ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.676.2003.1
sp. zn. 32 Odo 676/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně P., s. r. o. v likvidaci, proti žalované P. H., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 54 718,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 262/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2002 č. j. 35 Co 347/2002-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2002 č. j. 35 Co 347/2002-168 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. května 2002 č. j. 13 C 262/99-149 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 100 318,30 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 16. 6. 1994 uzavřela žalovaná s M. Š. dohodu o postoupení práv a povinností ze smlouvy č. 2/1066 uzavřené s žalobkyní dne 16. 3. 1993. Podle této smlouvy měla žalovaná získat automobil Škoda Forman LX v hodnotě 186 750 Kč za 60 měsíčních splátek, jejichž způsob výpočtu je určen pravidly systému P. Dne 17. 8. 1995 došlo po dohodě s žalovanou ke změně předmětu smlouvy č. 2/1066 z automobilu na nákup zboží v hodnotě 230 000 Kč. Se souhlasem žalobkyně se žalovaná dne 26. 4. 1995 rozhodla čerpat částku 230 000 Kč na nákup sady zlatých předmětů; na základě kupní smlouvy ze dne 26. 6. 1995 zaplatila žalobkyně za žalovanou za toto zboží prodávajícímu uvedenou částku, přičemž žalovaná zboží převzala dne 29. 6. 1995. Žalovaná počínaje měsícem leden 1996 přestala splácet měsíční splátky vyplývající z uvedené smlouvy. Žalobkyně se domáhala zaplacení 22 splátek.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. listopadu 2000 č. j. 13 C 262/99-31 řízení v rozsahu částky 45 599,50 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 2. 1996 do 31. 10. 1997 podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §159 odst. 3 o. s. ř. zastavil, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila částku 54 718,80 Kč s 19% úrokem od 1. listopadu 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. května 2001 č. j. 35 Co 167/2001-50 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 20. května 2002 č. j. 13 C 262/99-149 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 54 718,80 Kč s 19% úrokem od 1. 11. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně skutečně uzavřela s M. Š. dne 16. 3. 1993 smlouvu na nákup vozidla Škoda Forman, který dne 16. 6. 1994 převedl práva a povinnosti z této smlouvy na žalovanou, která se souhlasem žalobkyně dne 17. srpna 1995 změnila její předmět. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně listinnými důkazy prokázala, že dne 26. 6. 1995 žalovaná zakoupila sadu zlatých předmětů v hodnotě 230 000 Kč, přičemž kupní cenu uhradila prodávajícímu žalobkyně. Žalovaná zboží převzala 29. 6. 1995 a následně od ledna 1996 přestala platit sjednané měsíční splátky. Z pokladního dokladu a z výpovědi svědkyně M. vyplývá, že žalobkyně vyplatila dne 29. 6. 1995 I. Š. částku 230 000 Kč jako plnění ze smlouvy č. 2/1066, uzavřené se žalovanou. Žalobkyně podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dále předložila kupní smlouvu ze dne 26. 6. 1995, podle níž si žalovaná od I. Š. koupila sadu zlatých šperků za 230 000 Kč, kterou měl převzít prodávající I. Š. od žalobkyně, což potvrzuje i svědectví Ing. A. J. Tyto důkazy podle soudu prvního stupně tvoří ucelený obraz o skutkovém ději, nicméně soud prvního stupně učinil skutkový závěr ze svědectví I. Š., který uvedl, že podepsal nějakou smlouvu, aniž ji četl, přičemž připustil, že „mělo být něco jinak ve skutečnosti než ve smlouvě, ale žalovaná byla spokojená.“ Žádné zlaté šperky svědek nevlastnil, ani je žalované neprodal, žádné peníze neinkasoval. Z tohoto svědectví I. Š. soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva ze dne 26. 6. 1995 je právním úkonem simulovaným [když předtím uzavřel, že smlouva mezi žalobcem a žalovanou má charakter nepojmenované smlouvy podle §51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), jejíž obsah se blíží smlouvě kupní podle §588 a násl. ObčZ]. Soud prvního stupně dovodil, že z vyjádření žalované a výpovědi svědků M. Š. a I. Š. lze usuzovat, že úmyslem žalované bylo ukončit smluvní vztah s žalobkyní. V řízení nebylo prokázáno, že k simulovanému úkonu došlo na základě jednání žalobce. Prokázáno nebylo ani tvrzení žalované, že fakticky jí byla vyplacena jen částka 130 000 Kč. Obrana žalované je nelogická, neboť pro její jednání nelze nalézt vysvětlení. Bez vysvětlení zůstala skutečnost, že žalovaná poté, co dne 29. 6. 1995 podle svého vyjádření ukončila vztah s žalobkyní, zaplatila dalších sedm pravidelných splátek. Soud prvního stupně uzavřel, že k platnému ukončení smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo, žalovaná je proto povinna zaplatit zbývající měsíční splátky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2002 č. j. 35 Co 347/2002-168 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 26. 6. 1995 je simulovaným právním úkonem, který je podle §39 ObčZ absolutně neplatný. Protože nebylo zjištěno, jaký zastřený úkon byl učiněn, nelze považovat za platný ani disimulovaný právní úkon. Obstojí tedy i dílčí závěr soudu prvního stupně, že smluvní vztah mezi účastníky trvá, včetně povinnosti žalované hradit měsíční splátky. Odvolací soud však zjistil, že žalobkyně, která je v likvidaci, nevyvíjí původní činnost, všechny předměty byly vydány a společnost pouze přebírá plnění, která je ještě třeba uhradit za vydané předměty. Předměty, za které její klienti platili měsíční splátky, žalobkyně již neposkytuje. Protože žalovaná dosud žádný předmět neobdržela (kupní smlouva je neplatná a žalovaná předmět koupě nedostala) a žalobkyně vyloučila, že by ještě předmět dostat mohla, nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby sama byla nucena svým smluvním povinnostem dostát. Výkon práva žalobkyně není v souladu s dobrými mravy a proto mu nelze poskytnout ochranu (§3 odst. 1 ObčZ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť je přesvědčena, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru došlo 26. 6. 1995 k platnému uzavření kupní smlouvy mezi I. Š. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující; dne 29. 6. 1995 vyplatila žalobkyně prodávajícímu namísto žalované kupní cenu zlatých šperků v hodnotě 230 000 Kč, jak bylo v této smlouvě dohodnuto, přičemž tyto skutečnosti doložila listinnými důkazy. Žalobkyně zdůraznila, že poskytla plnění v rámci systému P. spočívajícího ve shromažďování finančních prostředků účastníků za účelem získání určitého předmětu na měsíční splátky, takže osobu prodávajícího i předmět plnění kupní smlouvy si vždy zvolil účastník tohoto systému podle své vlastní vůle, nikoliv však žalobkyně, která pouze poskytla nakumulované finanční prostředky. K závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva z 26. 6. 1995 byla zastřeným právním úkonem, dovolatelka namítla, že neplatnosti takového právního úkonu se nelze podle jejího názoru ve smyslu §41a odst. 2 poslední věta ObčZ dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. V této věci byla takovým účastníkem dovolatelka. Dovolatelka dále nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v rámci své likvidace nesplní své smluvní povinnosti. Svoji smluvní povinnost si dovolatelka již splnila, a pokud žalovaná svoji smluvní povinnost splnila pouze částečně, nemůže být výkon práva dovolatelky v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila vyplacení částky 230 000 Kč žalobkyní panu I. Š. a poukázala na data uzavření kupní smlouvy, její změny a termín údajného vyplacení uvedené částky žalobkyní panu Š. Již v červnu 1995 měla žalovaná uzavřenu s žalobkyní smlouvu na nákup automobilu v hodnotě 186 750 Kč. Ke změně smlouvy došlo až 18. srpna 1995, výplatu částky 230 000 Kč panu Š. již 29. 6. 1995 proto žalovaná zpochybňuje. Žalovaná dále poukázala na skutkový nesoulad mezi výdajovými pokladními doklady dovolatelky a žalované. Pokud dosud neobdržela žádný předmět plnění podle smlouvy a dovolatelka v řízení vyloučila, že by ještě mohla nějaký předmět dostat, pak považuje rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V dovolacím řízení platí zásada vyjádřena v §242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., že dovolací soud je vázán rozsahem, v jakém dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu a uplatněným dovolacím důvodem. Jedna z výjimek z této zásady je vyjádřena v §224 odst. 3 věta druhá o. s. ř. tak, že přípustná dovolání může dovolací soud vždy přezkoumávat i z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., i když nebyl v dovolání uplatněn.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka především napadá závěr odvolacího soudu o tom, že výkon práv žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ. Nejvyšší soud však nemohl přezkoumat tento závěr odvolacího soudu, neboť rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně. Aby totiž odvolací soud mohl učinit závěr, že výkon práv žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, musel nejprve dovodit, co bylo obsahem smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, a posoudit, zda je tato smlouva platná, zejména z hlediska ustanovení §37 odst. 1 ObčZ. Totéž měl ovšem učinit i soud prvního stupně před tím, než žalobě vyhověl. Obsah této smlouvy nezjistil a případný výklad této smlouvy podle §35 ObčZ neprovedl ani soud odvolací, ani soud prvního stupně. Nebyla objasněna práva a povinnosti stran z této smlouvy, zejména, co mělo být předmětem plnění obou stran, tato smlouva nebyla posouzena z hlediska její platnosti, zejména její určitosti, případně z hlediska jejího souladu se zákonem. Za stávající situace nelze posuzovat, zda výkon práv žalobkyně je či není v rozporu s dobrými mravy. V důsledku nepřezkoumatelnosti je řízení v posuzované věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zatíženo (a to i řízení před soudem prvního stupně) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správný. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale podle §243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně 30. března 2005
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu