ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.420.2004.1
sp. zn. 32 Odo 420/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1. R. P., a 2. F. J., o zaplacení částky 11 433 285,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 94/97, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 6 Cmo 122/2003-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2003 č. j. 16 Cm 94/97-77 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 211 048,20 Kč s 18,5% úrokem z prodlení z částky 9 064 300 Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení a částku 448 440 Kč na náhradu nákladů řízení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a zastavil řízení ohledně částky 222 237 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s prvým žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě prvý žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 000 000 Kč. Druhý žalovaný pak svým prohlášením věřiteli převzal ručení za závazek prvého žalovaného z uvedené smlouvy a právní předchůdkyně žalobkyně pak následně v souladu se smlouvou o úvěru od této smlouvy odstoupila pro porušení povinnosti prvého žalovaného jako dlužníka platit řádně dohodnuté splátky. Soud prvního stupně uvedenou smlouvu posoudil podle §497 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a odstoupení věřitelky od smlouvy jako postup, k němuž byla žalobkyně oprávněna podle §506 ObchZ. Ve smyslu §505 - 507 ObchZ po odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru nevzniká nová pohledávka, pouze se mění podmínky, za nichž je dlužník povinen věřitelovu pohledávku uspokojit a celá pohledávka se stává splatnou na žádost věřitele. Lze proto hovořit pouze o určité „transformaci“ pohledávky, která existuje i po odstoupení od smlouvy. Vzhledem k tomu nedochází ani k zániku ručení.
K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2003 č. j. 6 Cmo 122/2003-116 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v bodě I výroku ve vztahu žalobkyně a druhého žalovaného, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že zajištění závazku ručením je komplexně upraveno v obchodním zákoníku, a proto není možné pro obchodní závazkové vztahy používat ustanovení §546 až 550 občanského zákoníku o ručení. Potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že odstoupením od smlouvy o úvěru nezaniká pohledávka věřitele na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a úroku, mění se pouze podmínky, za kterých je dlužník povinen pohledávku uspokojit; pohledávka se stává splatnou na žádost věřitele bez ohledu na dohodnutou nebo zákonnou lhůtu k vrácení. Vzhledem k tomu nezaniká ani povinnost ručitele, která mu vyplývá z ručitelského prohlášení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení následků odstoupení od úvěrové smlouvy. V daném případě došlo podle názoru dovolatele odstoupením od smlouvy o úvěru k jejímu zániku, a to ke dni 31. 12. 1994. Podle názoru dovolatele pak odstoupením od této smlouvy zanikla všechna práva a povinnosti z předmětné smlouvy a podle §311 odst. 1 ObchZ zanikl i jeho ručitelský závazek. Žalobkyni vznikl podle §351 odst. 2 ObchZ nárok na vrácení poskytnutého plnění vůči prvému žalovanému, jedná se však o závazek z jiné právní skutečnosti, právo na vydání bezdůvodného obohacení, event. na náhradu škody, avšak v obou případech výlučně vůči prvému žalovanému. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud nesprávně neaplikoval ustanovení §351 a §311 odst. 1 ObchZ.
Nejvyšší soud však neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam, neboť nelze konstatovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem, či že by řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jež byla vyjádřena například v rozsudku ze dne 9. února 2000 sp. zn. 32 Cdo 1046/98, v usnesení ze dne 15. března 2000 sp. zn. 31 Cdo 2851/99, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 2/2001, pod číslem 15/2001, v rozsudku ze dne 20. června 2000 sp. zn. 32 Cdo 2782/99 a v rozsudku ze dne 10. října 2001 sp. zn. 29 Cdo 2606/2000, který byl publikován v Právních rozhledech, číslo sešitu 3/2002. Na tato rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu