ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.755.2004.1
sp. zn. 32 Odo 755/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně H. spol. s r.o., proti žalovanému J. P. – I., o zaplacení 219 048,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 953/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2003, č.j. 12 Cmo 274/2002-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. V. K., advokáta
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2003, č.j. 12 Cmo 274/2002-90 potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. května 2002, č.j. 13 Cm 953/2001-70 v rozsahu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 219 048,89 Kč s 8 % úrokem z prodlení z částek za období specifikované v tomto rozsudku, a dále změnil výrok I. téhož rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, kterým byl žalovaný zavázán k zaplacení 4 % úroku z prodlení za uvedenou dobu prodlení z žalovaných částek tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na zaplacení kupní ceny za dodávky zboží v průběhu roku 2001 na základě kupních smluv uzavřených mezi účastníky ve smyslu §409 obch. zák., a to podle vyúčtování fakturami v celkové výši 219 048,89 Kč s tím, že žalovaný neprokázal, že by žalované pohledávky zanikly zápočtem žalovaného dopisy ze dne 15. 5. 2001 a 19. 7. 2001, když vyšel ze stejného závěru jako soud prvního stupně, že z dopisu samotného žalovaného ze dne 2. 10. 2001 vyplývá, že započetl své pohledávky vůči žalobkyni na jiné pohledávky žalobkyně, než které jsou uplatňované žalobou, přičemž z korespondence účastníků je rovněž zřejmé, že mezi nimi nedošlo ani k dohodě o započtení pohledávek žalovaného vůči pohledávkám žalobkyně, uplatněných její žalobou. Za nepřípadný ale považoval odkaz soudu prvního stupně na §153a o. s. ř., protože o nároku bylo rozhodnuto po provedeném dokazování, a nikoliv na základě jeho uznání. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dostal do prodlení se splněním peněžitého závazku, který mu vznikl v roce 2001, ale zároveň uzavřel, že soud prvního stupně pochybil při určení výše úroků (12% ročně), jestliže s ohledem na počátek prodlení žalovaného s plněním v roce 2001 použil ustanovení §369 obch. zák. s odkazem na §502 obch. zák., platného před 1. 1. 2001. Z tohoto důvodu ve smyslu nař. vlády č. 142/1994 Sb. potvrdil výrok soudu prvního stupně ohledně výše úroků z prodlení jen co do výše 8% ročně a ve zbývajícím rozsahu 4% úroku z prodlení ročně žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže právní otázka platnosti jednostranných zápočtů žalovaného ze dne 15. 5. 2001 a ze dne 19. 7. 2001 byla odvolacím soudem řešena rozdílně od dovolatelem přiloženého rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 4. 2003, č.j. 15 Co 205/2003-69, který rozhodoval v obdobné věci se stejnými účastníky, a dospěl k závěru, že právní úkon započtení učiněný žalovaným dne 19. 7. 2001 je formálně i věcně platný, zatímco v dané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný neprokázal tvrzený zánik žalobou uplatněného nároku jednostranným zápočtem žalovaného ze dne 15. 5. 2001 a 19. 7. 2001 vůči pohledávkám žalobkyně a ani vzájemnými zápočty shodným projevem vůle účastníků. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, když srovnávané rozhodnutí nebralo v úvahu další úkony účastníků, jež na obou stranách vůči jednostrannému započtení žalovaného následovaly, a které svým obsahem zápočet popíraly. Domnívá se, že jednostranné zápočty žalovaného soudy správně nepovažovaly za platné a účinné, jestliže z textu zápočtu není jasné, jak konkrétně a co žalovaný započítal, když pohledávky tvořily jak jistiny, tak jejich zákonné příslušenství; žalovaný neuvedl ani upřesňující posloupnost započtení a nelze ani určit, do jaké výše se pohledávky střetly.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, jiné vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují). Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Argumentuje-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže právní otázka platnosti jednostranných zápočtů žalovaného ze dne 15. 5. 2001 a ze dne 19. 7. 2001 byla odvolacími soudy rozhodována rozdílně, je třeba konstatovat, že v dovolatelem srovnávaném rozhodnutí odvolací soud neučinil žádný závěr ohledně poukazovaného právního úkonu žalovaného ze dne 15. 5. 2001 a ohledně právního úkonu žalovaného ze dne 19. 7. 2001 uzavřel, že tento úkon je formálně i věcně platný a obě - v tom řízení uplatněné pohledávky - zanikly jednostranným zápočtem žalovaného, ale právní závěr o započtení se týkal jiných pohledávek, než které byly předmětem napadeného rozhodnutí. Ve srovnávaném rozhodnutí odvolací soud mimo jiné dovodil, že jestliže bylo učiněno mezi účastníky postupně několik samostatných právních úkonů, je třeba v právní rovině jejich platnost posuzovat samostatně. Lze tedy ztěží srovnávat rozhodnutí, která se zabývala započtením rozdílných pohledávek, kdy právní závěr o započtení byl založen na rozdílných skutkových závěrech. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí navíc ani žádný právní závěr ohledně platnosti právního úkonu započtení žalovaného vůči žalobkyni ze dne 15. 5. 2001 a ze dne 19. 7. 2001 neučinil, proto nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozdílné od dovolatelem srovnávaného rozhodnutí jiného odvolacího soudu. Neexistují tedy v dané věci předpoklady pro závěr ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tudíž dovolání není podle §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nutno však konstatovat, že pokud se odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nevypořádal s předpoklady, které stanoví zákon z hlediska platnosti úkonů žalovaného učiněných vůči žalobkyni dne 15. 5. 2001 a dne 19. 7. 2001 a nesprávně dovodil svůj závěr pouze z korespondence mezi účastníky, jež je pro posouzení platnosti či neplatnosti konkrétního započtení nerozhodná, je rozhodnutí v tomto směru - zda došlo či nedošlo v dané věci k platnému započtení – nepřezkoumatelné, a napadené rozhodnutí tím trpí jinou vadou řízení ve smyslu §241a odstavec 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyly zjišťovány podstatné okolnosti rozhodné pro posouzení věci a odvolací soud bez náležitého zdůvodnění pouze uzavřel , že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně zániku žalovaných pohledávek zápočtem žalovaného dopisy ze dne 15. 5. 2001 a 19. 7. 2001. Případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 15 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 15 075 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 16. května 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu