ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.247.2005.1
sp. zn. 32 Odo 247/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně A. spol. s r.o., proti žalované B. spol. s r.o., o bezplatné odstranění vad, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 118/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2004, č.j. 4 Cmo 233/2003-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně, aby odvolací soud připustil přistoupení Mgr. M. D., správce konkursní podstaty úpadkyně B. g. a.s., do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované (výrok I.). Dále potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2003, č.j. 3 Cm 118/96-205, v odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalované bezplatně odstranit vady stavby „Terasový obytný pahorek“ v O. specifikované ve výroku rozhodnutí, a ve výroku o nákladech řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, které ze zjištěného skutkového stavu dovodil. Podle shodného závěru soudů obou stupňů žalovaná vkladem podniku do nově založené společnosti B. g. a.s., k němuž došlo v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ztratila svou pasivní věcnou legitimaci, přičemž její povinnosti coby zhotovitele ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky přešly na společnost B. g. a.s. Plnění, které je žalobou požadováno, je plnění zastupitelné, které není vázáno jen na osobu dlužníka. Závazek žalované tak přešel na univerzálního právního nástupce žalované, který i s ohledem na zapsaný předmět podnikání v obchodním rejstříku mohl závazek vůči žalobkyni uspokojit. Žalovaná podle odvolacího soudu sice za tohoto stavu za splnění závazku ručí, nemůže však být jako ručitel ke splnění závazku zavázána za situace, kdy žalobkyně skutková tvrzení adekvátně vzniklé situaci nedoplnila.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolatelce (žalobkyni) vytýkající soudu prvního stupně nedostatečné splnění poučovací povinnosti. Podle obsahu spisu tak soud učinil jednak písemnou výzvou již dne 30. ledna 2003 a poté i při jednání dne 29. dubna 2003, kdy ji poučil o vhodnosti návrhu podle §107a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a o potřebě doplnit skutková tvrzení s ohledem na přechod závazků žalované jako zhotovitele na právního nástupce, jakož i o tom, že jí v případě nesplnění povinnosti tvrzení hrozí nepříznivé rozhodnutí ve věci. Za situace, kdy žalobkyně příslušný návrh podle uvedeného ustanovení nepodala a ani netvrdila, že požaduje plnění po žalované jako ručiteli za závazky převzaté jejím právním nástupcem, tj. společností B. g. a.s., soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu zamítl.
Návrhu žalobkyně podle §92 odst. 1 o. s. ř. na přistoupení Mgr. M. D., správce konkursní podstaty úpadkyně B. g. a.s. do řízení na straně žalované, který žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení, odvolací soud nevyhověl s poukazem na ustanovení §216 o. s. ř., podle něhož nelze ustanovení §92 o. s. ř. v odvolacím řízení aplikovat.
Odvolací soud rovněž nepřihlédl k námitce odvolatelky, že jí společnost B. g. a.s. neoznámila převzetí závazku žalované, čímž jí znemožnila tomuto úkonu odporovat. Podle odvolacího soudu šlo totiž o tvrzení nové skutečnosti, kterou žalobkyně, ač řádně poučena, neuplatnila v řízení před soudem prvního stupně.
Za stavu, kdy odvolací soud žádné pochybení soudu prvního stupně neshledal, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Podle dovolatelky soudy obou stupňů pochybily, pokud dospěly k závěru o pouhém ručení žalované za splnění závazku společnosti B. g. a.s., aniž vzaly v úvahu neoddělitelné propojení této společnosti a žalované, o čemž svědčí dle jejího tvrzení skutečnosti týkající se obou společností zapsané v obchodním rejstříku. Za významné označila i tu skutečnost, že ke vkladu majetku žalované do společnosti B. g. a.s. došlo až po podání žaloby.
V poučení soudu prvního stupně podle §118a odst. 2 o. s. ř. dovolatelka postrádá upozornění na možnost zamítnutí žaloby či zastavení řízení. Odvolací soud podle jejího názoru zase pochybil, pokud za stavu, kdy v podaném odvolání, tj. před nabytím právní moci rozsudku soudu prvního stupně, přistoupila k novému označení žalované, věc nevrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Poukazujíc na tvrzené nedostatky týkající se zmocnění Mgr. M. D. dovolatelka rozporuje přiznání nákladů řízení „Mgr. M. D., správci konkursní podstaty úpadce, jímž je a.s.“. Jako jeden z důvodů pro žalobkyni nepříznivého rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatelka označila neobvykle velký počet vad předmětné stavby. Stejně jako v odvolání poukazuje i na nesprávnou formu rozhodnutí soudu prvního stupně, když tvrdí, že nemělo být rozhodnuto rozsudkem, nýbrž usnesením.
Zásadní právní význam má v souzené věci podle dovolatelky posouzení, zda mělo být rozhodnuto usnesením (místo rozsudku), zda se jí dostalo řádného poučení soudem podle §118a odst. 2 o. s. ř., zda a jak úpadkyně B. g. a.s. dostála své zákonné oznamovací povinnosti podle §477 odst. 3 o. s. ř. (dovolatelka má zřejmě na mysli obchodní zákoník – dále též jen „obch. zák.“) a jaký důsledek má její případné nesplnění pro postavení žalobkyně v řízení, zda žalobkyně včas učinila změnu v označení žalované, zda soudy měly vzít v úvahu stav zápisů v obchodním rejstříku a z nich plynoucích majetkových vztahů mezi žalovanou a jejím právním nástupcem, jakož i k třetím osobám, a konečně jaké je postavení advokáta coby správce konkursní podstaty z hlediska přiznání náhrady nákladů řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, mající povahu usnesení ve smyslu §167 o. s. ř., jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na přistoupení Mgr. M. D., správce konkursní podstaty úpadkyně B. g. a.s., do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. by přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen v případě, kdyby odvolací soud v rozporu s ustanovením §216 odst. 1 o. s. ř. připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha, C. H. Beck 2003, strana 305); o takový případ však v souzené věci nešlo, jelikož odvolací soud, v souladu s ustanovením §216 odst. 1 o. s. ř., které aplikaci ustanovení §92, 97 a 98 o. s. ř. pro odvolací řízení výslovně vylučuje, rozhodl o zamítnutí návrhu žalobkyně podaného v průběhu odvolacího řízení podle §92 o. s. ř.
Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za předpokladu, že jde o usnesení ve věci samé a že jím bylo potvrzeno, případně změněno usnesení soudu prvního stupně. Za stavu, kdy ani jednu z obou těchto podmínek rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku nesplňuje, není dovolání v tomto rozsahu přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a rozhodnutí o nákladech řízení.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou takovou právní otázku, na jejímž řešení založil odvolací soud svůj závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění nároku z odpovědnosti za vady. Řešení otázek, které dovolatelka považuje za právně významné (zda-li byla splněna oznamovací povinnost dle §497 odst. 3 obch. zák. či zda ze skutečností zapsaných v obchodním rejstříku vyplývá „neoddělitelné propojení“ žalované s firmou B. g. a.s.), jsou pro závěr o nedostatku aktivní legitimace právně bezvýznamné a nic na něm nemohou změnit.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou a dovolací soud neshledal ani jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že po jeho zahájení došlo ke vkladu podniku žalované do nově založené společnosti B. g. a.s., bylo v souzené věci správně za aplikace §59 odst. 5 obch. zák., podle něhož se při vkladu podniku nebo jeho části použijí přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku, vycházeno z ustanovení §476 odst. 1 obch. zák., podle něhož se smlouvou o prodeji podniku kupující zavazuje rovněž převzít závazky prodávajícího související s podnikem, jakož i z ustanovení §477 obch. zák., podle něhož na kupujícího (tj. B. g. a.s.) přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1), přičemž k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele (tj. žalobkyně) a prodávající (tj. žalovaná) ručí za splnění převedených závazků kupujícím (odstavec 3).
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za této situace nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat dalšími námitkami dovolatelky (že nemělo být rozhodnuto rozsudkem, ale usnesením, že se jí nedostalo řádného poučení soudem dle §118a odst. 2 o. s. ř.), jež by bylo možné podřadit pod vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud oprávněn přihlížet a zabývat se jimi jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž tak dovolání v ostatním rozsahu, tj. směřující proti zbývající části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, jakož i proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. října 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu