ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.235.2005.1
sp. zn. 32 Odo 235/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně M. s.r.o., proti žalované V., s.r.o., o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 157/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2004, č.j. 47 Co 14/2004-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. října 2003, č.j. 17 C 157/2003-107, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem rozestavěné stavby blíže specifikované ve výroku rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle odůvodnění rozhodnutí byla mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem dne 25. července 2002 platně uzavřena smlouva o dílo v režimu §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž za stěžejní pro rozhodnutí ve věci považovaly soudy obou stupňů v ní obsažené ujednání, jímž účastníci vyřešili otázku vlastnictví zhotovované stavby v souladu s ustanovením §542 odst. 1 obch. zák. tak, že vlastníkem zhotovovaného díla i po dobu výstavby je objednatel (žalovaná). Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu řádně vypořádal se všemi výhradami, které žalobkyně proti uvedené smlouvě uplatnila a zopakovala v odvolacím řízení, a to jak z pohledu jí namítané neurčitosti při stanovení předmětu a ceny díla, tak i k otázce záměny objednatele a zhotovitele v rubrikách určených pro podpis smlouvy. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil tvrzení odvolatelky (žalobkyně) o „simulaci“ právního úkonu, jehož účelem bylo získání úvěru žalovanou, který měl posléze sloužit k profinancování stavby. Dospěl k závěru, že vůle účastníků skutečně směřovala k uzavření uvedené smlouvy, tedy že účastníci chtěli (vážně) tuto smlouvu uzavřít a také ji uzavřeli, aniž by předstírali uzavření smlouvy jiné, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně posoudil motivaci účastníků při uzavírání smlouvy nerozhodnou.
Odvolací soud neshledal ani důvodnou námitku odvolatelky, že žalovaná od předmětné smlouvy odstoupila. Také touto otázkou se soud prvního stupně podle odvolacího soudu důsledně zabýval, přičemž na rámec odůvodnění soudu prvního stupně poznamenal, že s ohledem na ustanovení §542 obch. zák. ani případné (byť platné) odstoupení od smlouvy o provedení stavby nemá vliv na vlastnické právo objednatele ke zhotovované stavbě jako věci. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka spatřuje dovolací důvod v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“], jíž se dle jejího názoru soud dopustil neprovedením jí navržených důkazů, čímž jí bylo odňato právo na spravedlivý proces. Jako další důvod pro podání dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí má pro nesprávné právní posouzení věci zásadní právní význam, jelikož soud při rozhodování o žalobě o určení dovozoval vlastnické právo jen z textu uzavřené smlouvy o dílo a věc neposuzoval ve všech souvislostech, k jejichž prokázání navrhovala důkazy.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že neprováděly dokazování k otázce uzavření smlouvy o dílo. Rovněž tak podle jejího názoru pochybily, pokud nevzaly při rozhodování v úvahu jí tvrzené skutečnosti (konkrétně že to byla právě žalobkyně, která byla výhercem výběrového řízení, na základě něhož pak byla oprávněna postavit předmětnou stavbu a že celou stavbu profinancovala, od samého počátku ji považovala za vlastní a také se jako vlastník ke stavbě chovala). Tvrdí, že ani jedna ze zúčastněných stran neuvažovala o tom, že by mělo dojít ke změně vlastnictví a že od samotného počátku považovala sebe nejen za zhotovitele, ale i za vlastníka stavby, kterou měla provést. Rovněž namítá, že vůle účastníků nesměřovala k tomu, aby na základě smlouvy o dílo fakticky prováděla stavbu pro žalovanou, která by se následně stala jeho vlastnicí. Podle dovolatelky měla předmětná smlouva sloužit k tomu, zda-li na základě takové smlouvy by mohl být poskytnut úvěr a stavba případně profinancována. Tvrdí, že ani jeden z účastníků neměl žádný úmysl týkající se vlastnictví stavby ve prospěch žalované.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovolání vyhověl a rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Podle vyjádření žalované nemá dovolatelkou napadené rozhodnutí zásadní právní význam, dovolání není přípustné, ani důvodné. Žalovaná, která se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, má za to, že rozsudky soudů obou stupňů jsou věcně správné jak po stránce skutkových zjištění, jejich úplnosti, tak i správnosti jejich právního posouzení a provedeného odůvodnění.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla. Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázku, kdo je vlastníkem zhotovované věci, jejíž posouzení dovolatelka napadla, řeší zákon v dispozitivním ustanovení §542 obch. zák. pro případ, že se účastníci ve smlouvě nedohodnou jinak, a zcela v souladu s touto normou ji řešil i odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně). Za situace, kdy ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že podle ujednání účastníků v jimi uzavřené smlouvě o dílo je vlastníkem zhotovované věci žalovaná (objednatel), je jen tato a žádná jiná okolnost rozhodující pro posouzení, kdo je vlastníkem zhotovované věci.
Skutečnosti, které dovolatelka popisuje v dovolání (že vyhrála výběrové řízení, že stavbu profinancovala a že ji považovala od počátku za vlastní a také se tak k ní chovala, že účelem smlouvy bylo získání úvěru, přičemž při jejím uzavření účastníci neměli úmysl, aby vlastníkem zhotovované věci byla žalovaná) a k nimž měly soudy podle jejího názoru při řešení uvedené otázky přihlédnout, jsou zcela právně nerozhodné a nemohou nic změnit na tom, kdo je v souzené věci vlastníkem zhotovované věci. Tyto dovolatelkou tvrzené skutečnosti nemají na otázku vlastnictví zhotovované věci vliv, protože zákon s nimi otázku vzniku (změny, či zániku) vlastnictví zhotovované věci, která je zcela jasně řešena v již uvedeném dispozitivním ustanovení §542 obch. zák., nespojuje.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za této situace nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat dovolatelkou tvrzenou vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jíž se podle jejího názoru měly soudy obou stupňů dopustit odmítnutím jí navržených důkazů. Obecně vzato, soudy se mohou při provádění dokazování uvedené jiné vady řízení dopustit, dovolací soud je však oprávněn k ní přihlížet a zabývat se jí jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [ 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. , neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu