ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.483.2004.1
sp. zn. 32 Odo 483/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně K., a. s., proti žalované O. s., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 325 988,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 662/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2004 č. j. 4 Cmo 373/2002 - 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. července 2002 č. j. 16 Cm 662/98-41 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 325 988,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 6. 3. 1993 do 20. 9. 1994 a ve výši 0,1% denně od 21. 9. 1994 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 325 988,60 Kč za dobu do 6. 3. 1993 do 20. 9. 1994 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. ledna 2004 č. j. 4 Cmo 373/2002 - 54 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, v části týkajících se úroku z prodlení, a v odstavci III. výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na základě kupní smlouvy žalovaná jako prodávající splnila svoji povinnost dodat zboží žalované jako kupující, čímž jí vzniklo právo požadovat zaplacení kupní ceny ve výši 325 988,60 Kč a sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,1% denně (§369 odst. 1 obch. zák.). Ztotožnil se i s právním posouzením soudu prvního stupně, že právo žalované na zaplacení výše uvedených úroků z prodlení nebylo promlčeno. K námitce žalované, že účastníci řízení si úrok z prodlení ve výši 0,1% nesjednali, odvolací soud uvedl, že k novým skutečnostem, které nebyly uvedeny a ani nevyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv žalovaná byla poučena ve smyslu §119a o. s. ř., nemůže přihlížet.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, namítajíc, že soudy obou stupňů podle jejího názoru porušili ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. a řízení tak bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Soud prvního stupně měl žalovanou jako účastníci řízení náležitě poučit ve smyslu §118 odst. 2 o. s. ř., pokud dospěl k jinému právnímu závěru ohledně promlčení práva než měla žalovaná, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností, neboť žalovaná v průběhu řízení též tvrdila, že žalobkyně jí dluží částku 170 000 Kč. Podle dovolatelky nelze opomenutí této poučovací povinnosti zhojit tím, že jí bylo před skončením jednání uděleno poučení podle §119a o. s. ř. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen ve věci samé v potvrzujícím výroku ohledně úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy se jednalo o prvý rozsudek soudu prvního stupně), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst.3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. Nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. (Soudní judikatura 209/2003) Může jít o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a §242 odst. 3 věty druhé a tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K takové vadě může proto dovolací sou přihlížet pouze tehdy, jestliže bylo dovolatelem podáno dovolání přípustné (§237, §238, §238a a §239 o. s. ř.). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek uplatněných žalovanou, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak bylo výše vyloženo- přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečným výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i před soudem odvolacím, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu