ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.423.2004.1
sp. zn. 32 Odo 423/2004-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně B., a. s., žalované D., s. r. o., o ochranu práv majitele ochranné známky a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 200/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2003 č. j. 3 Cmo 139/2002-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2002 č. j. 1 Cm 200/98-26 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zdržet se při výrobě i prodeji označováním betonových dlažebních prvků názvem K. a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je majitelkou ochranné známky K. mimo jiné pro betonovou dlažbu, kterou sama vyrábí a prodává na tuzemském trhu a že žalovaná vyráběla a distribuovala betonovou dlažbu z vlastní výroby se zaměnitelným označením K. a stejně tak K. – B. Žalovaná ukončila výrobu tohoto zboží v roce 1997 a distribuce již vyrobeného zboží probíhala nejpozději do dubna 1998. Na základě uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala užívání zaměnitelného označení žalovanou ještě v době podání žaloby a žaloba proto není důvodná.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2003 č. j. 3 Cmo 139/2002 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci s tím, že žalobkyně neprokázala vytýkané jednání alespoň v době zahájení řízení. Odvolací soud dále dovodil, že zde nejsou rovněž tvrzeny žádné okolnosti svědčící pro důvodnost obavy z možného opakování jednání.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovolání, namítajíc zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který spatřuje v zodpovězení otázky: „čím se vyznačuje trvání užívání obchodního označení ke dni podání žaloby, když se jedná o oblast, kde je z obchodních zvyklostí zřejmé, že se označení užívá opakovaně, z pravidla jen jednou ročně“. Podle dovolatelky je pro obor stavebnictví zřejmé, že se nejedná o oblast, kde se expeduje reklama každý den, nebo každý měsíc, ale zpravidla jen jednou za rok, což bylo i u soudu prokázáno. Lze proto žalobu důvodně podat i tři měsíce po posledním užití žalovanou, pokud žalobkyně prokáže předchozí užívání v ročních periodách a pak se má i za to, že užívání trvalo i ke dni podání žaloby. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a navrhla jeho zamítnutí.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právní posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva) jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud neshledává. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka vymezila jako otázku zásadního právního významu trvání užívání obchodního označení ke dni podání žaloby, když se jedná o oblast, kde je z obchodních zvyklostí zřejmé, že se označení užívá opakovaně, zpravidla jen jednou ročně. Na řešení takové otázky však rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že žalovaná opakovaně užívá označení K., nýbrž na tom, že označení K. žalovaná nikdy nepoužívala, používala pouze označení K. a K.-B., avšak pouze do října 1997 (do rozbití formy), respektive do dubna 1998, kdy prodala poslední zbytky z produkce s výše uvedeným označením. Na základě těchto skutkových zjištění soudy správně dovodily, že žaloba na zdržení se vytýkaného jednání není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by toto jednání v době rozhodnutí trvalo, resp. v době podání žaloby dne 23. 6. 1998, nebo pokud bylo od něho dobrovolně upuštěno, že zde hrozí nebezpečí (obava) možného opakování.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť v projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s procesním i hmotným právem a konstantní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět ze závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.]. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupení advokátkou náklady, které v rozsahu v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně advokátu za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.550,- Kč (srovnej část dvanáctou, hlavu I. zákona č. 30/2000 Sb., §8 písm. b), §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif). Po připočtení částky 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč.
V dovolacím řízení neúspěšné žalobkyni dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované uhradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 20. října 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu