ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.685.2004.1
sp. zn. 32 Odo 685/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně K. H. G. + C., ve věci K. H. G. + C. – o. s., zastoupené, advokátem, proti žalované A. ´95, a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 55.673,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 76/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2003, č.j. 2 Cmo 397/2003-48, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2003, č.j. 2 Cmo 397/2003-48, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2002, č.j. 20 Cm 76/99-38, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 12. prosince 2002, č.j. 20 Cm 76/99-38, jímž Krajský soud v Brně odmítl podání žalobkyně ze dne 3. května 1999 z důvodu neodstranění vad žalobního návrhu, uložil jí zaplatit žalované náklady řízení ve výši 4.450,- Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 2.720,- Kč žalobkyni (první výrok). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně, přes jeho řádnou výzvu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění, žalobní návrh nedoplnila (na výzvu soudu prvního stupně nereagovala), přičemž tak neučinila ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o jejím odmítnutí. Skutkový děj, z něhož odvozuje svůj žalobní nárok, není řádně individualizován, přičemž nedostatky žaloby jsou takového charakteru, že znemožňují další pokračování v řízení. Odvolací soud žalobkyni vytkl, že kromě tvrzení o tom, že žalovaná od ní odebrala zboží, na které byly vystaveny daňové doklady, neobsahoval její žalobní návrh žádná bližší skutková tvrzení jak o důvodu vzniku závazkového vztahu, z něhož dovozuje žalobní nárok, tak o existenci ujednání o ceně a její splatnosti. Rovněž tak postrádá tvrzení rozhodná pro vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení, jakož i údaj o tom, zda se jedná o úrok smluvní či zákonný. Nedostatečnost skutkových tvrzení pak neumožňuje ani posoudit otázku splnění podmínek řízení, tj. zda není dána ve věci například překážka věci rozsouzené či překážka litispendence, ani určit, zda ve věci byl uplatněn jeden či více nároků. Daňový doklad, na který žalobkyně odkazovala, není právním důvodem pro vznik závazku a závazkový vztah nezakládá.
Odvolací soud k námitkám odvolatelky (žalobkyně) rovněž vysvětlil, že soud přistoupí k nařízení jednání ve sporném řízení zásadně až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení, bez jejichž existence nelze rozhodnout ve věci samé, přičemž předpokladem pro jejich zkoumání je řádný návrh na zahájení řízení. Soud prvního stupně proto v souzené věci nepochybil, pokud věnoval pozornost žalobě jednak z hlediska obecných náležitostí každého podání (§42 odst. 4 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) a jednak z pohledu náležitostí uvedených v §79 odst. 1 o. s. ř. Uzavřel, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, a proto nemohlo být tímto jeho postupem porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu. Za této situace usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Konkrétního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že nepřihlédl ke všem jejím odvolacím námitkám a nevypořádal se s právní otázkou zásadního významu, zda při splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu a jeho vydání lze následně odmítnout žalobní návrh podle §43 odst. 2 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně v souzené věci. Tvrdí, že soud měl v tomto případě nařídit jednání či alespoň vyzvat žalovanou k vyjádření v souladu s §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. Je toho názoru, že uvedený postup soudu prvního stupně, který označila za nekonzistentní, je v rozporu s platnou právní úpravou a odvolací soud ho pominul posoudit.
Dovolatelka namítá, že její původní žalobní návrh obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti. K tomuto závěru ji vede postup soudu prvního stupně, který dle jejího názoru vydáním platebního rozkazu potvrdil, že měl za prokázané, že v době jeho vydání jí uplatněné právo vyplývá z tvrzených skutečností. Odůvodnění napadeného usnesení dále vytýká i neúplnost vylíčení rozhodných skutečností majících z jejího pohledu pro celkové právní posouzení věci zásadní význam. Postrádá v něm například informace o tom, že byla soudem vyzvána k opravě v žalobě chybně uvedeného identifikačního čísla žalované, že tento nedostatek odstranila, jakož i následné vydání platebního rozkazu s chybně uvedeným identifikačním číslem.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil s vrácením věci k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a usnesení soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací argumenty žalobkyně jsou především kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky, zda nedostatky žaloby, které žalobkyně ani na výzvu soudu neodstranila, bránily soudu pokračovat v řízení ve smyslu §43 o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť vylíčení rozhodujících skutečností je velmi nekonkrétní a předmětný skutek tak není v žalobě dostatečně individualizován. Tento závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Ze žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobkyně domáhala po žalované zaplacení několika částek v celkové výši 55.673,37 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalovaná od ní uvedeného konkrétního dne v této ceně odebrala zboží, na které žalobkyně vystavila konkrétní daňové doklady s určitou splatností, které však žalovaná neuhradila. Jako důkazy označila a připojila k žalobě mimo jiné příslušné daňové doklady, záruční daňový list a korespondenci účastníků.
Usnesením ze dne 25. října 2002 (č.l. 34 spisu) soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů žalobu doplnila nebo opravila tak, že uvede, zda byl mezi účastníky smluvní vztah včetně jeho obsahu, zda a jak bylo na základě tohoto smluvního vztahu plněno, z čeho dovozuje, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého závazku a z čeho vycházela při stanovení úroku z prodlení. Dále požadoval vylíčit rozhodující skutečnosti ohledně vzniku a rozsahu uplatněného nároku, o jaký právní poměr žalobkyně svůj nárok opírá, jakož i uvést, která skutková tvrzení mají být navrženými či předloženými důkazy prokázána. Současně byla žalobkyně poučena o tom, že soud žalobu odmítne, pokud ji dle výzvy soudu neopraví nebo nedoplní a v řízení nebude možné pro tento nedostatek pokračovat.
Z odvolání (č.l. 39 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby se podává, že žalobkyně žádná další skutková tvrzení nedoplnila, přičemž vyjádřila přesvědčení, že její žalobní návrh obsahuje veškeré zákonné náležitosti.
Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobkyně neuvedla v žalobě, ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žalobního návrhu některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Z výše uvedeného se podává, že žalobkyně vymezila předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny (daňové doklady a záruční dodací list), které označila jako důkaz a připojila k žalobě. Z textu žalobního návrhu ve spojení s připojenými přílohami bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Předmět sporu byl identifikován. Bylo jasné, že se žalobkyně domáhá zaplacení ceny zboží, které od ní žalovaná určitého konkrétního dne převzala a na které žalobkyně vystavila příslušné daňové doklady, jež se staly splatnými. Žalobkyně rovněž tvrdila konkrétní splatnost ceny, jež je i jedním z údajů uvedených na přiložených daňových dokladech. Odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení (zejména týkající se vzniku a obsahu smluvního vztahu) nebrání v projednání žaloby, ale mohou být právně významné až při rozhodování o věci samé.
S argumentací dovolatelky platebním rozkazem, jehož vydání by mělo dle jejího názoru svědčit o úplnosti žalobního návrhu z pohledu dostatečnosti skutkových tvrzení pro projednatelnost žaloby, souhlasit nelze. Otázka, zda-li byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, je v souvislosti s posuzováním úplnosti žalobního návrhu (§79 odst. 1 o. s. ř.) nerozhodná. Skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební rozkaz, nedostatky žaloby nikterak nezhojuje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). Vydá-li soud platební rozkaz, aniž je splněna podmínka, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, nečiní to neprojednatelnou žalobu projednatelnou.
Rovněž tak nebylo možné přisvědčit dovolatelce, pokud odvolacímu soudu vytýkala, jak již bylo shora poznamenáno, že v napadeném usnesení neuvedl některé z jí či soudem prvního stupně učiněných úkonů. Předmětem odvolacího řízení v souzené věci bylo přezkoumání závěru soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, proto nebylo nutné se zabývat takovými úkony, jež jsou z pohledu předmětu odvolacího přezkumu právně nerozhodné. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je tak v souladu s ustanovením §169 odst. 1 o. s. ř. a žádné pochybení mu v tomto směru, jak činí dovolatelka, vytýkat nelze.
Neoprávněnost shora uvedených námitek dovolatelky však nic nemůže změnit na tom, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu