ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.480.2005.1
sp. zn. 32 Odo 480/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně H.Š., za účasti vedlejšího účastníka Ing. J.V., proti žalované Č. k. a., o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 71/2004, o dovolání vedlejšího účastníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2004 č. j. 8 Co 882/2004-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18. srpna 2004 č. j. 28 C 71/2004-35 zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. W. F.ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. R 7/02 v napadené části, tj. ve vztahu k žalobkyni, původně druhé žalované H. Š., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl na základě svého zjištění o procesních pochybeních rozhodce v rozhodčím řízení, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení.
Odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. prosince 2004 č. j. 8 Co 882/2004-64 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal vedlejší účastník na straně žalobkyně dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] a dále že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.] Pochybení soudů obou stupňů spatřuje především v nesprávném posouzení postavení žalobkyně a vedlejšího účastníka, neboť rozhodčí nález byl v rozporu s §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčího nálezu, zrušen pouze ve vztahu k žalobkyni, nikoliv však ve vztahu k vedlejšímu účastníku, přestože z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že soud měl zrušit rozhodčí nález jako celek, ne pouze jeho část. Dovolatel poukázal na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval porušení procesních práv v rozhodčím řízení jak u žalobkyně, tak u vedlejšího účastníka. Dovolatel navrhl zrušení usnesení odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. lze dovoláním napadnout usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno ve věci samé. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Podle §238, §238a a §239 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu v případech zde taxativně vyjmenovaných; usnesení o odmítnutí odvolání, které bylo v dané věci napadeno dovoláním, však nelze podřadit pod žádný z případů uvedených v těchto ustanoveních.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník původního řízení, event. jeho právní nástupce. V dané věci podal dovolání vedlejší účastník, který se podle §93 odst. 1 o. s. ř. může zúčastnit řízení vedle žalobce nebo žalovaného, pokud má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není. Podle odstavce 3 téhož ustanovení má vedlejší účastník stejná práva a povinnost jako účastník, jedná však sám za sebe; jeho právní úkony, které odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí soud po zvážení všech okolností. Smyslem vedlejšího účastenství je tedy „pomoc ve sporu“ některému z účastníků řízení. Stejnými právy a povinnostmi v řízení ve smyslu §93 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět výlučně práva a povinnosti procesní povahy (např. přiznání náhrady nákladů řízení, uložení povinnosti hradit náklady řízení), je ale vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2000 č. j. 26 Cdo 1986/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 8/2001).
K podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Tím, že odvolací soud odmítl odvolání vedlejšího účastníka řízení proti rozsudku, ve kterém bylo žalobkyni vyhověno, nenastala v poměrech žalobkyně žádná újma. V tomto rozsahu tedy dovolání není přípustné ani subjektivně. Vedlejší účastník navíc není ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněn podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. Bureš,J., Drápal,L., Krčmář,Z., Mazanec,M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str.1059).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. dubna 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu