ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.530.2005.1
sp. zn. 32 Odo 530/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně Z. B., a.s., proti žalovanému Ing. V. K., o ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 52/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2004 č. j. 7 Cmo 342/2003-72, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1edna 2005 č. j. 7 Cmo 342/2003-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. S., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. dubna 2003 č. j. 2 Cm 52/2002-61 řízení zastavil a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 73 650 Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku. Soud prvního stupně takto rozhodl podle §96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) poté, co žalobkyně vzala před prvním jednáním ve věci svoji žalobu v celém rozsahu zpět.
Odvolání žalobkyně proti výroku usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. května 2004 č. j. 7 Cmo 342/2003-72, ve znění opravného usnesení ze dne 14. ledna 2005 č. j. 7 Cmo 342/2003-92, jako opožděné odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako důvody dovolání uvedla dovolatelka pochybení soudu prvního stupně při doručování usnesení soudu prvního stupně, jež mělo být podle jejího názoru doručováno ve smyslu §167 odst. 2 a §158 odst. 2 o. s. ř. do vlastních rukou. V případě takového správného doručování napadeného usnesení by úložní doba zásilky skončila až dnem 24. 4. 2004 a odvolání žalobkyně by bylo včasné. Také poukázala na to, že doklad o doručení předmětného usnesení soudu prvního stupně založený ve spise neobsahuje náležitosti doručenky stanovené v §50e odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 3 o. s. ř., na které odkázala dovolatelka, neboť v dané věci se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a dále na to, že přípustnost nelze dovodit ani z jiných ustanovení občanského soudního řádu. Taktéž doručování napadeného usnesení odvolacího soudu bylo podle žalovaného provedeno v souladu se speciálním ustanovením §168 o. s. ř., takže nedošlo k porušení povinností soudu při doručování tohoto usnesení. Podle žalovaného dovolatelka také neprávem napadá skutkové zjištění odvolacího soudu o datu doručení předmětného usnesení, neboť nemůže být v daném případě způsobilým dovolacím důvodem; takový dovolací důvod je možno použít jen v případě přípustnosti dovolání. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání vypočteným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je však společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o odmítnutí odvolání je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002 sp. zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 89).
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ostatních ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 375 Kč [§14 odst. 3, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. května 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu