ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.549.2005.1
sp. zn. 32 Odo 549/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně J. K., proti žalované S., a. s., o zaplacení 4 575 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 75/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2004, č. j. 23 Co 283/2004 – 178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2004, č. j. 23 Co 283/2004 – 178, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. června 2004, č. j. 8 C 75/2004 -162, v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 4 575 150 Kč a na nákladech řízení 414 789 Kč a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek (první odstavec výroku), v části, již byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 26% úroky z částky 4 575 150 Kč od 2. 7. 1997 do zaplacení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý odstavec výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí odstavec výroku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že bylo prokázáno, že žalobkyně předložila dne 1. července 1997 ve sběrně S. v B. potvrzení o sázce, které bylo vyhodnoceno systémem O. – L. jako výherní, avšak bylo odmítnuto z důvodu, že předmětná sběrna nemohla sázky vyšší než 100 000 Kč vyplácet. Obsluhující terminálu pak omylem vyhodnotila toto potvrzení jako nevýherní a na pokyn žalobkyně toto potvrzení zničila. Odvolací soud dospěl k závěru, že tak došlo k naplnění ust. §42 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb. za použití §18 odst. 2 herního plánu číselných loterií a sázkových her S., a. s. a žalobkyně má právo na výplaty výhry sázky ve 26. sázkovém týdnu v roce 1997. Při hodnocení věcné správnosti napadeného rozsudku z hlediska žalovanou uplatněného odvolacího důvodu neshledal jí tvrzený rozpor v závěrech, že to byla právě žalobkyně, která předložila předmětné potvrzení o sázce ve sběrně S. systému O.-L.. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedeném rozsahu jako věcně správný potvrdil (první odstavec výroku). V rozsahu příslušenství z předmětné částky odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl (druhý odstavec výroku), neboť dospěl k závěru, že bylo chybou žalobkyně, když předmětné potvrzení nechala zničit obsluhou terminálu, a žalovaná postupovala správně, pokud výhru ihned neproplatila, přičemž nebylo jednoznačně prokázáno, že to byla právě žalobkyně, která byla vlastnicí předmětného potvrzení. Tato okolnost byla předmětem teprve tohoto řízení a proto se žalovaná nemohla ocitnout v prodlení se zaplacením předmětné částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadené rozhodnutí označila za zásadně právně významné v řešení otázky správného hodnocení důkazů, v důsledku čehož soud zjistil nesprávně skutkový stav a potažmo i věc nesprávně právně posoudil. Dovolatelka rozporuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že to byla právě žalobkyně, kdo v určené lhůtě předložil výherní potvrzení v sázkové sběrně. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které vyplynulo z vadného hodnocení skutkových zjištění. Tvrzení žalobkyně, že svědkyně P. zničila výherní potvrzení sázky, je podle mínění dovolatelky účelové, s cílem získat výhru a sama svědkyně P. ho svou výpovědí vyvrací. Naopak z provedeného dokazování a zejména ze svědecké výpovědi D. P. a K. M. vyplynulo, že dne 2. července 1997 žalobkyně ověřovala potvrzení o sázce, které bylo nevýherní. Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soud má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelka nevznesla námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nýbrž její výhrady směřují výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelka, brojí především proti skutkovému závěru soudů o tom, že žalobkyně předložila v určené lhůtě výherní potvrzení v sázkové sběrně. Za právní otázku, pro kterou by měl rozsudek odvolacího soudu zásadní význam, pak není možné považovat ani dovolatelkou obecně formulovanou otázku „správného hodnocení důkazů“.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat také námitkami dovolatelky, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř.
Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla v dovolání vymezena a kdy dovolatelka napadla právní závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o tom, že žalobkyni vznikl nárok na vyplacení výhry v sázkové hře, námitkami zpochybňujícími správnost skutkových zjištění, na jejichž základě soudy obou stupňů k uvedenému právnímu posouzení dospěly, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho potvrzujícího výroku o povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek a o přiznání nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobkyni, jakož i do jeho rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalobkyni, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání směřující do části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba v rozsahu příslušenství z předmětné částky byla zamítnuta (druhý odstavec výroku), je upravena v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií, která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. „Subjektivní přípustnost“ dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř., kdy byl rozsudkem odvolacího soudu částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost odráží stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, která se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
V posuzovaném případě odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalované tak, že rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu změnil tak, že žalobu částečně zamítl. Odstranění (zrušení) části měnícího výroku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba, by nevedlo ke stavu pro dovolatelku příznivějšímu (v porovnání s dobou jež předcházela jejímu vydání); zrušením měnícího výroku kasačního rozsudku, kdy byla žaloba částečně zamítnuta, by se totiž obnovil rozsudek soudu prvního stupně. který v tomto rozsahu žalobě vyhověl, takže dovolatelka, která v tomto rozsahu prosazuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, by se - z hlediska svých procesních zájmů - odklizením odvolacího rozsudku v uvedeném rozsahu ocitla v subjektivně horším postavení. Jinak řečeno, napadenou částí měnícího výroku rozsudku nebyla dovolatelce způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Dovolání v tomto rozsahu není subjektívně přípustné a není třeba se zabývat otázkou, zda je přípustné objektivně.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2005
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu