ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.548.2005.1
sp. zn. 32 Odo 548/2005-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce C., proti žalovanému J., s. d. v T., o zaplacení částky 10 727 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43/33 Cm 71/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2004 č. j. 8 Cmo 284/2003-41, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2004 č. j. 8 Cmo 284/2003-41 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003 č. j. 43/33 Cm 71/99-22 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. května 2003 č. j. 43/33 Cm 71/99-22 odmítl žalobu ze dne 25. 5. 1999, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku. Žalobce se žalobou domáhal úhrady smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou faktur, vystavených na základě jeho dodávek zboží žalovanému podle smlouvy o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách dodávek zboží, v níž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. Soud prvního stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 3. března 2003 č. j. 43/33 Cm 71/99-19 podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění žaloby o vylíčení rozhodujících skutečností odůvodňujících vznik a rozsah uplatněného nároku; zejména měl uvést, zda a kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva, co bylo jejím obsahem (žalobce měl popsat konkrétní práva a povinnosti ze smlouvy plynoucí, včetně dohody o ceně a její splatnosti, uvést způsob splnění závazku, případně dohodnuté sankce za porušení povinností), co bylo předmětem plnění s uvedením druhu, množství a kvality plnění, zda a kdy žalobce ve prospěch žalovaného plnil, jakým způsobem a v jakém rozsahu, zda a kdy žalovaný plnění převzal, kdy nastala splatnost ceny plnění, na základě jakých skutečností dospěl žalobce k výši fakturované částky, přičemž pokud nebyl požadovaný úrok z prodlení smluven, měl žalobce sdělit, jakým způsobem dospěl k jeho výši; rovněž měl označit důkazy prokazující jeho tvrzení; žalobce byl současně poučen o následcích nesplnění této výzvy spočívajících v odmítnutí žaloby. Podáním ze dne 17. 3. 2003, kterým žalobce reagoval na uvedenou výzvu soudu prvního stupně, však vady žaloby neodstranil, a proto soud prvního stupně žalobu odmítl.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. listopadu 2004 č. j. 8 Cmo 284/2003-41 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutek, z něhož žalobce dovozuje svůj nárok, není v žalobě řádně individualizován. Z pouhého, byť konkrétního, tvrzení o prodlení žalovaného s úhradou faktury vystavené za dodané zboží a z toho, že žalobce za toto prodlení vyúčtoval sankci a žalovaný nezpochybnil dodání zboží ani to, že za zboží fakturovanou částku zaplatil, však nelze dovodit vznik nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty. V žalobě chybí tvrzení o základu nároku, tj. o tom, kdy a jak došlo ke vzniku závazku zajištěného smluvní pokutou, který žalovaný porušil, a o tom, o jaký závazek se jednalo. V žalobě tak není řádně individualizován skutek, z něhož žalobce dovozuje svůj nárok. Vadu žaloby přitom žalobce neodstranil ani na základě řádné výzvy soudu s konkrétním poučením poskytnutým na samé hranici poučovací povinnosti soudu podle §5 o. s. ř. Jako projednatelnou nelze žalobu posoudit ani po jejím doplnění podáním žalobce z 2. 6. 2003, protože ani v tomto podání žalobce nic netvrdil ke vzniku základu svého nároku – tedy ke vzniku závazkového vztahu mezi účastníky a ke splnění povinnosti dodat zboží podle smlouvy. V dané věci nepřipadá v úvahu ani postup soudu podle §114b o. s. ř., neboť fikci uznání nároku lze dovodit pouze v případech, kdy z žalobních tvrzení lze uplatněný nárok dovodit. Odvolací soud uzavřel, že i po doplnění žaloby v odvolacím řízení má žaloba vady, pro které ji nelze projednat.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že již v textu žaloby výslovně vyjádřil, že se zaplacení žalované částky domáhá z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána rámcovou smlouvou za prodlení se zaplacením faktur za dodané zboží žalovanému. Dovolatel je přesvědčen, že z obsahu vlastního žalobního návrhu, jakož i z jeho následných vyjádření a odvolání muselo být soudu zřejmé, že předmětem sporu není plnění z hlavního závazkového vztahu, nýbrž plnění ze subsidiárního sankčního vztahu z titulu prodlení žalovaného se zaplacením dodavatelských faktur. Individualizaci obchodního vztahu číslem faktury dodavatele a následně uvedeným shodným číslem variabilního symbolu bezhotovostní platby odběratele považuje dovolatel za naprosto postačující pro vyloučení záměny. Zdůraznil, že faktura obsahuje i všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, kterými jsou specifikace dodaného zboží, termín dodávky shodný s datem vystavení faktury a cena. Skutečnost, že žalovaný faktury za jím převzaté dodávky zboží zaplatil a došlo tak k zániku hlavního závazku, má podle názoru dovolatele nepochybně účinky uznání závazku s nastolením právní domněnky o existenci hlavního závazku a s přenesením důkazního břemene o jeho neexistenci na žalovaného. Žalovaný sice v tomto směru důkazy neoznačil, ale neexistenci hlavního závazku nenamítal, resp. namítal nedostatek písemné formy realizovaných kupních smluv, aniž by konkretizoval, z čeho obligatorní písemnou formu pro platnost kupní smlouvy dovozuje. Za situace, kdy předmětem sporu mezi účastníky není existence hlavních závazkových vztahů, nemá podle dovolatele závěr odvolacího soudu o povinnosti žalobce označit či dokonce doložit objednávky zboží dodané žalovanému jakoukoli oporu v zákoně. Jeho povinností bylo individualizovat hlavní závazek číslem dodavatelské faktury a výší fakturované částky, jakož i uvést, že tyto faktury byly zaplaceny formou bezhotovostního platebního styku, což ve svých podáních učinil. Rozhodnutími soudů obou stupňů bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nemohou omezovat toto právo žalobce rozšiřováním jeho povinnosti vymezené ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. na vylíčení okruhu rozhodujících skutečností nad rámec obecně závazné hmotně právní normy. Dovolatel navrhl, aby pro nesprávné právní posouzení věci dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal taktéž na článek 36 Listiny základních práv a svobod s tím, že poskytuje ochranu pouze existujícímu právu, které dovolatel podle jeho názoru neprokázal. Nebyly sjednány podrobnosti ohledně plnění, jehož cenu měl žalovaný zaplatit, dovolatel tak mohl uplatňovat nanejvýš nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Údaje vyplývající z faktur vystavených dovolatelem nemohou být ani s odkazem na všeobecnou rámcovou smlouvu považovány za nezaměnitelnou konkretizaci žaloby, kterou je uplatňován nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť nespecifikují existenci nějakého smluvního vztahu mezi účastníky. Fakturou je podle názoru žalovaného listina, kterou může s libovolným obsahem vystavit jakýkoliv subjekt a opřít o ni své požadavky. Pokud nebyl dovolatel schopen věcně ani právně objasnit svůj nárok, nelze požadovat po žalovaném, aby tak učinil za dovolatele. Stanovisko žalobce, že na něm nelze specifikaci jím uplatněných požadavků soudem vyžadovat, považuje žalovaný za nerespektování jeho práva na spravedlivý proces. Žalovaný navrhl odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatel netvrdil a ani ze spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzovaném případě je předmětem dovolacího přezkumu řešení procesní otázky náležitostí žaloby co do vylíčení rozhodujících skutečností.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996 sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť skutkový děj, z něhož žalobce dovozuje svůj žalobní nárok, není řádně individualizován.
Ze žaloby na č. l. 1 spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 10 727 Kč ve vazbě na tvrzení, že na základě objednávky žalovaného a následného dodání zboží vystavil žalobce faktury specifikované výčtem na penalizační faktuře č. 098000224 ze dne 26. 8. 1998, které žalovaný ve lhůtě splatnosti neuhradil. V návaznosti na nesplnění tohoto závazku žalovaným mu žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši žalované částky, a to z titulu opožděné úhrady pohledávek uvedených na penalizační faktuře, kterou připojil jako přílohu žalobního návrhu. Dále uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za každý den prodlení byla sjednána na základě Smlouvy o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřené mezi účastníky a že ani pohledávka z předmětné penalizační faktury nebyla ve splatnosti uhrazena.
Usnesením ze dne 3. března 2003 č. j. 43/33 Cm 71/99-19 (č. l. 19 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů doplnil vylíčení rozhodujících skutečností, zejména uvedl, zda a kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva, co bylo jejím obsahem, co bylo předmětem plnění, zda a kdy žalobce plnil ve prospěch žalovaného, jakým způsobem a v jakém rozsahu, zda a kdy žalovaný plnění převzal, kdy nastala splatnost ceny plnění, na základě jakých skutečností dospěl žalobce k výši fakturované částky a jakým způsobem dospěl žalobce k výši úroku z prodlení, pokud nebyl smluven.
Žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně přípisem ze dne 2. června 2003 (č. l. 23 spisu) a odkázal na smlouvu o všeobecných a rámcových podmínkách dodávek zboží z 23. 6. 1997 (dále též jen „smlouva“), v níž se s žalovaným vzájemně zavázali, že v budoucnu budou uzavírat kupní smlouvy za podmínek sjednaných touto smlouvou a že tato smlouva je nedílnou součástí všech kupních smluv uzavřených v době platnosti této smlouvy. Podle §273 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), na který uvedená smlouva odkazuje, je možno sjednat obsah smlouvy v obchodních podmínkách, v dané věci byly tyto obchodní podmínky sjednány ve smlouvě z 23. 6. 1997. Dále poukázal na to, že tato smlouva neobsahuje závazek žalobce uzavírat jednotlivé kupní smlouvy v písemné formě, taková forma byla sjednána pouze u objednávek žalovaného při splnění podmínek sjednaných ve smlouvě. Ani obchodní zákoník v §409 a násl. nepodmiňuje platnost kupní smlouvy její písemnou formou. Zaplacení faktur žalobce žalovaným hodnotí jako projev vůle kupujícího, že nárok žalobce jako prodávajícího uznává; s tím koresponduje to, že žalovaný nevyužil svého oprávnění podle článku V. smlouvy vrátit bez placení fakturu, z čehož je zřejmé, že faktura byla vystavena v souladu s ujednáním o předmětu smlouvy, sjednaném termínu plnění, kupní ceně a její splatnosti. Dále uvedl, že žalovaný zboží řádně odebral, předmětné faktury však uhradil se zpožděním, a proto mu žalobce podle článku VII. smlouvy vyúčtoval fakturou č. 098000224 pokutu ve výši žalované částky. K podání připojil žalobce kopii uvedené smlouvy. V tomto podání žalobce současně upřesnil, že smluvní pokuta byla vyúčtována za prodlení s úhradou faktury č. 0083005560 znějící na částku 162 537 Kč. Faktura měla být uhrazena ve lhůtě splatnosti do 27. 4. 1998, počet dnů doby prodlení činí 66 (od 27. 4. 1998 do 2. 7. 1998).
Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce neuvedl v žalobě a ani v následném podání, kterým reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby, případně v podání, kterým reagoval na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny (penalizační fakturu, smlouvu o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřenou mezi účastníky), které označil jako důkaz a připojil ke svým podáním. Z textu žaloby a jeho následného doplnění, jakož i připojených příloh bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu konkrétně uvedené faktury za zboží dodané žalovanému, kterou si účastníci sjednali ve smlouvě o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách a kterou žalovanému vyúčtoval předmětnou penalizační fakturou. Žalobce časovými údaji vymezil dobu prodlení, jakož i počet dnů prodlení se zaplacením faktury a vyčíslil výši smluvní pokuty vztahující se k prodlení s její pozdní úhradou. Případná další odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení nebrání projednání žaloby, ale mohou být právně významné až při rozhodování o věci samé.
Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace §43 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem neobstojí jeho závěr, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu