ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.386.2004.1
sp. zn. 32 Odo 386/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobců a) Ing. T.S. a b) Ing. R. S., proti žalovanému Ing. L. T., o zaplacení částky 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 601/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003 č. j. 39 Co 110/2003-216, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003 č. j. 39 Co 110/2003-216 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. března 2002 č. j. 26 C 601/97-186 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. března 2002 č. j. 26 C 601/97-186 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 100 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jako objednatelé uzavřeli 9. 7. 1993 se žalovaným jako zhotovitelem smlouvu o dílo č. 120-8-93, v níž se žalovaný zavázal zpracovat pro stavbu rodinného domu žalobců v P. – B. projektovou dokumentaci pro vydání stavebního povolení. Za zpracovanou projektovou dokumentaci zaplatili žalobci žalovanému částku 211 200 Kč. Po předání stavby zhotovitelem reklamoval žalobce dopisem z 12. 5. 1997 u žalovaného vady předmětu díla – projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, spočívající v nedostatečném vytápění haly, ložnice rodičů a dětského pokoje, v nedostatečném výkonu kotle, v nedostatečném vybavení místností radiátory, v nedostatečném zabezpečení ohřevu vody a v regulaci neumožňující přístup, když tyto vady byly způsobeny vadami projektu. Ze znaleckých posudků Ing. M. J. a Ing. M. K. vzal soud prvního stupně za prokázané, že projekt vypracovaný žalovaným vykazoval vady, neboť žalovaný nesprávně vypočetl tepelné ztráty v nedostatečně vytápěných místnostech, v důsledku čehož podhodnotil i potřebný výkon kotle. Soud prvního stupně smlouvu účastníků posoudil jako smlouvu o dílo, jejíž režim se řídí na základě dohody účastníků §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Uplatněnou námitku promlčení shledal nedůvodnou, neboť k předání díla došlo nejpozději 29. 4. 1994, kdy žalovaný žádal o vydání stavebního povolení, promlčecí doba pak nemohla ve smyslu §393 odst. 2 a §379 ObchZ marně uplynout, když žaloba byla podána 3. 10. 1997. Lhůtu pro oznámení vad posoudil soud prvního stupně podle §562 odst. 2 písm. c) ObchZ jako pětiletou, neboť se jednalo o dílčí dodávku pro stavbu. Reklamace i nárok na slevu byly dle závěru soudu prvního stupně řádně a včas uplatněny. Při stanovení výše slevy vyšel soud prvního stupně ze znaleckých posudků, podle nichž by sleva z ceny díla měla být stanovena částkou nákladů na výměnu nesprávně spočítaných těles, na rekonstrukci kotelny a pořízení čerpadla, což znalec K. vyčíslil na částku 75 648 Kč; k této částce soud prvního stupně ještě připočetl náklady na výměnu kotle ve výši 24 352 Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003 č. j. 39 Co 110/2003-216 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobcům částku 100 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že právní vztahy mezi žalobci a žalovaným vzniklé na podkladě smlouvy z 9. 7. 1993 je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku, neboť v záhlaví smlouvy je užití tohoto právního předpisu podle §262 ObchZ výslovně sjednáno. Správnou shledal i aplikaci §536 a násl. ObchZ a navazující závěry o uplatněném nároku z odpovědnosti za vady díla spočívající v chybném projektu ústředního topení pro vydání stavebního povolení. Odvolací soud akceptoval také závěr soudu prvního stupně o termínu předání díla, kterým je datum, kdy žalovaný jménem žalobců požádal o vydání stavebního povolení a žalobcům tak vzniklo právo uplatňovat u žalovaného vady díla ve smyslu §560 ObchZ; ztotožnil se i se závěrem o pětileté lhůtě pro oznámení vad díla podle §562 odst. 1 písm. c) ObchZ. Ve světle §345 odst. 2 ObchZ má i odvolací soud za to, že dodáním chybného projektu ústředního vytápění došlo ze strany žalovaného k porušení smlouvy podstatným způsobem, takže žalobci byli oprávněni uplatňovat nároky z vad díla podle §436 odst. 1 ObchZ. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci uplatnili své nároky z odpovědnosti za vady díla již dopisem ze dne 4. 10. 1996, který žalovaný převzal 7. 10. 1996, a jenž má všechny náležitosti reklamace. V tomto dopise požadovali žalobci podle §436 odst. 1 písm. b) ObchZ odstranění vad. Dopis z 12. 5. 1997, v němž žalobci požadovali slevu z ceny díla, pak lze podle závěru odvolacího soudu považovat pouze za novou volbu nároku z odpovědnosti za vady, která je ovšem přípustná pouze za podmínek §436 odst. 2 ObchZ. Tyto podmínky však žalobci nesplnili, neboť netvrdili ani po poučení odvolacím soudem podle 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že by žalovaný se změnou původního požadavku souhlasil, že by se jednalo o vady neopravitelné, že by s jejich opravou byly spojeny nepřiměřené náklady nebo že žalovaný vady neodstranil v přiměřené dodatečné lhůtě, resp. před jejím uplynutím oznámil, že vady neodstraní. Nárok na slevu z ceny díla proto není dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci spočívajícím v tom, že podle jejich názoru není v předmětné smlouvě o dílo užití obchodního zákoníku výslovně ujednáno, jak bylo nezbytné podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 1962/98. Soud prvního stupně i soud odvolací totiž přehlédly, že žalobci i žalovaný při svých účastnických výpovědích sdělili, že si otázku právního režimu dobře neuvědomili, protože jsou laici. Na právní režim mezi účastníky řízení tedy odvolací soud nesprávně aplikoval obchodní zákoník, když nebyly naplněny podmínky dohody o volbě práva, která musí obsahovat výslovný projev vůle, musí být zachována písemná forma tohoto právního úkonu, obsah listiny musí být určitý a strany si volby práva musí být vědomy. Tyto podmínky dohody o volbě práva nebyly podle dovolatelů naplněny, a proto nedošlo k jejímu uzavření. Vztah žalobců a žalovaného se proto řídí režimem zákoníku občanského, a proto jsou úvahy odvolacího soudu o změně reklamačního nároku právně nerozhodné, když se jednalo o zcela jiný právní režim. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, neboť žalovanému vznikla na základě reklamace ze dne 4. 10. 1996 povinnost odstranit vady díla. Žalovaný vady díla odstranil ještě před podáním žaloby. Požadavek na poskytnutí slevy ceny díla není oprávněný. Pro případ, že by dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu pro jiné věcné důvody nesprávným, namítl žalovaný v souladu se svými předchozími vyjádřeními nedostatek aktivní legitimace žalobců. Smluvním partnerem žalovaného ve věci vyhotovení realizačního projektu, podle kterého bylo dílo (topení) instalováno, byla společnost D., a. s., na základě smlouvy o dílo č. 120-10-94 ze dne 21. 12. 1994, nikoliv žalobci. Reklamované vady se totiž týkaly realizačního projektu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatelé zpochybnili právní posouzení věci odvolacím soudem, uplatnili tedy dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když tato nesprávnost spočívá podle názoru dovolatelů v posouzení dohody účastníků o volbě práva ve smyslu §262 odst. 1 ObchZ.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
I podle §262 odst. 1 ObchZ ve znění účinném ke dni 9. 7. 1993, kdy byla uzavřena předmětná smlouva o dílo, platilo, že si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení vyžaduje dohoda podle odstavce 1 písemnou formu. V posuzované věci smlouva o dílo uzavřená účastníky byla v záhlaví označena jako „smlouva o dílo uzavřená podle §536 a násl. obchodního zákoníku“. Odvolací soud na základě tohoto označení dospěl k závěru, že užití obchodního zákoníku bylo takto stranami sjednáno. Odvolací soud postavil svůj závěr pouze na označení smlouvy v záhlaví.
I takový projev vůle, pokud není jednoznačný, jakým je dohoda o volbě práva podle §262 odst. 1 ObchZ, se však musí vykládat podle interpretačních pravidel určených v §266 Ob chZ, a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Zásadní pochybení odvolacího soudu při posouzení, zda strany uzavřely dohodu podle §262 odst. 1 ObchZ, umožňující kterýmkoliv subjektům dohodnout se písemně o tom, že se jejich právní vztah podrobí režimu obchodního zákoníku, tedy spočívá v tom, že vůbec na daný případ nepoužil pravidla výkladu projevu vůle. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Za situace, kdy nebyla výslovná dohoda o volbě práva podle §262 odst. 1 ObchZ (za tuto výslovnou dohodu nelze považovat odkaz na ustanovení §536 a násl. ObchZ) a v průběhu řízení byla stanoviska účastníků řízení rozporná, měl soud provést výklad projevu vůle účastníků podle §266 ObchZ a tímto výkladem zjistit, jaká byla vůle účastníků při uzavření smlouvy o dílo, což neučinil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. června 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r
předseda senátu