ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.695.2004.1
sp. zn. 32 Odo 695/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované U. P., a. s., o zaplacení 25 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 102/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2002 č. j. 58 Co 180/2002 - 38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení pojistného plnění ve výši 25 000 Kč z pojistné události, při níž vznikla škoda, kterou způsobil člen pojištěné domácnosti - jeho nezletilý syn, který při hře uklouzl a narazil do J. R., který upadl, přičemž mu z ruky vypadla videokamera a dále došlo k poškození jeho mobilního telefonu zn. N. 5110. Účastníci řízení uzavřeli dne 23. 2. 2000 pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, podle které pojistné plnění lze poskytnout v případě, že člen pojištěné domácnosti svou činností v běžném občanském životě způsobí jinému škodu na věci, za niž podle právního předpisu, v daném případě podle §422 odst. 1 a 2 obč. zák., odpovídá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. července 2002 č. j. 58 Co 180/2002 - 38 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. října 2001 č. j. 19 C 102/2001 – 26, kterým byla zamítnuta žaloba, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci ztotožnil. Dospěl k závěru, že žalobce nemá povinnost nahradit škodu poškozenému J. R., neboť v daném případě není splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu (§422 odst. 1 a 2 obč. zák.), když škoda vznikla bez zavinění, náhodou. Vznik škody se nedal předvídat a ani mu nešlo zabránit. Vzhledem k tomu, že škodu nezletilý syn žalovaného nezavinil, není dána jeho odpovědnost za takovou náhodu. V odpovědnostním vztahu s J. R. není ani žalobce, neboť prokázal, že náležitý dohled nad svým nezletilým synem nezanedbal. (§422 odst. 2 obč. zák.). Škoda, kterou utrpěl výše jmenovaný není pojistnou událostí a pojištění se na ni nevztahuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele soud nesprávně dovodil, že nešlo ze strany nezletilého syna o nevědomou nedbalost, která zapříčinila vznik škody. Syn žalobce uklouzl vlastní nepozorností, když běžel kolem bazénu po mokrém povrchu v těsné blízkosti J. R. a narazil do něj. V posuzovaném případě proto nešlo o náhodu v pravém slova smyslu a syn žalobce odpovídá za takto vzniklou škodu. Dále namítá, že oba soudy vycházejí z neúplně zjištěného skutkového děje, když se zejména vůbec nezabývaly věkem syna a nevyslechly osoby, které byly navrhovány k tomu, aby řádně objasnily skutkový děj uvedený v žalobě. Řízení je tak postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky neshledává, neboť odvolací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že ze skutkového zjištění nevyplývá, že by syn žalobce nevědomou nedbalostí zavinil vznik škody. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis - §420 a §422 odst. 1 a 2 obč. zák., příslušná ustanovení i správně vyložily, pokud dopěly k závěru, že uklouznutí na mokrém povrchu je náhoda, která nezakládá odpovědnost za škodu. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem.
K námitce dovolatele, že odvolací soud rozhodl na základě neúplného dokazování, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§§242 odst. 3 věta druhá). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak bylo výše vyloženo - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, kterou by dovolatel v dovolání namítal, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl /§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř./.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. února 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu