ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.48.2005.1
sp. zn. 32 Odo 48/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně Q. S s. a.s., proti žalované 3. spol. s r.o., o zaplacení 250 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 108/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2004, č.j. 3 Cmo 24/2004-75, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2004, č.j. 3 Cmo 24/2004-75, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2003, č.j. 2 Cm 108/2001-57, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. října 2003, č.j. 2 Cm 108/2001-57, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo podle jejího tvrzení tím, že uhradila žalované částku 250 000,- Kč jako splátku na základě zálohové faktury na činnosti, které pro ni měla žalovaná vykonávat na základě mandátní smlouvy, k jejímuž uzavření však mezi účastníky řízení nedošlo.
Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žalobkyně provedla platbu bez právního důvodu, čímž na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Tvrzení žalobkyně o tom, že očekávala a požadovala uzavření smlouvy, jež by dodatečně právně odůvodnila poskytnutí plnění, nemá podle odvolacího soudu žádný vliv na počátek a běh promlčecí doby; žalobkyni nic, žádné relevantní smluvní ujednání, nebránilo v tom, aby bezprostředně po provedení platby žádala o její vrácení, a to i žalobou u soudu. Jelikož jde v předmětné věci o vztah podnikatelů z jejich podnikatelské činnosti, je třeba podle soudů obou stupňů vycházet v otázce promlčení nároku z jeho komplexní úpravy v §387 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Za situace, kdy plnění bylo bez právního důvodu poskytnuto dne 24. března 1997 a nenastala žádná okolnost mající dle zákona vliv na průběh promlčecí doby (např. uznání závazku), dospěl odvolací soud k závěru, že v souladu s ustanoveními §391 odst. 1 a §397 obch. zák. skončila čtyřletá promlčecí doba dnem 24. března 2001. Pokud pak řízení bylo zahájeno podanou žalobou až dne 4. dubna 2001, stalo se tak až po uplynutí promlčecí doby. Za tohoto stavu je námitka promlčení vznesená žalovanou v řízení důvodná a žalobě tak vyhovět nelze. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, v němž vznesla výhrady proti právnímu závěru odvolacího soudu o promlčení nároku. K tomuto právnímu pochybení dospěl odvolací soud podle mínění dovolatelky na základě nesprávné úvahy o tom, že okolnost, že očekávala a požadovala uzavření smlouvy, jež by dodatečně právně odůvodnila poskytnutí plnění, nemá žádný vliv na počátek a běh promlčecí doby, jelikož jí nic nebránilo v tom, aby bezprostředně po provedení platby žádala její vrácení, a to i žalobou u soudu. V této souvislosti uvádí, že k takovému postupu neměla důvod, neboť se právem domnívala, že se jedná o zálohu na předpokládané a žalovanou přislíbené služby.
Podle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil svým zjištěním o neexistenci okolnosti, jež by měla vliv na průběh promlčecí doby, jelikož právě taková okolnost zde byla a ze spisu zřetelně vyplývá. Jde o písemné uznání závazku žalovanou, za něž je třeba dle jejího názoru považovat text v návrhu dohody o mimosoudním narovnání, že „dne 24.3.1997 zaplatila firma Q. firmě 3. částku 250 000,- Kč podle zálohové faktury, který zpracovala žalovaná a dne 18. září 2000 jí ho předložila. Za tohoto stavu tak soud opomenul aplikovat ustanovení §407 odst. 1 obch. zák., podle něhož v případě uznání závazku běží od data uznání nová promlčecí doba. Za situace, kdy v souzené věci začala nová promlčecí doba běžet dnem 18. září 2000 a žaloba byla podána dne 4. dubna 2001, stalo se tak před uplynutím promlčecí doby. V tomto smyslu má podle dovolatelky jí napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, „neboť judikuje posouzení počátku a běhu promlčecí doby v případě, kdy je třeba vyložit relevanci uznání závazku, jež bylo stranou provedeno, ovšem za situace, kdy sám soud vzal tuto skutečnost za nespornou“.
Posouzení promlčecí doby rozporuje dovolatelka i v postupu odvolacího soudu, pokud v otázce počátku běhu promlčecí doby nesprávně vycházel z data odepsání finanční částky z účtu žalobkyně, ačkoli je obvyklé, že za den zaplacení se vždy považuje den připsání částky na účet příjemce, takže pro ukončení promlčecí doby nelze počítat s datem 24. března 2004.
Za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná, majíc ho za nepřípustné, s rozsudkem odvolacího soudu ztotožnila. K dovolacím námitkám uvedla, že otázka promlčení žalovaného nároku nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem a že dovolatelka pouze zopakovala odvolací důvody, aniž specifikovala, jak údajné nesprávné právní posouzení věci, tak i své tvrzení o tom, že oba soudy vycházely ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na vrácení zálohy, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je ani neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a zcela v obecné rovině i dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená v souzené věci podrobit dovolacímu přezkumu především právní názor odvolacího soudu o tom, že zjištění, že žalobkyně očekávala a požadovala uzavření smlouvy se žalovanou, nemá u práva na vrácení jí poskytnuté zálohy žádný vliv na počátek a běh promlčecí doby.
Podle ustanovení §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Z ustanovení §498 obč. zák., které platí i pro obchodní závazkové vztahy, se podává, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu.
Podle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Ustanovení §498 obč. zák. je dispozitivní povahy a uplatní se v případě, kdy účastníci výslovně nedohodli něco jiného. Vyplývá z něho, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se toto plnění považuje za zálohu, tedy za splátku na smluvené budoucí plnění. Pokud k uzavření uvažované smlouvy nedojde, odpadne tím dodatečně důvod plnění, takže jde na straně účastníka, jemuž byla druhým účastníkem záloha poskytnuta, o bezdůvodné obohacení získané plněním, jehož právní důvod dodatečně odpadl (srov. §451 odst. 2 obč. zák.; shodně rozsudek Nejvyššího soudu dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném vydavatelstvím C. H. Beck ve svazku 2/2001, pod číslem C107, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001, publikovaný v témže souboru ve svazku 21/2003, pod číslem C1467).
Z výše uvedeného je třeba dovodit, že pokud jsou podmínky ustanovení §498 obč. zák. splněny, tj. při poskytnutí zálohy, jak tomu bylo v souzené věci, bylo zřejmé, že záloha má souvislost s povinností, která bude upravena v účastníky uvažované smlouvě, je poskytnutá záloha důvodnou platbou (tj. v době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká) a to až do okamžiku, kdy je tomu, kdo zálohu poskytl, zřejmé, že zamýšlená smlouva nebude uzavřena. Teprve v tomto okamžiku se stává záloha bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení.
Za této situace proto nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, podle něhož nemělo zjištění, že žalobkyně očekávala a požadovala uzavření smlouvy, žádný vliv na počátek a běh promlčecí doby a že jí nic nebránilo v tom, aby bezprostředně po provedení platby žádala její vrácení, a to i případnou žalobou u soudu, ani na to navazující jeho závěr, že promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení (§397 obch. zák.) začala žalobkyni ve smyslu §391 odst. 1 obch. zák. běžet dne 24. března 1997, kdy bylo plnění bez právního důvodu poskytnuto (podle skutkově zjištěného stavu jde o datum, kdy byla předmětná záloha odepsána z účtu žalobkyně). V novém řízení tak bude nutné pro posouzení důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou za aplikace ustanovení §498 obč. zák. znovu posoudit, kdy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení (tj. kdy se stala důvodně poskytnutá záloha bezdůvodným obohacením) a kdy tak začala promlčecí doba podle §397 obch. zák. na jeho vydání ve smyslu §391 odst. 1 obch. zák. běžet.
Dovolatelkou odvolacímu soudu vytýkané opomenutí aplikace ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. dovolací soud neshledal, jelikož otázku jí tvrzeného uznání závazku návrhem dohody o mimosoudním narovnání řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem a řešení této otázky nelze mít v souzené věci za zásadně právně významné.
Ke zcela obecné námitce dovolatelky, že jí napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolací soud nepřihlížel, neboť z tohoto důvodu [§241a odst. 3 o. s. ř.] lze dovolání podat pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (popřípadě podle obdobného užití §238 a 238a o. s. ř.), nikoli však v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v souzené věci.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm b) o. s. ř.] byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. října 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu