ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.693.2004.1
sp. zn. 32 Odo 693/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Jiřího Macka a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S. b. d. V., zastoupeného, advokátem, proti žalované E. J. T., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 360.476,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 241/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2004, č.j. 8 Cmo 37/2002-139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.530,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce ...
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobce domáhal žalobou po žalované zaplacení částky 360.476,80 Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného podle smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 9. ledna 1994 ve znění dodatku ze dne 17. července 1995.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. června 2001, č.j. 9 Cm 241/96-87, řízení zastavil co do 10% úroku z prodlení za každý započatý měsíc prodlení z částky 360.476,80 Kč za dobu od 1. října 1995 do 4. října 1995, dále z částky 227.128,80 Kč za dobu od 5. října 1995 do 4. listopadu 1995 a z částky 93.780,80 Kč za dobu od 5. listopadu 1995 do 4. prosince 1995, neboť žalobce vzal v této části žalobu zpět (výrok I.). Soud prvního stupně dále žalované uložil zaplatit žalobci částku 360.476,80 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 133.348,- Kč za dobu od 6. října 1995 do 5. listopadu 1995, z částky 266.696,- Kč za dobu od 6. listopadu 1995 do 5. prosince 1995 a z částky 360.476,80 Kč za dobu od 6. prosince 1995 do zaplacení a náklady řízení (výrok II.) a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok III.).
Soud prvního stupně po zhodnocení skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní byla platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor v rozhodném znění. V ní se její účastníci dohodli, že za pronájem obchodních místností a k nim náležejících prostor bude žalovaná v prvním roce trvání smlouvy platit měsíční nájem ve výši 133.348,- Kč. Ujednání v dodatku k uvedené smlouvě, v němž její účastníci deklarovali částečný podíl žalobce na stavebních úpravách pronajatých prostor, posoudil jako neplatné pro absenci písemného vymezení rozsahu prováděných oprav a podílu žalobce na jejich financování. Jelikož bez platné dohody nelze podle soudu prvního stupně po žalobci žádat podíl na úhradě těchto stavebních úprav a žalovanou provedené úpravy nelze hodnotit jako bezdůvodné obohacení na straně žalobce, námitkou kompenzace pohledávky žalované proti žalobci z titulu provedených oprav se nezabýval. Za situace, kdy žalovaná svůj závazek platit dohodnuté nájemné za období září až listopad 1995 nesplnila, žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení v zákonné výši.
K odvolání obou účastníků řízení (žalobce se odvolal proti třetímu výroku a žalovaná proti druhému výroku rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. února 2004, č.j. 8 Cmo 37/2002-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve druhém výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 360.476,80 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 133.348,- Kč za dobu od 6. října 1995 do 5. listopadu 1995, z částky 266.696,- Kč za dobu od 6. listopadu 1995 do 5. prosince 1995 a z částky 360.476,80 Kč za dobu od 6. prosince 1995 do zaplacení (první odstavec výroku) a potvrdil ho ve třetím zamítavém výroku (druhý odstavec výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý odstavec výroku).
Vzhledem k neúplnosti skutkových zjištění z nájemní smlouvy odvolací soud opakoval dokazování touto smlouvou a zjistil, že odvolací námitka žalované o neplatnosti nájemní smlouvy je důvodná. Souhlas orgánu obce s touto smlouvou byl sice dán (jak správně zjistil soud prvního stupně), jednalo se však o souhlas následný, což potvrdili souhlasně oba účastníci řízení, nikoli předchozí, jak bylo v době jejího uzavření ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění zákona č. 540/1991 Sb. pod sankcí neplatnosti vyžadováno. Z tohoto důvodu je předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor podle odvolacího soudu absolutně neplatná a na jejím základě nemohly vzniknout mezi účastníky smluvní závazky.
Pokud však žalobce umožnil žalované užívat předmětný nebytový prostor bez právního důvodu, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že jí bylo poskytnuto plnění – umožněno věc užívat a žalovaná by byla povinna tuto hodnotu žalobci nahradit. Touto otázkou, stejně jako otázkou tvrzené pohledávky žalované vůči žalobci z důvodu zhodnocení nebytových prostor a bezdůvodného obohacení na straně žalobce, se však odvolací soud nezabýval, protože žalobce právo na peněžitou náhradu poskytnutého plnění podle neplatné nájemní smlouvy již v době zahájení řízení neměl. Odvolací soud totiž shledal důvodnou i námitku žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Učinil tak na základě skutkových závěrů po doplnění dokazování listinnými důkazy, zejména výpisem z katastru nemovitostí – listu vlastnictví č. 5950 pro k.ú. V., dohodou ze dne 30. června 1999 o vypořádání majetku, práv a povinností v souvislosti s vyčleněním B. d. Ž. V. z SBD V. a dodatkem č. 1 k této dohodě z téhož data. Před zahájením řízení v souzené věci se z žalobce vyčlenilo B. d. Ž. V., které vzniklo dnem 1. dubna 1996 zápisem do obchodního rejstříku, přičemž tímto dnem na něj ze zákona (§29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.) přešlo nejen vlastnictví k budově, v níž se dotčené nebytové prostory nacházejí, ale i souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí, které se této budovy týkají. Jelikož na vyčleněné družstvo tak uvedeného data přešel i nárok žalobce vůči žalované z titulu bezdůvodného obohacení, nebyl žalobce ke dni zahájení řízení (25.4.1996) k uplatnění nároku plynoucího z užívání předmětných nebytových prostor aktivně legitimován. S ohledem na dikci §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., jakož i zjištění, že podle ujednání v článku IV., bodu a) již shora zmíněného dodatku č. 1 k dohodě spolu s nemovitým majetkem přešly i závazky a práva ze smluv o nájmu nebytových prostor, odvolací soud neakceptoval argument žalobce, že uplatněný nárok na vyčleněné družstvo nepřešel, protože nebyl předmětem dohody o vypořádání majetku.
S ohledem na nedůvodnost žalobního nároku se odvolací soud nezabýval dalšími odvolacími námitkami obou účastníků – konkrétně námitkou žalobce o nesprávnosti právního závěru soudu prvního stupně k ujednání o sankci za nedodržení platebních podmínek, jakož i námitkou žalované o existenci a započtení jí tvrzené pohledávky vůči žalobci z důvodu zhodnocení nemovitosti. Odvolací námitku žalované o nedostatku věcné příslušnosti soudu, který věc rozhodoval v prvním stupni, posoudil odvolací soud jako nedůvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jakož i pro porušení ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na §221 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel napadá právní závěry odvolacího soudu o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy a o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Má za to, že právní vztah mezi účastníky založený nájemní smlouvou je právně platný i přesto, že souhlas obecního řádu nebyl dán při jejím sepisu, ale až dodatečně. Domnívá se, že její dodatečné schválení obecním úřadem ji absolutně neplatnou nečiní. Svou aktivní legitimaci opírá o argument, že majetkovou újmu utrpěl on a nikoli jeho právní nástupce, tj. nově vzniklé B. d. Ž. V.
Právního pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud i v rovině procesní. Zastává názor, že za situace jiného právního posouzení věci nebyly naplněny zákonné podmínky pro změnu rozhodnutí; odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, případně měl žalobce upozornit na jiné právní posouzení věci, což neučinil.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozsudkem odvolacího soudu ztotožnila. Dovolání žalobce vytýká jeho obecnou povahu bez konkrétní skutkové a právní argumentace. Poněkud konkrétnější námitku spatřuje pouze v tvrzení, že dodatečný souhlas obecního úřadu k pronájmu nebytových prostor učinil předmětnou nájemní smlouvu platnou a že pro aktivní legitimaci žalobce svědčí to, že utrpěl újmu. Žalovaná upozorňuje na skutečnost, že dovolatel ani při uplatnění této argumentace neodkazuje na konkrétní právní normu či judikaturu, ani není patrno, v čem spatřuje nesprávnost konkrétního právního posouzení. Za této situace navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání s tím, že jí budou nahrazeny náklady řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Z obsahu dovolání se podává, že směřuje proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací argumenty žalobce jsou kritikou právního závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu, jakož i právního závěru o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce.
Dovolací soud žádné právní pochybení odvolacího soudu neshledal.
Podle §3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů – viz ustanovení §22 věty první citovaného zákona – obce, resp. města). Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Podle právního závěru, který Nejvyšší soud formuloval již ve svém dřívějším rozhodnutí (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. prosincem 1998 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu absolutně neplatná. Jelikož dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od této ustálené judikatury ani v souzené věci, nelze odvolacímu soudu, pokud za situace pouze dodatečného (nikoli předchozího) souhlasu obecního úřadu s předmětnou nájemní smlouvou dospěl k závěru o její absolutní neplatnosti, vytýkat žádné právní pochybení.
Nejinak tomu je i s právním závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce. Dovolatel dovozuje opačný názor, tj. svou aktivní legitimaci ve sporu z té skutečnosti, že majetkovou újmu utrpěl on a nikoli vyčleněné družstvo.
Otázka, kdy vznikla „újma“, jež představuje v souzené věci nárok na dlužné nájemné, není rozhodná. Podstatné v tomto směru je, zda-li právo odvíjející se od této újmy, přešlo na vyčleněné B. d. Ž. V. Odvolací soud dospěl k závěru, že k přechodu žalobního nároku na vyčleněný subjekt došlo, a to jak ze zákona (§29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.), tak i s ohledem na smluvní ujednání žalobce a vyčleněného družstva, podle něhož spolu s nemovitým majetkem přešly i závazky a práva ze smluv o nájmu nebytových prostor.
Ustanovení §29 odst. 3 věty první a druhé zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), stanoví, že mezi dosavadním družstvem a novým družstvem se provede vypořádání majetku, práv a povinností, které z dosavadního družstva přecházejí na nové družstvo, přičemž se vychází z toho, že toto vypořádání je vzájemné; pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v penězích. Nedojde-li k jiné dohodě, přechází na nové družstvo vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům uvedeným v odstavci 1. S přechodem vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům přechází na nové družstvo dnem jeho vzniku souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se této budovy nebo budov, popřípadě domu nebo domů.
Podle skutkového závěru odvolacího soudu se žalobce a z něj vyčleněné družstvo Ž. V. dohodli v bodu a) článku IV. Dodatku č. 1 ze dne 30. června 1999 k dohodě z téhož data o vypořádání majetku, práv a povinností v souvislosti s vyčleněním B. d. Ž. V. z SBD V. tak, že spolu s nemovitým majetkem přešly i závazky a práva ze smluv o nájmu nebytových prostor, přičemž z takto koncipovaného ujednání odvolací soud dovodil, že původní družstvo (žalobce) a z něho vyčleněné družstvo mínila předmětný závazek převést.
V ustanovení §29 odst. 3 věty druhé zákona č. 72/1994 Sb. je zcela jednoznačně zakotven zákonný přechod souhrnu majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se budovy nebo budov, popřípadě domu nebo domů, které přecházejí s přechodem jejich vlastnictví nebo spoluvlastnictví na nové družstvo dnem jeho vzniku. Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce založeném již na aplikaci citovaného zákonného ustanovení, přičemž rovněž přihlédl ke skutkovému zjištění odvolacího soudu o smluvním převodu závazků a práv ze smluv o nájmu nebytových prostor, jímž odvolací soud také svůj závěr podpořil a dovolatel ho nezpochybnil.
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je, s ohledem na přípustnost podaného dovolání, povinen přihlížet z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Podle dovolatele se této jiné vady řízení dopustil odvolací soud porušením ustanovení §118a odst. 2 a §221 odst. 1 o. s. ř. Konkrétně mu vytýká, že měl pro jiné právní posouzení věci rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení, případně měl žalobce upozornit na jiné právní posouzení celé problematiky, což neučinil.
Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Z výše uvedeného vyplývá, že aplikace ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li třeba pro jiné právní posouzení věci doplnit vylíčení rozhodujících skutečností. Taková situace však podle obsahu spisu nenastala, neboť odvolací soud nepotřeboval pro svůj odlišný právní názor doplnění tvrzení, ani tvrzení o dalších skutečnostech. Odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení věci na základě nových skutkových zjištění, která učinil v rámci odvolacího řízení na základě částečného opakování a doplnění dokazování. Za tohoto stavu dovolací soud dovolatelem vytýkané porušení ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. neshledal.
Nejinak tomu je i s tvrzeným porušením ustanovení §221 odst. 1 o. s. ř.
V ustanovení §221 odst. 1 o. s. ř. je stanoveno, že nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší. Učiní tak zejména, jestliže
a) ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy (§120), které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 2); ustanovení §213 odst. 3 tím nesmí být dotčeno,
b) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát,
c) rozsudek není přezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
d) soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem,
e) soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.
Jelikož dovolatel patrně mířil na §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je třeba při posuzování jím tvrzené vady řízení vyjít i z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., na něž je v §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odkazováno.
Podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného.
Důkazy, které byly v rámci odvolacího řízení provedeny, odvolací soud popsal v odůvodnění rozsudku. Jednalo se o opakování dokazování předmětnou nájemní smlouvou a o doplnění dokazování dalšími listinnými důkazy, z nichž je možné uvést příslušný výpis z katastru nemovitostí, výpisy z obchodního rejstříku a dohodu o vypořádání majetku, práv a povinností v souvislosti s vyčleněním B. d. Ž. V. včetně jejího dodatku č. 1. Jelikož z konkrétně provedených důkazů nelze dovodit, že by se jednalo o důkazy, které by odvolací soud nemohl provést (§213 odst. 2 o. s. ř.), nebylo možné dospět ani k závěru, že by se odvolací soud dopustil dovolatelem tvrzené vady řízení tím, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení.
Za situace, kdy dovolací soud ani nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnosti) o. s. ř., ani k dovolatelem tvrzeným jiným vadám řízení či dalším jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolání úspěšný, a proto je povinen nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 18.455,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu