ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.643.2003.1
sp. zn. 32 Odo 643/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce F. V., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným 1. J. M., zastoupenému, advokátem, a 2. M. M., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 401.252,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 76/2002, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2003 č. j. 5 Co 672/2003-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 18. listopadu 2002 č. j. 6 C 76/2002-74 uložil prvnímu žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 180.121,- Kč s 12% úrokem z prodlení z částky 101.400,- Kč od 3.7.2001 do zaplacení, a druhé žalované, aby zaplatila žalobci částku 221.124,- Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 101.400,- Kč od 3.7.2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce se svojí manželkou A. V. uzavřel se žalovanými před Okresním soudem ve Strakonicích v rámci řízení, vedeném pod sp. zn. 6 C 202/2000, dne 15.5.2000 soudní smír, který byl schválen usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 5. 2000 č. j. 6 C 202/2000-14, dle něhož je pohledávka žalobce a jeho manželky za oběma žalovanými ve výši 362.800,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.1.1996 do zaplacení splatná do 30.6.2001. Soud dále zjistil, že první žalovaný uhradil dne 2.7.2001 žalobci 160.000,- Kč a po podání žaloby dalších 40.996,- Kč. Dne 20.6.2001 pak A. V. uzavřela s druhou žalovanou ústní dohodu o splacení uvedeného dluhu tak, že část dluhu ve výši 400.000,- Kč bude splněna převodem členských práv a povinností druhé žalované k družstevnímu bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v domě č. p. 212 ve Š. na manžele F. a I. V. (syna žalobce a dceru žalovaných). Téhož dne pak byla uzavřena písemná dohoda o převodu členských práv a povinností k tomuto bytu z druhé žalované na F. a I. V. s tím, že tento družstevní byt bude dále užívat druhá žalovaná s poznámkou „doživotní bydlení“. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalobce dal k této ústní dohodě souhlas. Dohodu mezi manželkou žalobce a druhou žalovanou posoudil jako kumulativní novaci podle §516 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), která je však absolutně neplatná s ohledem na §40 odst. 2 obč. zák., podle něhož písemně uzavřená dohoda může být měněna nebo zrušena pouze písemně. Předmětná dohoda navíc byla uzavřena bez účastenství všech stran právního vztahu, které původní závazek založily. Tuto dohodu soud prvního stupně dále posoudil jako neurčitou a tudíž absolutně neplatnou ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Namítanou relativní neplatnost podle §145 odst. 2 obč. zák. pro nedostatek souhlasu obou manželů v úkonech týkajících se majetku náležícího do společného jmění manželů mimo obvyklou správu soud prvního stupně neshledal, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce k tomuto úkonu souhlas dal. Soud prvního stupně uzavřel, že nepřichází v úvahu ani použití §514 obč. zák., podle něhož splní-li dlužník dluh jednomu z věřitelů, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, nemohou již ostatní od něj nic žádat, neboť druhá žalovaná nemohla splnit svůj dluh jinou formou, než byla ujednána všemi původními účastníky tohoto závazkového vztahu. Uzavřel proto, že žalovaní dlužili celkem 202.800,- Kč a na úrocích dalších 239.448,- Kč, každý z nich – vzhledem k tomu, že jsou rozvedeni a platí zde ustanovení §150 obč. zák. – shodně po 221.124,- Kč s následným 12 % úrokem z prodlení z částky 101.400,- Kč od 3.7.2001 do zaplacení, přitom povinnost ukládanou prvnímu žalovanému snížil o částku, jím uhrazenou v průběhu řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. dubna 2003 č. j. 5 Co 672/2003-125 rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku pod bodem IV. o soudním poplatku, který zůstal nedotčen, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvního stupně jako úplná a správná a neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v jeho právním hodnocení věci. Ztotožnil se s jeho závěrem o neplatnosti dohody mezi A. V. a druhou žalovanou o uhrazení dluhu v částce 400.000,- Kč převodem členských práv a povinností k družstevnímu bytu na děti účastníků. Smír ze dne 15.5.2000 posoudil jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák., kterou si účastníci tehdejšího sporu upravili práva mezi nimi sporná. Jejich spornost plynula z toho, že původní žaloba zněla na částku 395.000,- Kč s příslušenstvím a smír byl uzavřen ohledně pohledávky ve výši 362.800,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce jako jeden z aktivně solidárních věřitelů je samostatně oprávněn k podání žaloby na zaplacení dlužné částky. Aktivní solidarita žalobce a jeho tehdejší manželky plyne z ustanovení §145 odst. 4 obč. zák. Před soudem byl učiněn právní úkon, tj. narovnání ohledně pohledávky manželů V., tj. ohledně aktiv jejich společného jmění. Soud prvního stupně pak správně rozhodl, pokud zavázal každého ze žalovaných samostatně (v době vzniku závazku již nebyli manželé) zaplatit žalobci žalované částky. Odvolací soud současně dovodil, že ke skutečnostem uváděným druhou žalovanou (tvrzení, že podpis na plné moci tehdejšímu právnímu zástupci není podpisem paní V., a tvrzení, že si od žalobce nepůjčovala ona, ale žalovaný na své podnikání) nemůže přihlížet, když jde o skutečnosti z hlediska ustanovení §205a o. s. ř. nepřípustné, neboť nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jako dovolací důvod označila „právní neřešenost a spornost níže uváděných okruhů právní problematiky, jednak procesní pochybení krajského soudu, které má podle názoru dovolatelky vliv na rozhodnutí soudu.“ Podrobně pak rozvedla jednotlivé výtky proti rozhodnutí a postupu odvolacího soudu a uvedla i svůj – oproti soudu – odlišný právní názor. Závěrem navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud proto přistoupil k posouzení jednotlivých námitek dovolatelky z uvedeného hlediska.
Dovolatelka nejprve vytkla odvolacímu soudu procesní pochybení, které spatřuje v tom, že odmítl s poukazem na §205a o. s. ř. přihlédnout k novým skutečnostem uvedeným dovolatelkou v odvolacím řízení, a to zejména, že podpis na plné moci tehdejšímu právnímu zástupci manželky žalobce v řízení, jež vyústilo v podpis smíru ze dne 15.5.2000, není jejím podpisem, a dále, že si od žalobce a jeho manželky nepůjčovala peníze (jejichž zaplacení se smír týkal) ona, nýbrž žalovaný na své podnikání. Tyto námitky dovolatelky nesměřují ke zjištění zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto ohledu by se mohlo jednat pouze o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak k takové vadě by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by byla shledána přípustnost dovolání.
Další námitky dovolatelky se týkají právního posouzení znění smíru, uzavřeného dne 15. 5. 2000 žalobcem a jeho manželkou se žalovanými v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 6 C 202/2000, jako dohody o narovnání. Dovolatelka především napadá nedostatek náležitostí této dohody, které vyplývají z §585 obč. zák. Výkladem provedeným podle pravidel stanovených v §35 odst. 1 a 2 obč. zák. však lze v posuzované věci dospět k obsahu dohody o narovnání – šlo o práva z půjček, jejichž rozsah byl vymezen v žalobě ze dne 21. 2. 2000, podané žalobcem a jeho manželkou v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 202/2000 u Okresního soudu ve Strakonicích, a dále o pohledávky za práce, které byly podle této žaloby žalobcem provedeny pro prvního žalovaného. Dohoda o narovnání uzavřená žalobcem a jeho manželkou se žalovanými je proto dostatečně určitá. Nejvyšší soud nepřijal ani další námitku dovolatelky týkající se nedostatku datování dohody o narovnání, neboť z přiloženého spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 6 C 202/2000, konkrétně jeho čísla listu 13, obsahujícího dovolatelkou napadenou dohodu o narovnání účastníků řízení, je zřejmé, že na tomto listu je v jeho horní části uveden text: „Okresní soud ve Strakonicích dne 15. 5. 2000“.
K další námitce dovolatelky, že v příloze protokolu z 15.5.2000 obsahující text soudního smíru, není uveden podpis A. V., nelze přihlížet, neboť byla vznesena až v průběhu dovolacího řízení. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Pokud se týká námitky dovolatelky, že v předmětné věci šlo pouze o dluh prvního žalovaného, nikoliv druhé žalované, je třeba odkázat na znění smíru, jež bylo stvrzeno dovolatelkou, zásadu §99 odst. 3 o. s. ř. a právní povahu dohody, jež je obsahem smíru, jak k ní i dále.
K námitce promlčení, která byla dovolatelkou uplatněna ohledně pohledávek, jež se staly předmětem smíru, až v dovolání, nemůže dovolací soud ze shora uvedených důvodů rovněž přihlížet. Podle §100 odst. 1 obč. zák. může námitka promlčení vznesená dlužníkem vyvolat právní účinky jedině za předpokladu, že dlužník vznese námitku promlčení v rámci soudního řízení ještě před právní mocí rozsudku. V dané věci ze spisu však vyplývá, že druhá žalovaná tak neučinila, čímž se vzdala oprávnění namítat promlčení ještě před právní mocí rozsudku.
Nejvyšší soud dále shledal správným závěr odvolacího soudu, že závazek žalovaných zaplatit dohodnutou částku žalobci a jeho manželce sjednaný dohodou o narovnání nemohl být splněn převodem členských práv a povinností k družstevnímu bytu na děti účastníků řízení podle následně uzavřené ústní dohody A. V. a dovolatelky, neboť dohoda o narovnání byla uzavřena písemně, a proto i její změna mohla být podle §40 odst. 2 obč. zák. učiněna pouze písemnou formou, což se v posuzovaném případě nestalo. Narovnání (transactio) je podle §585 odst. 1 obč. zák. dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Sporné otázky jsou zpravidla řešeny cestou vzájemných ústupků. Není však vyloučeno, že účastníci po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě potvrdí či podrobněji vymezí svá dosavadní práva a povinnosti. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. V posuzované věci účastníci dohody o narovnání sjednali závazek spočívající ve finančním plnění žalovaných a tento závazek nedostál dle skutkových zjištění soudu změny.
Dovolatelka dále shledává pochybení soudu ve vyslovení dělené odpovědnosti žalovaných za vzniklé závazky. Podle jejího názoru „za dluhy jednoho z manželů odpovídá solidarita na straně dlužníka“, a proto nesouhlasí s napadeným výrokem soudu, kterým bylo žalovaným uloženo plnit každému z nich samostatně. Nehledě k tomu, že i v případě solidárně zavázaných dlužníků je volba způsobu uhrazení dluhu na věřiteli, v daném případě zcela správně odvolací soud (i s poukazem na závěr soudu prvního stupně) zde nedovozoval solidaritu dlužníků s ohledem na skutečnost, že v době vzniku závazku – v době uzavření smíru v r. 2000 - nebyli oba žalovaní již manželi a nebyla zde žádná okolnost, předpokládaná v ust. §511 odst. 1 obč. zák., pro níž by platilo, že dlužníci mají plnit dluh společně a nerozdílně.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil v právním posouzení věci a lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam; dovolání proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1.ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání druhé žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu