ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.387.2004.1
sp. zn. 32 Odo 387/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E., s. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované S.-F., a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 358 390 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 38/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2004, č. j. 5 Cmo 94/2002 - 44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem pro uznání ze dne 16. ledna 2002 č. j. 7 Cm 38/98 - 23 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 358 390 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, kdy usnesením ze dne 5. prosince 2001, č. j. 7 Cm 38/98 – 18, uložil žalované, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení ve věci písemně vyjádřila a pokud nárok uplatněný žalobou zcela neuznává, ve svém vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a označila důkazy k jejich prokázání. Soud zároveň žalovanou poučil o tom, že jestliže se bez vážného důvodu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, má se zato, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává a soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. ve věci rozsudkem pro uznání (§114b o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stanovená lhůta marně uplynula, soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady, aby bez nařízení jednání rozhodl ve věci podle §153a odst. 3 a 4 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. ledna 2004, č. j. 5 Cmo 94/2002 – 44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně zcela v souladu s ustanoveními §114b a 153a odst. 3 a 4 o. s. ř., když žalobě rozsudkem pro uznání vyhověl, aniž bylo nutno nařizovat ve věci jednání, neboť pro to byly splněny všechny zákonné podmínky. Žaloba byla žalované řádně doručena spolu s platebním rozkazem a žalovaná proti němu podala platební rozkaz. Soud prvního stupně vyzval žalovanou, aby se k žalobě vyjádřila, a to výzvou obsaženou v usnesení. Výzva přitom obsahovala veškeré náležitosti stanovené v §114b odst. 1 o. s. ř, jakož i lhůtu ke splnění uložené povinnosti podle §114b odst. 5 o. s. ř. Zásilku, která obsahovala usnesení s výzvou převzal zástupkyně žalované JUDr. M. M., CSc. dne 10. 12. 2001. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K poslednímu dni 30 denní lhůty tak nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř . Námitku žalované týkající se procesního pochybení soudu prvního stupně, že výzva nebyla řádně doručena žalované do vlastních rukou, odvolací soud nepřijal, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Namítá, že ust. §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. stanoví soudu povinnost doručit usnesení do vlastních rukou žalované, přičemž náhradní doručení je ze zákona vyloučeno. Soud však předmětné usnesení do vlastních rukou žalované ve smyslu §47 odst. 1 až 3 o. s. ř nedoručil, neboť rozhodnutí doručil pouze zástupkyni žalované, tj. osobě, které tak mohl doručit až v druhé řadě (§47 odst. 4 o. s . ř.). Dovolatel přitom poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ( č. II. ÚS 251/02, II. ÚS 177/2000 atd.), kterými bylo zrušeno rozhodnutí soudu, jimiž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, když výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena pouze zástupci stěžovatelů a nikoli stěžovatelům samým. Z tohoto důvodu navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel shledává ( a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. musí být doručeno do vlastních rukou žalované, nebo zda takové usnesení může být doručeno pouze jejímu zástupci, aby usnesení mělo podle §114b o. s. ř. sledované právní účinky, tj. z nesplnění jím uložených povinností dovozovat výše uvedené nepříznivé důsledky pro žalovanou.
Dovolací soud názoru dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s právem, pokud nepřihlédl k jeho námitce o nedostatku předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání spočívající v tom, že v rozporu s ustanovením §114b o. s. ř. soud nedoručil usnesení žalované do vlastních rukou, nepřisvědčil.
Podle ustanovení §24 věty první o. s. ř. se může účastník dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce vybavený procesní plnou mocí je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28a odst. 1 o. s. ř.), ať je jím advokát (§25 o. s. ř.) nebo jiný zmocněnec (§27 o. s. ř.). Proto ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Je tomu tak zejména z toho důvodu, aby tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupení v občanském soudním řízení, kterým je kvalifikované vystupování účastníka řízení (prostřednictvím jeho zástupce) vůči soudu. Nejenom zástupci, ale i účastníku samotnému se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník sám osobně má něco vykonat (§49 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V posuzované věci udělila žalovaná plnou moc k zastupování advokátce JUDr. M. M. CSc. Jelikož plnou moc udělenou advokátovi nelze omezit (srov. §25 odst. 1 o. s. ř.), šlo o plnou moc pro celé řízení. Podle doručenky založené ve spise bylo usnesení podle §114b o. s. ř., jímž soud vyzval žalovanou k vyjádření, doručeno zástupkyni žalované JUDr. M. M. CSc. dne 10. 12. 2001. Stalo se tak v souladu s ustanovením §49 odst. 1 věty první o. s. ř., když nebyly dány důvody předvídané ve větě druhé uvedeného ustanovení, za kterých by bylo nutno doručit usnesení soudu prvního stupně rovněž žalované samotné. Účastník své procesní právo a na základě výzvy soudu i procesní povinnost zaslat soudu své vyjádření k žalobě, mohl realizovat prostřednictvím svého zástupce, nejedná se o úkon, který může vykonat pouze účastník osobně. Navíc advokáta je nutno jak bylo výše uvedeno považovat za profesionála, jehož povinností mj. je, aby nebránil projednávání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a nemařil tak činnost soudu tím, že včas nezašle vyjádření k žalobě, kterou obdržel. Účastníkovi, kterého zastupuje osoba s plnou mocí pro celé řízení, se usnesení podle §114b o. s. ř. nedoručuje, protože nezakládá jeho povinnost osobně v řízení něco vykonat. Lze uzavřít, že k řádnému doručení usnesení podle §114b o. s. ř. postačilo doručit jej toliko zástupci žalované, aby nastaly účinky předvídané v odstavci 5 citovaného ustanovení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu