či nepovinnost takto přijatou zálohu vypořádat. Uvedenému rozlišení pak odpovídá i úprava ve všeobecných smluvních podmínkách, konkrétně úprava obsažená v bodech 3.3 a 3.4, jež pracuje s pojmy záloha na nultou splátku a záloha na splátky nájemného.
Dovolatelka rovněž oponuje názoru odvolacího soudu ohledně zneužití práva. V souzené věci je třeba podle dovolatelky ctít princip smluvní autonomie, kdy je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda, s kým a s jakým obsahem smlouvu uzavřou a jaká bude její forma.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Je i nadále přesvědčena o tom, že smluvně upravený způsob vypořádání práv a povinností z předmětného závazkového vztahu je v rozporu s obchodními zvyklostmi a se zásadami poctivého obchodního styku, který nepožívá právní ochrany. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako bezdůvodné s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (vzhledem k nesprávnému poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání proti jeho rozsudku bylo dovolání podáno ve čtyřměsíční lhůtě k podání dovolání od doručení rozhodnutí odvolacího soudu – srov. §240 odst. 3, větou druhou, o. s. ř.) a k tomu oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda a v jakém rozsahu je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (jak je tomu i v posuzovaném případě), je možné přípustnost dovolání obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je však přípustnost dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení vyloučena ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o úhradu nezaplacených leasingových splátek a smluvní pokuty), v níž dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 61 328,30 Kč s příslušenstvím.
Ačkoliv bylo o částce 61 328,30 Kč rozhodnuto jedním výrokem, je z obsahu spisu jednoznačné, že touto nepřisouzenou částkou bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (konkrétně o nároku na nezaplacené leasingové splátky v celkové výši 56 742,- Kč a dále o nároku na smluvní pokutu ve výši 4 586,30 Kč). Proto je třeba přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v posuzované věci zkoumat ve vztahu k oběma nepřiznaným částkám samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
V případě nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 586,30 Kč se jedná ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné, jelikož v tomto případě bylo rozhodováno o peněžitém plnění, jehož konkrétní výše nepřesáhla částku 50 000 Kč. Za této situace dovolací soud dovolání žalobkyně do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 4 586,30 Kč změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, pro nepřípustnost podle §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí jednak na závěru, že nultou splátku je nutné považovat za zálohu budoucích leasingových splátek nájemného a na závěru, že výkon žalobkyní uplatněného práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto ve smyslu §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany. Tento jeho závěr shledává dovolací soud nesprávným.
V souzené věci je třeba mít především na zřeteli, že předmětem sporu není majetkové vypořádání účastníků smlouvy o finančním pronájmu (leasingu) při skončení pronájmu, nýbrž právo žalobkyně jako pronajímatele vůči žalované jako nájemkyni na zaplacení dlužných splátek nájemného v celkové výši 56 742,- Kč za dobu do ukončení smlouvy.
Je nepochybné, že v případě předčasného ukončení smlouvou založeného vztahu výpovědí ze strany pronajímatele se žalovaná ve smlouvě [konkrétně v bodu 8.4.5 Všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu (leasingu) movitých věcí, které jsou nedílnou součástí předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky], zavázala k úhradě do doby ukončení smlouvy všech splatných a dosud neuhrazených splátek nájemného včetně příslušenství. Za této situace by soud přiznání takového nároku mohl žalobkyni (pronajímatelce) odepřít tehdy, pokud by toto smluvní ujednání posoudil jako neplatné (k čemuž však nedošlo) nebo v případě, že by dospěl k závěru o tom, že výkon práva vyplývající z tohoto ujednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.), jak v souzené věci odvolací soud dovodil.
Při své úvaze, ústící do závěru o zneužití práva žalobkyně jeho výkonem dle §265 obch. zák., se však odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, a to ve dvou směrech. Jednak tím, že proti smyslu shora uvedeného smluvního ujednání v bodu 8.4.5 Všeobecných smluvních podmínek považoval částku 145 863,- Kč zaplacenou žalovanou za zálohu na žalobou vymáhané splátky nájemného a dále tím, že rozpor se zásadami poctivého obchodního styku dovozoval pouze z matematického poměru zaplacené zálohy k celkové výši dlužných plátek, aniž zvážil další rozhodné skutečnosti, za kterých k předčasnému ukončení nájmu výpovědí došlo.
Sjednali-li si ve smlouvě její účastníci povinnost k zaplacení částky 145 863,- Kč jako povinnost k zaplacení zálohy na nultou splátku s tím, že takto zaplacená částka je zálohou na nultou splátku (viz bod III. smlouvy o finančním pronájmu) a že zaplacená záloha na nultou splátku nájemného je považována za zálohu do dne převzetí předmětu leasingu nájemcem (viz body 3.3 a 3.4 cit. Všeobecných smluvních podmínek), nelze v rozporu s takto vyjádřenou vůlí účastníků smlouvy vyložit, jak učinil odvolací soud, že zaplacenou zálohu na nultou splátku je třeba vždy považovat za zálohu na další jednotlivé splátky, tedy za zálohu na něco jiného, než bylo účastníky ve smlouvě výslovně sjednáno. Takový výklad nerespektuje interpretační pravidla projevu vůle stanovená v ustanovení §266 obch. zák. a je tudíž nesprávný.
Jiná je ovšem otázka, zda za situace, kdy je nájemcem v rámci akontace (nulté splátky) uhrazena značná část z celkové ceny předmětu leasingu, jež je v nepoměru k době trvání leasingové smlouvy (v souzené věci trval leasing šest měsíců), je či není výkon práva pronajímatele na zaplacení dlužných splátek nájemného v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Při tomto posouzení však nelze vystačit s pouhým zjištěním tohoto nepoměru provedeným na základě matematického propočtu, jak učinil odvolací soud, ale je třeba též přihlédnout k dalším skutečnostem, za kterých k předčasnému skončení nájemního vztahu došlo (např. k míře opotřebení, případně k technické zastaralosti předmětu leasingu ve vztahu k hodnotě zaplacených a nárokovaných splátek, k tomu, na čí straně nastaly okolnosti, pro něž došlo k předčasnému skončení leasingu, či k tomu, zda vznikl hrubý nepoměr mezi zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu a tím, co dostal nebo měl dostat pronajímatel na splátkách za dobu trvání nájmu od nájemce zaplaceno).
Za situace, kdy k těmto dalším skutečnostem odvolací soud nepřihlédl, je i v tomto směru jeho právní posouzení věci, že žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení dlužných leasingových splátek nájemného je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.), neúplné a tedy nesprávné.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, v níž bylo rozhodnuto o částce 56 742,- Kč s příslušenstvím a v obou závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu