ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.626.2004.1
sp. zn. 32 Odo 626/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené, advokátem, proti žalované Č. P., a.s., č. h. Č., o zaplacení 603.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 84/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č.j. 9 Cmo 396/2003, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 31. března 2003, č.j. 38 Cm 84/2002-67, kterým Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení částky 603.000,- Kč s příslušenstvím, představující doplatek pojistného plnění k reparaci škody vzniklé pojistnou událostí a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že při hodnocení věcné správnosti napadeného rozsudku z hlediska žalobkyní uplatněného odvolacího důvodu neshledal jí tvrzený rozpor v závěrech znaleckých posudků, z nichž soud prvního stupně vycházel. S poukazem na jejich shodu uvedl, že závěru soudu prvního stupně o nezapnutí alarmu v době odcizení pojištěných věcí nelze ničeho vytknout. Odvolací soud rovněž neshledal žádné pochybení při zhodnocení vlivu porušení smluvně dohodnutého způsobu zabezpečení pojištěných věcí při dopravě a s tím související míry snížení pojistného plnění na vznik pojistné události. Míra snížení pojistného plnění ve výši 67 % odpovídá vlivu porušení smluvní povinnosti žalobkyní nejen z hlediska hodnoty přepravovaných věcí, ale také z hlediska smluveného způsobu zabezpečení vozidla použitého pro dopravu pojištěných věcí. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadené rozhodnutí označila za zásadně právně významné v řešení otázky správného hodnocení důkazů, která je podle jejího vyjádření častým tématem v rozhodování obecných soudů a v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
Podle tvrzení dovolatelky odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř., v důsledku čehož zjistil neprávně skutkový stav a potažmo i věc nesprávně právně posoudil. Dovolatelka rozporuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že při odcizení zboží z jejího nákladního automobilu nebylo zapnuto zabezpečovací zařízení. Zatímco odvolací soud je názoru, že znalecké posudky znalců Ing. M. a Ing. M. se vzájemně doplňují a jsou ve shodě, je nutné podle mínění dovolatelky dospět při správném hodnocení důkazů k závěru opačnému. Dovolatelka, poukazujíc na variantní závěry znalce Ing. M. (alarm nebyl zapnut, nebo byl odblokován dálkovým ovladačem anebo zabezpečovací zařízení překonal odborník) namítá, že tvrzení řidiče automobilu o zapnutí alarmu není vyloučeno. Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozsudky soudů obou stupňů ztotožnila. Podle jejího mínění se v daném případě nejedná o zásadně právně významné rozhodnutí ve věci samé a rovněž neodpovídá skutečnosti, že by žalobkyní uváděná otázka správného hodnocení důkazu nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Nedomnívá se, že by odvolací soud při hodnocení prováděných důkazů pochybil a v důsledku toho nesprávně zjistil skutkový stav. Dále se vyjádřila k otázce vztahu obou znaleckých posudků a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně aby ho zamítl.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I.í, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelka nevznesla námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nýbrž její výhrady směřují výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelka, tvrdící rozporuplnost vypracovaných znaleckých posudků, brojí především proti skutkovému závěru soudů o tom, že v době odcizení vozidla nebylo na něm zapnuto zabezpečovací zařízení. Za právní otázku, pro kterou by měl rozsudek odvolacího soudu zásadní význam, pak není možné považovat ani dovolatelkou obecně formulovanou otázku „správného hodnocení důkazů“.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat také námitkami dovolatelky, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř.
Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla v dovolání vymezena a kdy dovolatelka napadla právní závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o tom, že jí nevznikl nárok na doplatek pojistného plnění ve výši 67 % nárokované částky pro nedodržení smluveného zabezpečení vozidla (nezapnutí alarmu) námitkami zpochybňujícími správnost skutkových zjištění, na jejichž základě soudy obou stupňů k uvedenému právnímu posouzení dospěly, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho potvrzujícího výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i do jeho rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu