ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.406.2004.1
sp. zn. 32 Odo 406/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce Ing. V. H., správce konkurzní podstaty V., s.r.o., v likvidaci, proti žalovanému Z. H., o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 35/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 11 Cmo 262/2003-68, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 325 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. června 2003 č. j. 37 Cm 35/2002-45 zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 120 000 Kč s l0% úrokem z prodlení z částky 1. 1. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný jako pronajímatel a společnost V., s.r.o., jako nájemce uzavřeli 16. 9. l999 smlouvu, kterou označili jako smlouvu o nájmu nemovitosti a věcí movitých. V této smlouvě účastníci sjednali nájemné ve výši 50 467 Kč měsíčně a dále nájemné za používání strojového parku umístěného v nemovitosti ve výši 30 000 Kč měsíčně. Dne 22. 12. l999 upravili v dodatku k nájemní smlouvě trvání nájemního vztahu a vypustili nájemné za stojní park s tím, že nájemné bude nadále činit pouze 50 467 Kč. Po prohlášení konkurzu na společnost V., s.r.o., (dále jen úpadce), uplatňuje její správce konkurzní podstaty (žalobce) nárok na vrácení nájemného uhrazeného za užívání strojního vybavení, neboť tato část smlouvy byla podle jeho názoru neplatná s ohledem na to, že žalovaný nebyl vlastníkem tohoto vybavení. Soud prvního stupně z výpovědi svědka J. M., který za nájemce sjednával uvedenou smlouvu i její dodatek, zjistil, že v době kontraktace věděl, kdo je „pravděpodobným vlastníkem“ jednotlivých strojů a dále, že jak nemovitost, tak strojní vybavení, užíval nájemce ještě před uzavřením předmětné smlouvy, a to na základě nájemní smlouvy uzavřené se společností V., s.r.o. Soud prvního stupně posoudil uvedenou nájemní smlouvu podle §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a provedl její výklad podle §35 ObčZ, podle kterého je nutno vyjít z vůle toho, kdo právní úkon učinil a přihlédnout k tomu, zda není tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Soud prvního stupně považoval za podstatnou skutečnost, že oběma účastníkům smlouvy bylo známo, že žalovaný není vlastníkem movitých věcí a že ve smlouvě ani není deklarováno vlastnické právo žalovaného. Soud prvního stupně tuto smlouvu vyložil tak, že byl sjednán pouze nájem nemovitosti, přičemž žalovaný vyslovil současně souhlas s užíváním movitých věcí v nemovitosti umístěných. Částka 30 000 Kč představovala podle jeho závěru platbu sjednanou účastníky nájemní smlouvy jako zvýšení nájemného s ohledem na vyšší zatížení nemovitosti v důsledku používání strojového parku. O tom svědčila podle soudu prvního stupně i okolnost, že oba účastníci považovali smlouvu za závaznou a závazky z ní plynoucí plnili. Uvedený závěr podporuje také okolnost, že úhrada byla sjednána pouze za užívání strojového parku, nikoliv však již za ostatní movitý majetek v nemovitosti. Při výkladu smlouvy poukázal soud prvního stupně také na personální propojení původního vlastníka nemovitosti a věcí movitých v ní umístěných a nynějšího úpadce a také na to, že lze soudit, že úpadci musely být okolnosti vlastnického práva žalovaného k věcem movitým známy.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 11 Cmo 262/2003-68 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 120 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že se zřetelem ke znění ustanovení §26l odst. 6 obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2000 (dále jen „ObchZ“) je třeba posuzovat nájemní smlouvy úpadce a žalovaného podle §663 a násl. ObčZ účinného do 31. 12. 2000. Potvrdil také správnost jeho závěru, že pro výklad této smlouvy není rozhodný její název sám o sobě, nýbrž její obsah. Odvolací soud však dospěl k odlišným závěrům při vlastním výkladu smlouvy; poukázal na okolnost, že v době jejího uzavírání již byla zrušena vyhláška č. 585/l990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, takže účastníkům smlouvy nic nebránilo v tom, aby přímo do výše nájemného promítli zvýšené opotřebení, resp. zatížení nemovitosti provozem strojů, pokud by tento úmysl skutečně měli. Z jazykového vyjádření přitom jednoznačně plyne, že částkou 30 000 Kč měly smluvní strany na mysli nájemné za užívání strojů jako jednoho ze dvou předmětů nájemního vztahu. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že ujištění pronajímatele o vlastnictví movitých věcí smlouva neobsahuje. Tento závěr podporuje i výpověď svědka J. M., jehož výslech odvolací soud zopakoval. Svědek uvedl, že šlo o nájem nemovitosti a o nájem věcí movitých a byl v domnění, že strojový park žalovanému náleží a že jej koupil od předchozího majitele - společnosti V. s.r.o. S těmito závěry koresponduje i skutečnost, že v dodatku k nájemní smlouvě její účastníci vypustili pasáž o nájemném za stroje a nezměněna zůstala výše nájemného za nemovitost. Pokud by snad byla vůle účastníků jiná, byla by ve smyslu §35 odst. 2 in fine ObčZ v rozporu s jazykovým vyjádřením obsaženým ve smlouvě. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k uvedenému výkladu pronajal žalovaný úpadci movité věci, které nebyly jeho vlastnictvím, nájemní smlouva je v této části neplatná a žalovaný je povinen plnění na jejím základě přijaté vrátit do konkurzní podstaty úpadce, neboť na jeho straně vzniklo přijetím plnění bezdůvodné obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž odkázal na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z příloh nájemní smlouvy, seznamu věcí movitých a soupisu základních prostředků je podle názoru odvolatele patrno, že oběma účastníkům muselo být známo, že tyto stroje nemohly být ve vlastnictví pronajímatele. Výpověď J. M. neodpovídá podle jeho názoru pravdě, neboť ještě před podpisem předmětné nájemní smlouvy podávala společnost V., s.r.o. (nyní úpadce) na výzvu soudu vylučovací žalobu z konkurzní podstaty společnosti V., s.r.o. J. M. se proto jako tehdejší jednatel nájemce nemohl domnívat, že stroje jsou v době podpisu nájemní smlouvy ve vlastnictví pronajímatele. Ze znaleckého posudku ohledně strojního zařízení přitom vyplývá, že stroje byly na konci svého technického života a nebyly vhodné pro další provozování. O havarijním stavu strojů svědčí mj. i to, že je bylo možno provozovat pouze s tzv. pomocným zakotvením k obvodovému zdivu pomocí rozpěrných tyčí, čímž docházelo při jejich provozu k přenosu nárazů na obvodové zdivo a nemovitost takto trpěla, což bylo zohledněno částkou 30 000 Kč ve smlouvě slovy „za používání v nemovitosti umístěného strojového parku“. Dodatek smlouvy byl pak uzavřen na základě požadavku pana M., že dokončí do konce roku rozpracovanost a provoz těchto strojů. Závěr odvolacího soudu o částečné neplatnosti nájemní smlouvy je podle odvolatele nesprávný. Platba částky 30 000 Kč měsíčně byla sjednána na základě pravých a svobodných projevů vůle účastníků s ohledem na zatěžování a znehodnocování nemovitosti, která byla ve vlastnictví dovolatele. Správná skutková zjištění a právní závěry přijal podle názoru odvolatele soud prvního stupně. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na okolnost, že v době uzavírání předmětné smlouvy kupoval žalovaný nemovitost od předchozího majitele, a proto bylo důvodné se domnívat, že koupí také vybavení nemovitosti a další věci. Z případných vztahů mezi společníky nynějšího úpadce a bývalého vlastníka pronajaté nemovitosti podle názoru žalobce nevyplývají žádné závěry zpochybňující jednání nynějšího úpadce nebo svědka J. M. Rozhodující z hlediska obsahu smlouvy je podle názoru žalobce především text smlouvy, ve kterém je opakovaně uváděno, že se jedná o nájem movitých věcí, a to v názvu smlouvy, v jejím článku I, článku II odstavci 2 a odstavci 3, článku III a v článku V. Taktéž přílohy smlouvy č. 2, č. 3 a č. 4 obsahují seznam movitého majetku. Z textu smlouvy je tedy zřejmé, že záměrem smluvních stran bylo sjednat nájem nemovitosti a také nájem věcí movitých, což je jednoznačně. Žalobce dále poukázal na výkladové pravidlo §35 odst. 2 ObčZ, podle něhož lze vykládat právní úkon podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li to v rozporu s jazykovým projevem; jazykový výklad má tedy při výkladu vždy přednost, v této věci je to tedy vlastní smlouva. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatel nesouhlasí s výkladem smlouvy o nájmu nemovitosti a věcí movitých, kterou uzavřel s V., s.r.o., dne 16. 9. 1999, tak, jak byl proveden odvolacím soudem. Napadá jeho závěr, že předmětná smlouva o nájmu nemovitosti a věcí movitých je v části týkající se nájmu věcí movitých neplatná, neboť pronajímatel nebyl vlastníkem těchto věcí.
Podle §663 ObčZ nájemní smlouvou přenechává pronajímatel nájemci za úplatu věc, aby ji dočasně (ve sjednané lhůtě) užíval nebo z ní bral užitky. Předmětem nájmu může být věc movitá i nemovitá. Pronajímatelem bývá zpravidla vlastník věci, může jím ovšem být i osoba, která má právo tímto způsobem disponovat předmětem nájmu z jiného důvodu (na základě smlouvy s vlastníkem, oprávnění z věcného břemene, jako oprávněný držitel).
V posuzované věci byl vlastníkem nemovitosti, která se stala na základě nájemní smlouvy předmětem nájmu, žalovaný. Nebyl však vlastníkem movitých věcí, které se v pronajaté nemovitosti nacházely, a v průběhu řízení netvrdil, ani neprokazoval, že měl k těmto věcem v době uzavření smlouvy takový vztah, z něhož by vyplývalo právo nakládat s nimi z jiného právního důvodu. Sporný zůstal výklad předmětné nájemní smlouvy, tj. zda předmětnou smlouvou byl sjednán pouze nájem nemovitosti a umístění strojového parku bylo zohledněno při stanovení výše nájemného, nebo zda byl nájemní smlouvou sjednán jak nájem nemovitosti, tak i nájem věcí movitých v této nemovitosti umístěných. Odvolací soud postupoval podle §35 odst. 2 ObčZ, podle něhož je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a vyšel z jazykového vyjádření právního úkonu účastníků, tedy z vlastního textu smlouvy. Poukázal na článek I bod. 2. smlouvy, v němž účastníci sjednali oprávnění i povinnost nájemce „nemovitost spolu s věcmi movitými užívat …“, na bod 3. téhož článku, podle něhož se měl nájemce postarat o to, „aby pronajatá nemovitost i pronajaté věci byly racionálně využity …“, a na článek III. bod 1. a bod 2. výslovně rozlišující mezi nájemným za pronajaté plochy a nájemným za strojový park umístěný v nemovitosti, a to jak stanovením nájemného samostatně pro nemovitost a pro strojový park, tak způsobem výpočtu u nemovitosti stanovením nájemného za 1 m2 plochy ročně, v druhém případě úhrnnou částkou za 1 měsíc. Z jazykového vyjádření právního úkonu účastníků tedy podle závěru odvolacího soudu jednoznačně plyne, že částkou 30 000 Kč měly smluvní strany na mysli nájemné za užívání strojů jako jednoho ze dvou předmětů nájemního vztahu, a to i s ohledem na to, že nebyly při uzavírání smlouvy vázány žádnou stanovenou regulací výše nájemného u nemovitosti, a že v dodatku k nájemní smlouvě úplně upustily od placení nájemného za stroje. S tímto závěrem odvolacího soudu se plně ztotožňuje i soud dovolací, stejně jako s jeho postupem při aplikaci §35 odst. 2 in fine ObčZ, tedy závěrem, že pokud by snad byla vůle účastníků jiná, byla by v rozporu se zcela jednoznačným jazykovým vyjádřením.
Právnímu závěru odvolacího soudu, že vůle účastníků směřovala nejen k uzavření smlouvy o nájmu nemovitosti, ale i k uzavření smlouvy o nájmu strojového parku nacházejícího se v pronajaté nemovitosti, nelze nic vytknout a z hlediska právního posouzení věci jsou bezvýznamná další skutková tvrzení žalovaného, např. otázka vědomosti nájemce o tom, že pronajímatel nebyl vlastníkem movitých věcí. Na právním závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy v části, v níž žalovaný pronajal úpadci movité věci, takže mu přijetím sjednaného nájemného vzniklo bezdůvodné obohacení, již žádná další skutková zjištění nemohou nic změnit. Nemůže být tedy dán ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalobce při uzavírání nájemní smlouvy nevěděl, že stroje umístěné v nemovitosti žalovaného nejsou ve vlastnictví žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 11 250 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá tento rozsudek, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu