ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.315.2004.1
sp. zn. 32 Odo 315/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně V., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované C., k. s., o zaplacení 1 265 314 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43/33 Cm 711/96, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2003 č. j. 5 Cmo 177/2002 - 69, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2003 č. j. 5 Cmo 177/2002 - 69 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2002 č. j. 43/33 Cm 711/96 - 55, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. prosince 2003 č. j. 5 Cmo 177/2002 - 69 potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2002 č. j. 43/33 Cm 711/96 - 55, jímž bylo odmítnuto podání žalobkyně ze dne 1. dubna 1996 z důvodu neodstranění vad žaloby a dále bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 50 620 Kč žalobkyni a náhradě nákladů řízení (výrok I.). Současně odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně přes řádnou výzvu k odstranění vad žaloby /usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 43/33 Cm 711/96 - 53/ s upozorněním na následky jejího nesplnění neuvedla dostatek skutkových tvrzení k uplatněnému nároku. Za situace, kdy se na základě jí tvrzeného závazkového vztahu domáhala po žalované zaplacení kupní ceny, byla žalobkyně povinna uvést zejména, zda a kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva, co bylo obsahem smluvních ujednání (popíše konkrétní práva a povinnosti stran, včetně dohody o ceně, splatnosti, dohody o ceně způsobu splnění závazku, případně dohodnuté sankce za porušení povinnosti atd.), co bylo předmětem plnění (druh, množství, kvalita), zda a kdy žalobkyně ve prospěch žalované plnila, jakým způsobem a v jakém rozsahu, zda a kdy žalovaná plnění převzala, kdy nastala splatnost ceny plnění, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně k výše uvedené fakturované částce, pokud nebyl požadovaný úrok z prodlení smluven, sdělit jakým způsobem dospěla k jeho výši. Žaloba sice odkazuje na kupní smlouvu a faktury s dodacím listem, které však samy o sobě, i když jsou připojeny, žalobou ani její součástí nejsou, takže podle odvolacího soudu není zřejmé, proč se žalobkyně zaplacení vymáhané částky domáhá a z jakých skutkových okolností tento nárok dovozuje. Neodstraněné vady žaloby jsou takového charakteru, že neumožňují pokračovat v řízení (§43 o. s. ř.). Pokud za této situace soud prvního stupně žalobu pro její neprojednatelnost odmítl, postupoval správně, a protože tento nedostatek nebyl odstraněn ani v odvolacím řízení, jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že pokud podle soudu prvního stupně její žaloba všechny náležitosti neobsahovala, měl ji odmítnout již před vydáním platebního rozkazu, a nikoli platební rozkaz vydat, jak učinil. Z postupu soudu prvního stupně žalobkyně dovodila, že žaloba byla dostačující jak pro zahájení řízení, tak pro vydání soudního rozhodnutí – platebního rozkazu. Pokud tedy soud prvního stupně vydal ve věci platební rozkaz bez výzvy k doplnění tvrzení a tuto výzvu učinil až po podání odporu, není jeho postup končící odmítnutím žaloby opodstatněný. Podle dovolatelky soud prvního stupně po ní nesprávně požadoval doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, ale nikoli pro procesní stránku věci, takže o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, nešlo. Tím, že soudy spojovaly s nedoplněním údajů vyžadovaných soudem prvního stupně nesprávné následky podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., jednaly v rozporu se zákonem. Za vadu řízení dále považuje zejména to, že soud v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. žádným způsobem nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci a neprováděl ve věci důkazy, a to přesto, že rozhodné okolnosti byly žalobkyní tvrzeny a důkazy k jejich prokázání byly žalobkyní navrhnuty. Nesprávným postupem obou soudů tak byla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby) a je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). I když dovolatelka v dovolání tytu vady uplatňovala, její dovolací argumenty jsou však kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby a ani z obsahu spisu se tyto vady nepodávají. V mezích uplatněného dovolacího důvodu se proto Nejvyšší soud zabýval správností právního závěru odvolacího soudu, že žaloba pro nevylíčení rozhodujících skutečností trpí vadami bránícími pokračování v řízení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravující překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravující překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, č. j. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba postrádá vylíčení rozhodujících skutečností, neboť v ní chybí základní údaje zejména o poskytnutí plnění žalované - není v ní uvedeno, kdy, v jakém množství a jaké zboží mělo být žalované dodáno, přičemž tyto údaje nebyly uvedeny ani v podaném odvolání. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Z žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobkyně po žalované domáhala úhrady plnění, které jí dodala na základě kupní smlouvy o prodeji a nákupu vlnařské příze česané ze dne 16. 10. 1992, přičemž cenu plnění vyúčtovala čtyřmi daňovými doklady. Na č.l. 5 – 21 spisu jsou založeny citovaná smlouva, daňové doklady - faktury a dodací listy, které jsou v žalobě označeny jako důkazy a jsou jako přílohy připojeny k žalobě.
Usnesením ze dne 29. listopadu 2001 č. j. 43/33 Cm 711/96-53 soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení usnesení doplnila své podání – žalobu vylíčením rozhodujících skutkových tvrzení, tak že vylíčí všechny skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku včetně dat, které nastaly. Přitom ji poučil, že toto doplnění má provést tak, že uvede obsah smluvních ujednání potřebných pro rozhodnutí soudu, jak a kdy splnila závazek ze smlouvy a co bylo předmětem plnění a jak a kdy se stala žalovaná částka splatnou. Také ji vyzval, aby k tvrzeným skutečnostem označila důkazy. Současně ji poučil, že žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, jestliže ve stanovené lhůtě vytčené vady žaloby neodstraní a v řízení nebude možné pro tyto nedostatky pokračovat.
Z odvolání žalobkyně ze dne 8. dubna 2002 (č.l. 59 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby se mimo jiné podává, že žalobkyně zpřesňuje svou žalobu tak, že rozvádí rozhodující skutečnosti uvedené v žalobě s tím, že žaloba ze dne 1. 4. 1996 obsahovala veškeré náležitosti, které jsou na tento procesní úkon ve smyslu §42 a 79 o. s. ř. kladeny.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobkyně neuvedla v žalobě a ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně vymezila předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak v žalobě a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny, které coby důkazní materiál připojila k žalobě a na které v textu žaloby a odvolání výslovně odkázala. Z textu žaloby a připojených příloh (zejména ze smlouvy ze dne 16. 10. 1992, dodacích listů a daňových dokladů - faktur) bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že se žalobkyně domáhá zaplacení ceny zboží, které žalované dodala na základě smlouvy ze dne 16. 10. 1992, přičemž rovněž bylo skutkově dostatečně vymezeno, o jaké zboží se jednalo. Nelze tak souhlasit se soudem prvního stupně, pokud po žalobkyni požadoval doplnění žaloby také o údaj, co bylo předmětem plnění. Pokud ji pak soud vyzýval k doplnění dalších údajů,, byly tyto skutečnosti nepochybně významné pro meritorní posouzení věci, nikoli však nutné pro projednání žaloby. Nebyly totiž potřebné k individualizaci nároku žalobkyně, neboť i bez jejich uvedení bylo zřejmé, jaký nárok a na základě čeho žalobkyně uplatňuje. Jak již bylo výše uvedeno, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). O takový případ však v posuzované věci nešlo. Dovolací soud tak shledal důvodnou námitku dovolateky, že soudy obou stupňů po ní požadovaly doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci a že s jejich nedoplněním spojovaly nesprávně následky podle §43 odst. 2 o. s. ř.
Shora již bylo uvedeno, že žalobkyně vylíčila rozhodující skutečnosti nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, nejen v samotné žalobě, ale zprostředkovaně i odkazem na přílohy připojené k žalobě a k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, odvolací soud však toto zprostředkované vylíčení rozhodujících skutečností mající původ v odkazu na listiny připojené k žalobě a k odvolání zcela pominul, čímž postupoval v rozporu s konstantní soudní judikaturou (viz shora již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 370/96 a sp. zn. 29 Cdo 1089/2000).
Za uvedené situace, kdy žalobkyně rozhodující skutečnosti umožňující vymezení skutkového základu věci ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. vylíčila, dovolací soud přisvědčil dovolatelce, že překážka řízení nenastala a v řízení tak bylo možné o uplatněném nároku pokračovat. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud po vyzvání žalobkyně podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl; odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení nenapravil.
Další námitce dovolatelky o projednatelnosti žaloby v případě předcházejícího vydání platebního rozkazu dovolací soud nepřisvědčil.
Otázka, zda-li byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, je v souvislosti s posuzováním úplnosti žalobního návrhu (§79 odst. 1 o. s. ř.) nerozhodná. Skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební rozkaz, nedostatky žaloby nikterak nezhojuje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). Vydá-li soud platební rozkaz, aniž je splněna podmínka, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, nečiní to neprojednatelnou žalobu projednatelnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu