ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.210.2004.1
sp. zn. 32 Odo 210/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce V. S., zastoupeného, advokátkou, proti žalované T. p. spol. s r.o., o zaplacení částky 68 098 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 307/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2003 č. j. 12 Cmo 215/2003-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2003 č. j. 35 Cm 307/99-62 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 68 098 Kč s 20% úrokem z prodlení ročně od 19. listopadu 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že 24. 2. 1995 uzavřel právní předchůdce žalované se žalobcem komisionářskou smlouvu podle §577 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), na jejímž základě se právní předchůdce žalované jako komisionář zavázal žalobce jako komitenta zastupovat v celním řízení, včetně vystavení jednotných celních deklarací. Žalobce předal právnímu předchůdci žalované pokyny k vyplňování jednotných celních deklarací (dále též „JCD“). Právní předchůdce žalované ve čtyřech případech vyplnil JCD v rozporu s těmito pokyny a tak nedbale, že nelze zjistit, k jakému dovozu se vztahují. Žalobci bylo v důsledku toho celním orgánem vyměřeno vyšší clo; žádosti žalobce o opravu celní úřad nevyhověl. Soud prvního stupně uzavřel, že k prokázání vzniku a výše škody je nutno zjistit, že dovezené zboží bylo deklarováno v rozporu s položkou celního sazebníku. Žalobce však neprokázal, jaké zboží vztahující se k uvedeným jednotným celním deklaracím bylo skutečně dovezeno, a také v řízení nepředložil doklady o tom, že clo uhradil a tak mu škoda v žalované výši skutečně vznikla.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003 č. j. 12 Cmo 215/2003-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že rozhodné skutečnosti pro přiznání nároku na náhradu škody žalobce neprokázal, když prokázal pouze porušení povinností z komisionářské smlouvy právním předchůdcem žalované, nikoliv však výši škody. Se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalované vyplnil JCD v rozporu s pokyny žalobce, se lze ztotožnit pouze zčásti, když podle pokynů žalobce pro nakládky z C., W., L. měly být při celní deklaraci používány údaje „ovocné šťávy, nektary a nápoje“ a od těchto údajů se celní deklarace v žádném z posuzovaných případů neodchylují. Pro dovoz „pomerančová šťáva“ žalobce označení položky podle celního sazebníku neuvedl, nelze proto porušení povinnosti z komisionářské smlouvy komisionáři vytknout. Uvedené skutečnosti však nejsou pro posouzení oprávněnosti uplatněného nároku rozhodné vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal vznik škody, to jest zmenšení majetku v důsledku škodné události. Žalobce totiž neprokázal zaplacení celního dluhu právnímu předchůdci žalované, případně celnímu úřadu. Protože rozhodná skutečnost, kterou je existence škody, v řízení prokázána nebyla, je nerozhodné, že došlo k porušení smluvní povinnosti z komisionářské smlouvy a v jakém rozsahu, i to, zda faktury jsou či nejsou podle celního zákona postačujícím dokladem ke ztotožnění dováženého zboží, pro které je podávána celní deklarace. Pokud žalobce v odvolání tvrdí, že doklady o zaplacení deklarovaných částek k důkazu předložil, protože byly připojeny výpisy z bankovních účtů u … banky, a. s., a …banky, a. s., vždy ke každé celní deklaraci a faktuře, není toto jeho tvrzení obsahem spisu prokázáno, protože ve spisu se výpisy z bankovních účtů nenacházejí a ani nebyly jako důkazy v řízení žalobcem označeny a navrženy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odkázal ohledně jeho přípustnosti na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci spatřuje v nesplnění poučovací povinnosti soudu stanovené v §119a o. s. ř. Soud prvního stupně se dovolatele na prokázání vzniku škody nikdy nedotazoval, z průběhu řízení nevyplývalo, že by měl pochybnosti o vzniku škody. Existenci vzniku škody považuje dovolatel za nespornou skutečnost, když žalovaný nerozporoval ani její existenci ani její výši. Pokud měl soud pochybnosti o vzniku škody, měl dovolatele k jejímu prokázání vyzvat. Tuto povinnost soud nesplnil, jeho poučení bylo všeobecné, vágní a nekonkrétní. Dovolatel také nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Ze skutečnosti, že žádal o navrácení neoprávněně uhrazeného cla totiž vyplývá, že toto clo muselo být předtím uhrazeno, jinak by o jeho vrácení nemohl žádat. Dovolatel dále poukázal na tu okolnost, že jediným dokladem, který zahraniční zásilku doprovází na českou hranici, je faktura od zahraničního dodavatele, na jejímž základě se identifikuje dovážené zboží a vystavují ostatní doklady – např. celní deklarace. Pokud dovolatel předložil čtyři faktury a k nim čtyři celní deklarace, v nichž žalovaný chybně přiřadil kód s vyšším clem, splnil svoji důkazní povinnost, neboť výše škody vyplývá z faktury a celního sazebníku, který je právním předpisem, jehož výklad a hodnocení je oprávněn provádět pouze soud. Dovolatel tedy předložil dostatečné důkazy k prokázání vzniku škody a pokud soud z provedených důkazů vznik škody a její výši nedovodil, rozhodl v rozporu s právními předpisy. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalobce neprokázal všechny rozhodné skutečnosti nezbytné pro přiznání nároku na náhradu škody, která mu vznikla úhradou vyššího cla, než byl povinen zaplatit, a to v důsledku nesprávného zařazení zboží právním předchůdcem žalované v jednotné celní deklaraci. Tímto neprokázaným předpokladem nároku na náhradu škody je podle závěru odvolacího soudu samotný vznik škody.
Dovolatel uvádí, že uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových zjištěních a závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu