ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.620.2005.1
sp. zn. 32 Odo 620/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce K. s. O., p. o., proti žalovaným 1) A. T., 2) P. E., s. r. o., v likvidaci (datum zániku 8. 10. 2004), poslední zapsané sídlo B., 3) T. M., o zaplacení částky 48 630,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 92/98, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2005 č. j. 20 Co 328/2004 – 107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. května 2003 č. j. 39 C 92/98 – 79 uložil žalovaným 1., 2., 3., povinnost zaplatit žalobci částku 48 630,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% od 24. 7. 1998 do zaplacení, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že v rozsahu splnění povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost ostatních žalovaných a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. února 2005 č. j. 20 Co 328/2004 – 107 změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byl zavázán k zaplacení částky 48 630 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení druhý žalovaný tak, že ho v tomto rozsahu zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.), žalobci v této části řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.), ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla uložena povinnost třetímu žalovanému zaplatit žalobci částku 48 630 Kč s příslušenstvím, podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že jeho povinnost k zaplacení vymáhané částky měla být omezena, neboť přesahuje jeho zákonnou povinnost společníka z titulu ručení za závazky obchodní společnosti. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř. „) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (třetím žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, změnil tak, že žalobu na zaplacení 48 000 Kč zamítl.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I při splnění shora uvedeného předpokladu přípustnosti však není ani v tomto uvedeném případě dovolání přípustné, bylo-li v dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží /§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ale současně převyšujícím 20 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění podle ust. §106 obchod. zák. – zákonné ručení společníka za závazky obchodní společnosti ve smyslu §312 obchod. zák.. (§261 odst. 4 obchod. zák.), což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím třetím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 48 630,40 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání třetího žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy neúspěšný třetí žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu